Těch jsou nyní plné archivy. Mnohdy zdobné, plné obrázků a psané úhledným písmem. A občas v nich objevíme nejednu zajímavost.

„Když se stane na vesnici vražda, je to věc, která nenechá nikoho chladným. Povídá se o ní ještě dlouho. Není se čemu divit, že ji v kronice kronikář zmíní,“ říká ředitelka Státního okresního archivu v Kroměříži Jitka Zezulová. Ačkoliv jsou kroniky studnicí informací o našich předcích, povinnost vést kroniku uložil obcím až zákon v roce 1920. Letos si tedy připomínáme 100. výročí.

VLASTENEC ČI KOLABORANT? KRONIKA NAPOVÍ

Z velké části je pouze na kronikáři, jaké informace budoucím generacím předá. Někdy kronikáři, podle Zezulové, zapomínají na zcela běžné věci. Nejsou šlendriáni. Pouze jim nepřijde důležité napsat některé věci, které považují za zcela zřejmé.

„Říkám i současným kronikářům, aby zapisovali i takové drobnosti jako je soupis všech supermarketů. Dnes je bereme jako samozřejmost, ale nikdo neví, co bude za 50 let,“ vysvětluje Jitka Zezulová a jako příklad udává zmínku o zřízení první autobusové zastávky, zmínku o prvním telefonu v obci a další.

Kronikářů si ředitelka velmi považuje.

„Kronikář je důležitá osoba ve společnosti. Zvlášť menších obcí a měst. Je štěstí, když má město dobře vedené kroniky. Za život jsem nepotkala kronikáře, který by byl pomlouvačný, závistivý,“ míní ředitelka.

Jeho osobní, náboženské či politické názory se však někdy do jeho činnosti projevit mohou. Například v tak zásadních chvílích, jakými byly druhá světová válka, vítězný únor 1948, srpnová okupace 1968 či revoluční listopad 1989.

„Je to opět člověk od člověka. Jestli byl vlastencem, kolaborantem, členem komunistické strany a podobně,“ vysvětluje ředitelka archivu.

A díky tomu vznikají i problematické pasáže. Po revoluci došlo například ke při, kdy potomci požadovali výmaz jména dědy ze seznamu lidí uvedených v kronice jako zakladatelé JZD.

TIŠTĚNÝ INKOUST VYBLEDNE

Nejčastěji však lidé hledají v kronikách informace vztahující se ke svému rodu pro účely vytvoření rodinného rodokmenu.

„Někdy nás potěší, když si lidé přijdou prolistovat a pročíst kroniku obce, ve které dříve žili. Nyní chtějí vědět, co se v obci od dob jejich odchodu stalo,“ uvažuje ředitelka, která pomáhá každoročně pročíst všechny kroniky v okrese Kroměříž a případně upozornit kronikáře na chybějící údaje.

„Doporučuje se, aby kronikáři psali rukou. Nikoliv na počítači. Psaný dokument je lepší. Navíc tištěný inkoust za pár let vybledne, nevydrží tolik,“ uzavírá vyprávění Jitka Zezulová.

Zajímavost:

Velkým propagátorem kronik byl také Karel Chotek. Právě ten Chotek, jehož jméno nese jeden z rybníků v kroměřížské Podzámecké zahradě.

Tři otázky pro kroměřížskou kronikářku Jitku Dvořákovou:

Kdy jste začala dělat kronikářku?

V roce 1993. Vůbec jsem si neuvědomovala, co to všechno obnáší. Nebylo by to ovšem tak těžké, kdyby všechny organizace, o kterých chcete napsat, s vámi spolupracovaly. Ale než z nich vytáhnete něco, co by bylo čtivé i pro lidi, trvá to.

Kolik času tomu ročně věnujete?

Hrozně moc času. Mám mnoho podkladů, které musím zpracovat a nějak sesumarizovat. O jednom roce toho napíšu asi 300 stran. Člověka ta práce musí bavit. Jinak by to nedělal. Osobně si nedokážu představit, že by to zvládal někdo, kdo chodí ještě do práce. Povětšinou je kronikář někdo v důchodu.

Co budete psát o pandemii?

Co bude o koronaviru ještě nevím, protože zatím nemám vše zpracované a hlavně ještě pandemie definitivně neodezněla. Ale určitě tomu bude věnováno dost prostoru, protože nic tak závažného jsme tu v poslední době neměli. Za tu dobu co dělám kronikářku určitě ne.