Historické slavnosti při zahájení sezóny se stali pro město tradicí, to potvrzuje i starosta Jaroslav Němec.

„Každým rokem v květnu zahajujeme turistickou sezonu v Kroměříži historickou slavností, jejímž ústředním tématem je buď nějaké aktuální výročí, nebo jiná významná událost. Poté, co jsme si v minulých letech připomněli například osobnost Jana Milíče z Kroměříže, biskupa Karla Lichtensteina z Castelcornu či kroměřížské setkání rakouského císaře Františka Josefa I. s ruským carem Alexandrem III., se tematicky vracíme do dob třicetileté války.“

Městem se tak opět rozezněla střelba a ozývalo se řinčení zbraní. Už pošesté se diváci mohli přenést na bitevní pole války třicetileté.

Návrat do minulosti byl autentický především díky skupině historického šermu Biskupských manů a jejich hostům, kteří zprostředkovali nevšední zážitky i poučení.

A o co se tehdy vlastně stalo?

Protestanti se 28. května 1618 vzepřeli katolické vrchnosti a prostřednictvím třetí defenestrace odstartovali dlouho trvající boje.

I když však tento konflikt začal jako náboženský, dle vedoucího Biskupských manů Evžena Petříka, už na konci 30. let tomu tak nebylo. Když se totiž na stranu protestantů přidává katolická Francie, proti sobě bojují katolíci, Habsburkové i katoličtí Bourboni.

„Jak tomu tak bývá války začínají z různých pohnutek, ale pokračují a končí vždy z těch stejných, a tím jsou peníze a moc,“ objasňuje Petřík.

Nejinak tomu bylo právě i při třicetileté válce, kdy se původní myšlenky svobodného vyznání změnily ve viděnu peněz. Z těchto pohnutek se často také stávalo, že vojáci při nabídce peněžního obnosu neváhali a přebíhali na stranu protivníka.

Právě tato situace nastala i při vpádu Švédu na Moravu, kdy se chystali obsadit i tehdejší hlavní město Moravy Olomouc. Město bylo dobře opevněné, byla tam velká posádka a bylo dobře zásobené. Nicméně Švédové přišli s nabídkou, že se mohou obránci vzdát a odpochodovat z města v podstatě bez boje.

„Bohužel i pro nás, velitel olomoucké pevnosti plukovník Miniati na to kývnul,“ prozrazuje Petřík. Švédové se pak v Olomouci usídlili až do roku 1650.

Přičemž od roku 1642 útočili i na okolní města a obce a dostávají se i do blízkosti Kroměříže. Město mělo tehdy pouze asi 250 vojáků. I přesto měšťané neváhali a rozhodli se bránit, doufali totiž v pomoc vojska hraběte Gallase, který měl díky své jízdě nad Švédy dvojnásobnou převahu. Gallasova armáda tábořila asi dvacet kilometrů od Kroměříže nedaleko Litenčic. Gallas však byl už v té době tížen řadou nemocí a do boje se moc nehrnul. To však Kroměřížané nemohli vědět.

„A tak když Švédové, navíc ještě s pomocí protestanských Valachů na město zaútočili, byl jeho osud zpečetěn,“ smutně popisuje Petřík.

Švédové svá děla umístili na nedaleký kopec Barbořina, odtud město začali odstřelovat. Mířili při tom především na dvojitou Kovářskou bránu. Opevnění města nebylo dost pevné, nedalo tak Švédům moc práce, prolomili je a začalo plenění.

Nastalo krátké avšak intenzivní rabování a rozmohl se obrovský požár. Město lehlo popelem, udává se, že bylo zničeno až 70 procent staveb. Dodnes se však neví, kdo požár založil, zda to byli Švédi či některý z místních obyvatelů.

V celém městě zůstaly pouze dvě netknuté stavby. Jedním z nich byl největší chrám na Moravě kostel svatého Mořice a klášter Františkánů na Octárně. Jak zmiňuje Petřík objevila se tehdy i pověst proč Švédi klášter nevyrabovali.

„Představeným měl být snad příbuzný švédského generála Torstenssona,“ zmiňuje.

Poté město zůstalo 20 let v ruinách. Obyvatelé neměli peníze na opravu domů. Řada z nich prchla do lesů či ke svým známým do okolních vesnic. Město chátralo až do té doby než přišel Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu, který se postaral nejen o obnovu města, ale i zámku, podzámecké zahrady a založil i další z skvostů Kroměříže, a to Květnou zahradu.