Nemůže být pro děti chození do malé vesnické školy určitou nevýhodou oproti dětem z měst?

Naopak, malý počet žáků je obrovská deviza. Největším problémem našeho školství jsou právě vysoké počty dětí ve třídě a složení těchto tříd. My si můžeme libovat, protože máme spoustu prostoru ve třídách. Ve velkých školách je prostor stísněný už jen počtem dětí, které je třeba do třídy dostat.

A nemohou se děti z různých ročníků v jedné třídě navzájem rušit?

Mnoho lidí si to myslí, že když každý bere něco jiného, tak se musí rušit, ale to je věc názoru. Ruší se přece i děti v běžné třídě, protože čím víc jich je, tím větší vytváří hluk. Já ale nikomu jeho názor nevyvracím, naopak lidi zvu, ať se přijdou podívat, jak výuka probíhá.

Má škola v Rymicích nějaké speciální směřování?

Nějaké konkrétní směřování přímo nemme, ale je pro nás velmi důležitá komunikace. Naše filozofie stojí na tom, že děti mají poznávat prožitkem. Proto se je snažíme co nejvíce zapojovat do různých akcí. Snažíme se zkrátka směřovat aktivity tak, aby děti měly co největší možnost vstřebávat poznatky a vědomosti, a aby je dokázaly prezentovat. Vedeme děti k tomu, aby se nebály vyjádřit svůj názor, ale také aby respektovaly názor druhých, a když už něco říkají, tak musí vědět, proč. V tom jsme asi trochu odlišní, že si více ceníme toho, když páťáci vystupují s prváky či druháky a jsou zvyklí jim pomáhat a radit, než abychom šli jen po úspěších v testech nebo ve výtvarných soutěžích. Dobré výsledky nás samozřejmě těší, ale jsou důležitější věci.

Současné testovací trendy nepovažujete za vhodný přistup?

Nevidím smysl v tom, abychom žáky hodnotili jen z testů. Také samozřejmě děti testujeme, například každý rok platíme Scio testy pro páťáky, abychom věděli, jak jsou děti před odchodem z naší školy připravené. A těší nás, že naše škola patří mezi nejlepší testované školy v republice.

Myslíte si, že je to dáno právě sníženým počtem dětí ve třídě?

Určitě to hraje velkou roli. Máme na děti více času a můžeme více podporovat jejich nadání, které je u všech dětí různé. V této době se nám ale začíná vytrácet průměrné dítě.

Co to znamená?

Že když dítěti něco málo nejde, už se s ním jde do pedagogicko-psychologické poradny. Jenže jsme zapomněli, že vždy existovala Gaussova křivka, vždy bylo pět procent mimořádně nadaných dětí a pět procent hodně těžce postižených. A to ostatní je průměr – buď se dítě kloní k lepšímu nebo k horšímu průměru. Jenže právě na ten horší průměr zapomínáme, ženeme děti do poradny, dostaneme papír s podpůrnými opatřeními a něco se s tím musí dělat, aby dítě mělo lepší výsledky. Pak se navrhují různé úpravy a úlevy.

A tento přístup byste raději zrušila.

Dřív totiž bylo naprosto běžné, že se polovina třídy šla vyučit. Dnes se na lidi s výučním listem díváme spatra, jenže potřebujeme řemeslníky, kteří budou odborníky ve svých oborech – protože každý má vlohy na něco jiného. Stát takové lidi potřebuje a měl by si jich vážit. Proč bychom tedy měli všechno hodnotit podle vzdělání? Myslím si, že člověk se má hodnotit podle jiných věcí než podle titulu.

Vaše původní profese je speciální pedagožka, jak se díváte na inkluzi?

Dnes se o tom mluví, jako by inkluze byla nějaká novinka, ale to není pravda. Děti s postižením byly vždy na základních školách – a na speciální školy se dostávaly, až když to na základní škole nešlo. I tehdy bylo nejdůležitější, aby vše vstřebali rodiče. Naprosto chápu, že mít dítě s určitým postižením může rodinu zatížit. Ale naše zkušenosti byly takové, že když děti přešly na speciální školu, vymizely doprovodné projevy úzkosti. Dítě se zklidnilo, protože na ně nebyl kladeny nároky, které nebylo schopno zvládnout.