Jeho obrazy vyplňují větší část jeho pokoje v Domově pro seniory U Moravy, kde bydlí už několik let.

„Náměty čerpám z nejrůznějších zdrojů. Líbí se mi například pohled na Kroměříž z kopce Barbořina, nebo třeba i vrcholy zasněžených Tater. Většinou jsem je tvořil tak, že jsem si namaloval několik skic a potom jsem tomu dal závěrečnou formu," popisuje šestaosmdesátiletý muž, který je na svůj věk stále plný elánu.

Na obrazy se zájemci mohou přijít podívat přímo k němu. „Rád každého přijmu a ukážu mu svá dílka," usmál se důchodce.

Celý život byl zvyklý pomáhat druhým. „Byl jsem nejstarším ze šesti dětí, výtvarné sklony jsem měl už v dětství. Z Mnichova Hradiště jsme se odstěhovali do Bánova. Osud mě za války zavál do Kroměříže, Vyučil jsem se tu a vyráběli jsme ze dřeva dózy, kazety, intarzie. Po osmačtyřicátém roce jsem se musel přeučit a pracoval jsem jako soustružník," vzpomíná důchodce. Za minulého režimu se dostal i do problémů. „V roce 1952 jsem byl jediný, kdo v Pal -Magnetovu hlasoval v referendu proti rozsudkům smrti. Měl jsem s tím i docela těžkosti, ale svědomí jsem měl čisté," říká.

Jeho koníčkem je kromě malování také cestování. „Začal jsem jezdit už za komunistů. Krásné vzpomínky mám na Himaláje, Nepál, Tibet, Severní Ameriku, Mexiko. Cestoval jsem automobilem nebo také s cestovními kancelářemi. Ale nebyly to takové pobyty na válení u moře. Projeli jsme vždy zajímavá místa. Procestoval jsem celou Evropu. Líbilo se mi také v Asii – v Indonésii, Singapuru, na Jávě," vyjmenoval namátkou Hauerland.

Věnoval se také i jiným bohulibým činnostem. „Moje záliba byla vždy ve vysazování ovocných stromků. Vysadil jsem zahrady postiženým dětem ve Chvalčově, Vážanech, Zborovicích," uzavírá vzpomínání Haurland.