Máte dostatečný nadhled a neztrácíte ten kontakt s reálným světem?
Já bych řekl, že spíš naopak. Už mám takový přehled, že spousta věcí mi připadá daleko jednodušší než ze začátku. Naopak daleko složitější je byrokracie. Legislativa nám fungování stěžuje. Někdy si říkám, jestli to má ještě smysl dělat.

Digitalizace nepomáhá?
Z digitalizace se opravdu podařily datové schránky. To je úžasná věc. Od té doby není nic, co by výrazně pomohlo.

Co se od roku 1994 povedlo? Nebo co byste ještě rád dokázal?
Jsou velké stavby, které bych rád zrealizoval. Před lety byl v obci urbanista. Prošli jsme spolu obec a probírali, co by se mělo změnit. Říkal, že tu máme všechno, co by tak mohli lidé chtít. Velký nadstandard na tří tisícové město. To mě samozřejmě pohladilo po duši. Pyšný jsem třeba na čističku odpadních vod. Samotná čistička není problematickou stavbou. Horší jsou přípojky, kanalizace.
V roce 1883 koupili v obci nový zájezdní hostinec, který stál na místě, kde nyní sedíme. Postupem času sloužil objekt jako knihovna, chvílemi jako Liduška, ZUŠka, V roce 2014 jsme objekt zbořili a postavili novou radnici. Na to jsem pyšný. Obzvlášť proto, že starostovi koupě hostince v roce 1883 zlomila vaz. Musel prodat statek v Morkovicích a vzdát se funkce. Skončil v Nítkovicích na chaloupce.

Dnes lidé neutíkají z obce?
Ne. Je tu víceméně stabilní počet obyvatel. Od roku 2015 máme dokonce mírný nárůst. V době, kdy byly k dispozici dotace na bytové domy, tak jsme postavili 50 bytů a dalších 28 v DPS. Plus neustále připravujeme lokality na stavbu rodinných domů.

Opravovali jste věž kostela před lety.
Ano, ale opravovala se celá střecha. Ne jen věž.

Dovnitř jste dával nějaké poselství. Co v něm bylo?
Vrátili jsme tam jednak, co se našlo. Mince z období Marie Terezie, dokumenty. Já jsem přidal poselství, ve kterém byl například popis města, jaké organizace tady působí. Vložili jsme také současné mince a jedno slovenské euro.

Košíkářské muzeum patří městu, nepletu se?
Ano. Je to už třetí muzeum, které tu v Morkovicích vzniklo. První dvě nebyly zaměřeny čistě na košíkářství. Nyní už je čistě košíkářské. Smutné je, že košíkářství patří do muzea a řemeslo tady téměř neexistuje. Ovládá ho už jen pár lidí.

Jak se změnila komunita lidí od toho roku 1994?
Lidé jsou jiní. Asi většina starostů, kteří jsou ve funkci déle, řekne, že byly doby, kdy si ještě každý zametal sníh před svým domem. Že když napadl sníh, v pět ráno ho měli všichni před domem odmetený. Sekli trávu kolem dědiny. Ty doby jsou pryč. Očekává se, že všechno zajistí obec.
Trochu mě mrzí, že všichni znají svá práva, ale málokdo si uvědomuje, že má i povinnosti. Netýká se to samozřejmě všech. Je pěkné, že se stále najdou lidé, kteří když se něco podaří, tak přijdou a pochválí.

Byl uplynulý covidový rok tím nejtěžším ve funkci?
To bych neřekl. Myslím, že daleko horší je to až teď. Češi jsou schopni vše překonat. Vzájemnou pomocí, ochotou. Ale situace dospěla do stavu, kdy vláda vydává jedno nařízení za druhým. Zakazuje, povoluje, zakazuje. Ta letošní situace je daleko horší.

Ale loni jste neměli žádné informace, bylo to něco nového, nebezpečného?
To ano, ale přesto si myslím, že jsme to zvládali. Okamžitě jsme zajistili šití roušek. Sehnali jsme a rozdávali roušky doktorům, do obchodu. Protože jim je nikdo jiný neopatřil. Pomáhali jsme s desinfekcí. Rozváželi jsme zdarma všem seniorům stravu. Věděli jsme co je třeba a to jsme udělali, nečekali jsme na žádná nařízení.