„Přechodná pěstounská péče byla původně zavedena pro novorozené děti. Smyslem bylo přirozeně dostat děti z ústavů tím, že nebudou odspoda doplňovat dětmi z porodnice. Cílem práce přechodných pěstounů je dítě vypiplat a naučit ho, že ho někdo má rád, že je tu pro něho a pak ho postupně a bez traumatu předat do nové milující rodiny,“ popisuje poslání institutu přechodného pěstounství Jiří Lučan.

Do dnešních dnů už pomohli Lučanovi celkem 11 Princům a Princeznám. Na každé dítě si dokážou rozpomenout. Bez ohledu na to, jak dlouho se o něj starali.

„První Princeznu jsme si domů přivezli 9. ledna 2013. Měli jsme ji 4,5 měsíce. Dodnes se s ní a její adoptivní rodinou navštěvujeme. Má ve svém pokojíčku velký strom života a na nejspodnějších větvích má naše fotografie. Jsme pro ni teta Magda a strejda Jirka,“ rozpovídal se Jiří Lučan.

Princ s koktejlem abstinenčních příznaků

Ne vždy jsou to však jen chvíle radosti. Hned druhé dítě, které měli Lučanovi téměř rok, vyžadovalo velkou péči, dojíždění do nemocnice a cvičení. Jen díky tomu jejich Princ, který se narodil s postiženou levou polovinou těla, neskončil v ústavu trvale upoutaný na lůžko. Místo toho nalezl adoptivní rodiče, kteří by na něm jen stěží nalezli známky prvotního postižení.

„Tento Princ si do života přinesl koktejl abstinenčních příznaků. Až dvacetkrát denně měl křeče, celé tělo propnuté do luku. Pomáhalo jen nosit a nosit. Chvíli úleva, pak znovu. Podezření na žloutenku typu C. Ono postižení levé poloviny těla,“ vzpomíná Lučan.
Obzvláště těžké jsou i chvíle loučení, zvláště, když žije s Lučanovými dítě už delší dobu. Manželům pomáhá jejich víra a vědomí toho, že dítě předávají do milující rodiny.

„Není to lehká, ani levná práce, ale je úžasná a vidíme, že má smysl. My jsme v ní zestárli o mnohem víc roků, než jak dlouho ji děláme,“ nechal se slyšet Lučan, který se však vždy těší na dalšího ze „svých“ Princů a Princezen.

„Neměnil bych. Přestože mám i své civilní zaměstnání, toto, co spolu s manželkou děláme pro děti, mne naplňuje a dává mi odvahu a sílu jít dál,“ míní Jiří Lučan.

„Doufám, že se v Česku už nikdy nevrátíme ke stavu, kdy někdo bude schopen veřejně prohlásit, že dítě do tří let nic necítí a proto nepotřebuje rodinu,“ věří Jiří Lučan.