Mluvíme o tom, že před časem necítil touhu žít a pochyby o smyslu života jej přivedly do psychiatrické léčebny. Celý rozhovor se nese v osobním tónu a díky Tobiášově otevřenosti záhy sklouzáváme na hlubinu. Dostáváme se mimo jiné k tomu, jak mu arteterapie v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži pomohla znovu si najít cestu k životu a uzdravení.

Začátky byly náročné

Co jsi prožíval před nástupem do nemocnice?

Neměl jsem z ničeho radost. Já jsem nechtěl žít, neviděl jsem smysl v životě, neviděl jsem smysl v utrpení.

Jak ses dostal k arteterapii v léčebně?

To už jsem v léčebně byl týden, možná dva, a ještě jsem neměl žádný terapeutický program. V léčebně vás chvilku nechají o samotě, abyste si srovnali, co vlastně chcete. Jednou jsem měl skupinový pohovor, ten byl docela náročný. Musel jsem mluvit, protože jsem tam byl poprvé, chyběl mi ale individuální rozhovor s psychologem. Arteterapie fungovala separátně. Věděl jsem, že některé holky z našeho oddělení tam chodí. Když jsem se o tom s nimi bavil, zaujalo mě to.

Co tě zaujalo?

Konkrétně několik bodů: jednak, že arteterapeutka Emilie Rudolfová vzdělávala v rámci terapií v psychologii skrze nějaké úkoly a zadání, také byla možnost individuálního rozhovoru každý týden. Druhá věc byla, že si tam pacienti psali deník, což jsem chtěl už delší dobu, ale neměl jsem na to vůli. Další věc je, že arteterapie je intenzivní a náročná, což jsem taky chtěl. Řekl jsem si: Když už, tak už.

TOBIÁŠ MORAVČÍK (25) 

mladý muž, který v současné době dokončuje školu, zároveň pracuje jako knihovník.

Žije v Olomouci a tu a tam chodívá načerpat klid do ticha místní katedrály.

Ve volném čase se zajímá o psychologii a křesťanskou spiritualitu, zpívá ve sboru, posiluje a běhá. 

Jaké byly tvé dojmy z první arteterapie?

Dojmy smíšené, bylo to náročné. Arteterapeutka Emilie Rudolfová umí člověku hned naložit.

Už na prvním setkání?

Ano. Emilie Rudolfová umí velmi konktrétně, cíleně, pojmenovat, co je v tobě a říct to takovým způsobem, že se tě to dotkne kvůli nezralosti nebo zranění, co v sobě máš. Dloube klacíkem do rány, aby se tam udělal mozol. Cítil jsem zmatenost, vstřebával jsem nové pocity a nevěděl jsem, jak je pojmenovat. Možná jsem se cítil i trochu dotčeně.

Arteterapie je proces

Měnily se tvé dojmy a pocity v průběhu terapie?

Měnilo se to hodně. Zpravidla po individuálním rozhovoru s arteterapeutkou jsem se cítil divně a nově. Vrátil jsem se na naše oddělení a zavřel se do místnosti, co byla vyhrazená k tomu, že tam člověk může být chvíli sám se sebou. Tam jsem si to vždycky musel srovnat v hlavě, sepsat, pobrečet si. Často potom přišla úleva a něco se pohnulo. Pocit dotčenosti se opakoval, byla to součást její strategie. Pokud v člověku terapeutka pojmenovala nějakou nezralost, cílila na to. Uměla být velice rázná a vytrvalá. Přísnost byla v její preciznosti. Říkala o sobě, že se snaží dostat až úplně k jádru.

Jak zpětně hodnotíš přístup arteterapeutky?

Úžasně, změnilo mi to život. Možná se dá říct, že zachránilo.

Jak se to stalo?

To je záhada, to je zázrak, to je láska. To je něco, co mě přesahuje. Dlouho jsem nechápal, jak je to možné, jak se to stalo. Pořád se mi stává, že se k tomu vracím a jsou chvilky, kdy si uvědomím, že z toho pořád těžím. Mnoho věcí mi stále dochází. Vytěžil jsem z toho mnohem víc než jen uzdravení. Arteterapeutka mě posunula osobnostně do nějaké zralosti, také co se týče znalostí psychologie. Důležitý element, co nám dost intenzivně vtloukala do hlavy, byla schopnost uvědomění, sebereflexe, umění vidět se objektivně.

Tobiáš Moravčík.Tobiáš Moravčík.Zdroj: Benjamin Tichý

Máš nějaký specifický moment či momenty, na které rád vzpomínáš, které jsou pro tebe důležité?

Jsou to momenty, kdy mě arteterapeutka pochválila a jsou to momenty, kdy byla mimořádně přísná. Oba tyto protipóly. Vzpomínám na jeden obraz, co jsem maloval, ve kterém jsem se snažil vyjádřit svůj pocit, že kvůli tomu, jak jsem zdeptaný a hodně negativní, lidi to ze mě vnímají a nechtějí se mnou trávit čas. Tuto myšlenku, tento pocit jsem vyjadřoval obrazem a terapeutka mě za to vícekrát pěkně pochválila.

Pak mi také párkrát vytkla, u jiného obrazu, že to, co dělám, není terapeutické. Bylo to tvrdé v tom, že to člověka dovedlo trochu do zmatenosti. Měl jsem pocit, že nevím, co dělám, a co po mě terapeutka chce. Emilie Rudolfová trvala na tom, že obraz musel mít terapeutickou myšlenku, když neměl, tak se toho ráda chytla.

Jakým způsobem ses dostával k tomu, aby v tvých obrazech byla terapeutická myšlenka?

Až mě párkrát upozornila, byl jsem z toho tak zmatený a rozhozený, že jsem se nad tím po skončení „arte“ pořádně zamyslel. Přemýšlel jsem, jak vyjádřit, co mám v sobě pomocí obrazu. Nikdy jsem nebyl kreativní ve smyslu, že bych něco tvořil nebo maloval. Toto jsem měl v sobě potlačené a pořád mám. Jde o schopnost vyjádřit nějaký pocit, uvědomit si ho a ztvárnit jej do obrazu.

Umět pojmenovat, co se ve mně děje

Jestli tomu správně rozumím, ty jsi téhle schopnosti musel postupně nabývat.

Tohle právě souvisí s terapií. Je to propojení neuvědomělého podvědomého jednání, co v sobě máme, s tím vědomým, že jsem si toho vědom, vím to, mám to pojmenované. Myslím, že pochopení této věci se rovná uzdravení. V momentě, kdy jsem začal chápat, co terapeutka dělá a co je terapie, začínal jsem být uzdravený. Terapeutické není to, že namaluješ obraz, kterým vyjadřuješ svůj pocit, ale to, že se skrz něj propojuješ se svým niterným podvědomím.

Jak ses to naučil?

Cvikem. Je to paradox lidí, co se jdou léčit s depresí nebo úzkostmi. Je to, jako bych řekl, že ze své nemoci se uzdravím tím, že budou vědomě trénovat opak nebo, že uzdravit se z deprese je stejné, jako vybudovat si návyk na běhání. Léky tě z toho nedostanou. Je to zvyk, je to jednání naučených vzorců v cyklech, a to lze přeučit.

V Psychiatrické nemocnici v Kroměříži působí od roku 2023 klinická farmaceutka Kateřina Skopalová.
V Psychiatrické nemocnici v Kroměříži od loňska působí i klinická farmaceutka

Jak se stát terapeutem sám sobě?

Skrze schopnost sebereflexe. Umět pojmenovat, co se ve mně děje, s čím mám problém. Když to mám pojmenované, tak to jdu vědomě řešit. Tím, jak se člověk zná a poznává, má své způsoby nebo principy, jak přistupuje k životu, k sobě a k tomu, co se děje.

Je toto pochopení stálé, nebo se vyvíjí a může kolísat?

Je to o tom, jak moc je to v člověku zakořeněné. Přichází těžké chvíle, člověk je smutný, zdeptaný… Ale pod tím, hlouběji, je nějaká jiskra, nějaká neuhasitelná naděje nebo víra, že to i takhle je dobré. Když ten plamínek skomírá a hoří málo, lidi si sahají na život nebo fetují, žijí špatně – v lepším případě se chtějí léčit.

Jak se podle tebe dá plamínek v nás posilovat, aby hořel víc?

Myslím, že otevřeností k tomu, co život přináší v tom smyslu, že chci vidět celek, celou skutečnost. V tomto pohledu je realita prostě dobrá. Důležité je nevidět to jen skrz to negativní, to, co prožívám já, to, jak mně to vadí, to, jaký já jsem chudáček… Učit se vidět skutečnost s trpělivostí, s láskou k sobě. Nechtít to hned.

Roman Havlík
Ředitel PNKM Havlík: Opravujeme to nejnutnější, nemocnice má velký potenciál

Jak se ti to daří?

Řekl bych, že jo. Prožívám teď poněkud divoké období s mnoha změnami. Potřebuju se umět občas zastavit a docenit, co všechno jsem těmi změnami získal, nejenom, co mě to stojí. A když vidím, kde jsem teď, co všechno tady mám a kam jsem se posunul, je to prostě krásné.

V jakých věcech začínals postupně nacházet smysl? Kde se objevil?

V životě – a těžko to říct jinak. Tím, jak jsme museli jít úplně do hloubky, úplně k jádru věci, výsledek z toho je, že to celé je krásné – v jakési plnosti. Těžko se mi to dává do slov. Samozřejmě je to schopnost radovat se z maličkostí. Potřeboval jsem pochopit a přijmout, že život je dobrý, krásný a má smysl.

Máš z terapie nějaký návyk, ve kterém pokračuješ?

Psaní deníku. Nepíšu už každý den, ale pořád je zásadní věc psát si ho. Vím, že když si deník píšu častěji a častěji si udělám čas na to, že vypadnu ven jenom tak si sednout a být nebo si jít zaběhat, cítím se líp. Když tyto věci odkládám, tak se to hromadí a je to náročnější.

Věřit, že to zvládnu

Jaký byl tvůj nejtěžší a nejkrásnější moment z terapie?

Nejtěžší moment byl ke konci, kdy jsem vnímal, že můj čas na terapii se krátí. Vnímal jsem, že mám odcházet, že budu, chci. Byl jsem nervózní a bál jsem se, že bych mohl sjet do starých kolejí. Bál jsem se, jak budu zvládat život venku. Dost mě to rozhodilo a několik dní mi hodně bušilo srdce, měl jsem úzkost. Až jednou jsem se šel projít a během procházky to ze mě spadlo. Najednou byl klid. Uvědomil jsem si, že jsem se naučil si to v hlavě srovnat, že je tu změna. Za den nebo dva jsem terapeutce oznámil, že plánuji odejít a zažádám o propuštění. Poslední den jsem jí přinesl růži, tak mě objala. Asi tohle bych pojmenoval jako nejkrásnější moment.

Péče o seniory. Sociální služby. Ilustrační foto
Kroměřížská nemocnice spouští nový klub, podává pomocnou ruku pečujícím

Co se ti točilo hlavou předtím, než jsi z léčebny odešel?

Byla to moje věc, jestli si to risknu. Komu se podaří zbavit se léků? Byl jsem jediný, kdo toho v léčebně nechal. Čtyři roky jsem bral všemožné prášky. Často se stává, že jsou lidi hospitalizovaní opakovaně. Tohle všechno se mi točilo v hlavě, jestli to opravdu zvládnu. Byl jsem vůči sobě upřímný a opatrný. Tohle je ten závěr: že chci, že věřím, že to umím. Že vím, o co jde.

Jak se to v tobě probudilo?

Když jsem si věřil, že to zvládnu, že chci jít ven a čelit životu. Do té doby jsem nechtěl. To je uzdravení.

Kdybys měl říct jednu věc, co si z terapie odnášíš, co by to bylo?

Pokora, vděčnost. Protože jsem pochopil, co je život, co znamená žít. Pochopil jsem, co je krása, co je láska – a chci to.

AUTOR: Natálie Forýtková