Pruhované prase, černá svině, … Na ledě ani v hledišti jej nikdo nemá rád, pravidelně slýchává peprné nadávky, přesto by to bez něj nešlo. Role rozhodčí patří v každém sportu k nevděčným a své o tom ví i rekordman na českých kluzištích René Hradil.

„Naštěstí doby, kdy mi na hlavu lili pivo, jsou pryč. Bylo tomu tak na některých vyhlášených stadionech před pěti šesti lety. To jsem pak vždy manželce po utkání volával, že budeme mít velké prádlo,“ již s úsměvem vzpomíná 44letý sudí z Valašského Meziříčí, jež na konci ledna ve Zlíně v duelu Beranů s Mladou Boleslaví dosáhl zajímavé mety.

Odpískal 700. utkání v pozici hlavního sudího a v dlouhodobé tabulce mu patří třetí příčka – za Vladimírem Šindlerem (895) a Milanem Minářem (755).

„Je pro mě čest být v takové společnosti. Jsem šťastný, že jsem tak dlouho mezi elitou vydržel. Je to sen každého začínajícího sudího,“ doplnil jeden z nejsympatičtějších arbitrů české extraligy, který aktuálně v pátek večer odpískal 709 zápasů. A v reprezentační přestávce ve Finsku i mezinárodní duel EHT domácích se Švédskem.

Byl jste při jubilejním zápase ve Zlíně nervóznější?

V hlavě jsem to číslo měl, tlak cítil a opakoval si – hlavně neudělat chybu. (smích) Před každým zápasem jsem trošku nervóznější, ale nyní to bylo intenzivnější. Zpětně si myslím, že se zápas povedl, i s kolegy jsme si jej užili.

A doma vás čekalo nějaké překvapení či oslava?

Nic velkého. (smích) Ale je zvykem při podobných výjimečných příležitostech něco přinést před zápasem. Zatímco doma o jubileu pochopitelně věděli, kolegové v kabině o tom neměli ani páru! Až když viděli chlebíčky a zákusky na stole, vyzvídali. Po zápase jsme si pak ještě společně sedli, ale nic velkého to nebylo. Dopředu opravdu o mém 700. utkání moc lidí nevědělo, nerad něco prezentuji dopředu. Pak má tendenci se něco přihodit. (úsměv)

Bydlíte ve Zlínském kraji. Byla delegace náhoda, nebo záměr šéfů?

Opravdu náhoda. Samo vedení popravdě ani nevědělo, že se blíží mé kulaté číslo. Popravdě místo bydliště žádného rozhodčího neřešíme, jsme profíci. Spíše jsou týmy, které si nepřejí, aby je někteří sudí pískali. Ale s místem bydliště to spojitost nemá.

Kluby mají právo na vetaci sudího. Vy víte, kdo si vás nepřeje?

Seznam není oficiální, takže ne a ani to nemá smysl řešit. Občas se smolné situace a rozhodnutí přihodí, ale takový je život. Chybuje každý, jen se to musí minimalizovat.

Jako většina rozhodčích jste hrával hokej. Jak jste byl úspěšný?

Moc ne. Hrál jsem od páté třídy prakticky do dvaceti let v Kopřivnici, nejvýše extraligu dorostu a juniorů. Pak přišlo zranění kolenních vazů, a abych nemusel na operaci, raději jsem skončil. Od 18 let jsem ale začal souběžně pískat.

Kdo váš přivedl k rozhodcování?

Můj otec Břetislav, který také mimo jiné až do svých šedesáti let pískal a přál si, abych v tom pokračoval. Ale když jsem aktivně hrál, můj pohled byl na rozhodčí stejný, jako fanoušků – byl jen terč, který rádoby hokej kazí.

Sudím jste se tedy nechtěl stát od malička?

Jak se to vezme. Moc mě bavilo hlavně bruslení, na ledě jsem byl od svých pěti let. Pamatuji si, že jsem byl na Štědrý den sám na zimáku a ke stromku mě museli dlouho volat a přemlouvat.

Jste profesionální sudí. Jak dlouho a jaké profesi jste se předtím věnoval?

Naplno se soudcování věnuji šest let. Předtím jsme pracoval ve Valmezu v průmyslu.

Do kolik let byste chtěl pískat na nejvyšší úrovni?

Nyní již extraliga nemá věkový limit, musíte jen plnit fyzické testy a zkoušky před komisí. Znám sudí, co pískali do padesátky. Pískání mě moc baví, pár let bych chtěl mezi elitou vydržet, ale bude záležet na zdraví.

Jak je podle vás vnímána pozice rozhodčího v českém sportovním prostředí?

Je to složité a léta pořád stejné. Diváci moc některé sudí nemusí. Obzvláště, když proti jejich týmu odpískají nějaký sporný moment. Sudí musí být nestranný a nad věcí, neboť většinou naštvete určitou stranu. Každopádně je cítit, že schází větší úcta hlavně od těch mladších hráčů. Ale tak to asi je napříč ve všech profesích, prostě je jiná doba…

Jak vnímáte během zápasu útoky fanoušků?

Za ty roky jsem už trošku otupělý. Pokud rozhodnu, stojím si za tím. Útoky vůbec nevnímám, nepřipouštím si je. Je úsměvné, jak jsou fanoušci věrní svému týmu a bojují za něj na všech frontách.

Jak složité je nepodlehnout atmosféře na stadionu?

Na začátku kariéry to bylo velmi složité. Začátečník si musí co nejdříve vybudovat hranici a nepodlehnout jí. Když vám spílá celý stadion, je to nepříjemné, ale nesmíte tomu podlehnout. Pokud si na tento tlak nezvyknete, nemůže tuto profesi dělat. V opačném případě je to cesta do pekel.

Musel jste někdy čelit fyzickému útoku fanoušků?

Nepamatuji si. Ano, stalo se mi, že když jsem odcházel ze zimáku, postavil se mi do cesty fanoušek, ale fyzicky mě nikdo nenapadl.

Žádné nápoje či předměty vám na hlavě nepřistály?

To ano, byly i extraligové zimáky, kde se to dělo standardně. Kolikrát jsem už po zápase volal manželce, že nás čeká velké prádlo! (smích) Ale to byl stav pět šest let zpět. Série opatření a pokut již tento nešvar naštěstí zcela vymýtil.

Během zápasu lítají puky velkou rychlostí, k tomu potyčky hokejistů. Stal se vám během zápasu nějaký úraz?

Drobných hromada, během sezony několik. Hra a puky jsou čím dál rychlejší. Když jsem začínal pískat extraligu, nastupoval jsem jen s holeními chrániči. A situace nyní? S výjimkou rukavic a chráničů zubů jsme už stejně chránění, jako hokejisté. Zlomenina se mi zatím vyhnula, ale už jsem přišel o sedm zubů. Paradoxně to nebylo při ledním hokeji, ale inline, který jsem praktikoval v rámci přípravy na sezonu.

Jak těžko vstřebáváte, když během zápasu sám víte, že jste udělal chybu?

Každý udělá chybu, všichni jsme jenom lidé. O to je složitější se naučit takovou situaci hodit za hlavu a nic nekompenzovat. To je pak cesta do pekel! Chybu vám odpustí každý, zvláště, když přiznáte svůj omyl a vysvětlíte ji poškozené straně. Vysvětlíte, jak jste situaci viděli, proč k chybě došlo. Nedělá mi problém se omluvit.

Byl jste také aktérem slavné žádosti Petra Lešky o kanadské body. Vybavíte si tu situaci?

Na to se nedá zapomenout, navíc na internetu je to pořád šlágr. (smích) Petr byl a je originál. Nedávno jsme se bavili, že bychom měli udělat nějaké pokračování, dotočnou po kariéře. (smích)

Je aktuálně na ledě někdo podobně vtipný?

Poslední dobou se projevuje a má podobně vtipné hlášky Michal Vondrka.

Jste také velmi komunikativní sudí. Jak často s vámi v podobném duchu komunikují hráči?

To je různé, vše je o hráčích a povahách. Někteří jsou ryzí introverti, zavření v sobě a soustředí se na zápas. Těch opačných, co dokáží vybouchnout, je asi více. S některými se dá diskutovat, s některými za chvíli po vyplavení emocí. Ale jak říkáte, rád komunikuji.

Jak se rozhodčí připravují na zápas?

Docela dost, bez toho to ani nejde. Pokud chcete dobře řídit utkání, musíte znát souvislosti. I proto si rozhodčí mezi sebou často voláme, vyměňujeme si zkušenosti, poznatky. Je lepší vědět, co se naposledy na daném zimáku dělo, který hráč se jak projevoval.

Prohlížíte si jednotlivé soupisky týmů a připravujete se na problémové hráče?

Určitě. Hned jak dostaneme zápis, upozorňujeme se navzájem na známé firmy. Někteří jsou opravdu problematičtí sami o sobě, někteří tvoří dvojice, které se na ledě rády vyhledávají. Hokej už není jen hra, ale i taktika. A i zde se někteří hráči během zápasu snaží v kritických situacích něco změnit. Je to logické.

Máte nějaký svůj oblíbený stadion, kde se vám píská dobře a naopak?

Tak se to nedá říci. Jsme profíci, bereme vše, jak to je.

Vybaví se vám nejpovedenější a zpackaný zápas?

Ty vydařené si moc nepamatuji, vždy jsem rád, když dobře dopadne, oba týmy jsou v uvozovkách se soudcováním spokojené. Na druhou stranu jsou opravdu situace, které špatně dopadly, nerad na ně vzpomínám, ale nechám si je pro sebe. Moc jich není, vím o dvou.

V historické tabulce odpískaných zápasů v pozici hlavního jste aktuálně třetí za Šindlerem a Minářem. Jak se to poslouchá?

Báječně! Martin Homola vede přesné statistiky, rád je sleduji. (úsměv) Mé aktuální číslo je oceněním, vážím si toho. Když začnete pískat, přejete si dostat se do extraligy. Pak tam co nejdéle vydržet. Přes sedm set utkání je slušné číslo a výzvou je pochopitelně meta druhého Milana Mináře. Doufám, že je to hratelné. (smích)

Je některých z výše jmenovaných sudích vaším vzorem?

Popravdě jsem nikdy neměl konkrétní vzor. Jdu si svou cestou, přičemž sleduji ty nejlepší a od každého si něco vezmu. Když jsem byl mladší, intenzivněji jsme sledoval starší kolegy, kde a co jak kdo dělá.

Nastupujete s číslem 8 na zádech. Toto číslo jste si vybral nebo vám bylo přiděleno?

Bylo přiděleno. Nikdo si nic nevybíral, byla nám přidělena podle abecedy. A když někdo naše řady rozšíří, dostává to, co je na řadě.

Je lepší číslo než jmenovka na zádech?

Vývoj ukázal, že číslo je lepší, i když skalní fanoušci nás stejně dobře poznají. Na druhé straně, když se něco sporného stane, tak alespoň nemají hned naše jméno na ráně.

Vyměnil byste si roli s kolegy z fotbalu či jiných sportů?

Asi ne. Jsem spokojen kde jsem, neměnil bych!

Souhlasíte, že hokej, fotbal i další sporty se za poslední dobu posunuly, zrychlily, ale pravidla jsou v některých případech zastaralá, sporná či nejasná?

S rychlostí se řada situaci vyvíjí a mění. Stejně jako ve Švýcarsku pravidlová komise pracuje, řeší, upravuje. Můžeme mít na některé sporné situace vlastní názor, ale musíme pravidla respektovat a dodržovat.

Hokejové kluby mají fankluby. Mají něco podobného i rozhodčí? Máte příznivce?

Osobně sociální sítě nemám, nesleduji a pokud někdo mou stránku založil, tak snad to bylo v dobrém. (smích) Vím, že Radek Husička měl v Pardubicích svou stránku, ale o dalších nemám informace.

Jak jste strávil čas v době reprezentační přestávky. Odpočíval jste?

Jen do středy. Pak jsem letěl do Švédska a pískal duel domácích s Finskem. Po návratu to je již klasický extraligový program.

Od začátku jste hlavní rozhodčí. Dokázal byste si vyměnit roli s čárovými?

Obě specializace jsou náročné na sledování a rozhodování, přičemž finální rozhodnutí vždy jde za hlavním. Popravdě čárového jsem nikdy nechtěl dělat, je to zcela jiná práce. Osobně bych nikdy neměnil.

Máte ještě nějaký rozhodcovský sen?

Pískal jsem skoro ve všech evropských státech a užil si to. Rád bych dosáhl všech nejvyšších met, asi jako každý snil i o NHL, ale zde je hodně specifický výběr. (úsměv) V mých letech jsem si splnil asi všechny reální sny a cíle.

Bydlíte a pocházíte z Valašského Meziříčí. Můžete být vůbec fanouškem nějakého klubu?

Ne. I když se jdu podívat na hokej, pořád na něj koukám coby ten na druhé straně. Často si užívám a směji se, když fanoušci řvou na sudí. Vždy to už budu vidět jen z druhé strany, muže v pruhovaném.

Jak to vypadá s rozhodčími v ledním hokeji. Je jich dost?

Vůbec ne. Je to nevděčná role, do které se lidé neženou. Když jsem požádám, rád pomohu, naposledy jsem byl ve Vsetíně na školení sudích nejnižší kategorie.

Co podle vás nejvíce lidi odrazuje od profese sudího?

Chování fanoušků, jejich nevraživost. Ne každý si totiž nechá nadávat. A v neposlední řadě je to časová náročnost, která ne vždy je adekvátně ve všech souvislostech ohodnocena. Kdo se vydá na tuto cestu, musí hokej, potažmo rozhodcování milovat. (úsměv)

Jak si nejlépe odpočinete od o soudcování?

Zní to divně, ale sledováním jiného hokejového zápasu. (smích) Rád si vyčistím hlavu během nebo v létě jízdou na kole.

Který sport vás kromě hokeje nejvíce baví?

Na sledování mám rád tenis, grandslamy. Jinak je to obecně sportování, badminton a přes léto kolo.

Kdo je René Hradil?

Rodák a bydlící ve Valašském Meziříčí, 44 letý profesionální rozhodčí ledního hokeje.

Ženatý, manželka Michaela, dcery Klaudie a Elena.

Kariéra: Hokejista od 5 do 20 let, převážně za Kopřivnici pak i Vsetín. Rozhodčí od roku 1993.

První extraligový zápas: Pardubice – Jihlava (2006)

První zápas na MS: Soči (Rusko), turnaj 18letých.

Nej zápasy: Semifinale MS do 20let, semifinále a duel o 3. místo MS do 18let. „A rozhodně open air na fotbalovém stadionu v Petrohradě, kde přišlo přes 71 tisíc diváků.“