Milan Kadlec měl dvakrát propíchnutou plíci, čtyři zlomená žebra. Všechna zranění si způsobil při závodní jízdě na koni. A přesto se ke koním vrátil. Láska k tomuto vznešenému zvířeti zvítězila. „Člověk musí být tvrdý, překonat to, jít dál,“ říká Milan Kadlec.

„Návrat do sedla je hodně o psychice. Někdo má po vážném zranění v sobě ten psychický blok. Takový, jako mají někteří řidiči po autonehodě. Mně se naštěstí nic takového nestalo,“ tvrdí Milan Kadlec, který na koních jezdí odmalička.

„Nikdy jsem ale neměl žádná zranění, která bych si způsobil z vlastní blbosti. Že by mě třeba kůň kopl. Hlavní je dbát na bezpečnost,“ pokračuje Kadlec.

„Dřív jsem jezdil skokové závody. Právě z těch jsem měl nejvážnější zranění. V poslední době skákání ustoupilo do pozadí a věnuji se hlavně kočárovému sportu (závody spřežení, pozn. redakce),“ zabrousil do své sportovní minulosti Milan Kadlec. K závodům spřežení Kadlec nikdy zvlášť netíhl.

„Jednoho dne jsem si řekl, že to jen tak pro zábavu zkusím. A chytlo mě to. Je to něco jiného. Přece jenom necítíte toho koně pod sebou. Ačkoliv se to nezdá, je to hodně velký adrenalin,“ uvádí. Při kočárovém sportu si navíc Milan Kadlec musel zvyknout na „spolujezdce“. Přítomnost přísedícího však někdy může pomoci.

„Když se vám kůň kousne, může přísedící slézt dolů a nějak pobídnout koně, zatlačit jej. Je to sice penalizované, ale když nic jiného nezbývá,“ říká k přítomnosti přísedícího Milan Kadlec.

„Ale samozřejmě někdy je to velký problém. Například v kopci se musíte nějak složitě otáčet, vracet se,“ popisuje Kadlec.

„Ale takové chvíle, kdy se to zvíře kousne a nejde dál, se samozřejmě stávají. Každý kůň je svým způsobem osobnost. Nezáleží na tom, zda se na koni jen projíždíte, nebo závodíte. Musíte si vybudovat vzájemnou důvěru a vztah. Rozhodně to není nic, co se člověk naučí nebo získá během dvou hodin. Musíte se o koně starat, chodit za ním do stájí, nastavit si jistý rituál, kartáčovat jej,“ vypráví Milan Kadlec.

Koně na prvním místě

V rodinné stáji má hned několik koní. Na závody spřežení využívá tři z nich.

„Jezdím dvouspřežení, koně střídám. Také podle toho, zda jsou unavení, nebo mají špatnou náladu. Je to jako u člověka. Také u koně poznáte, když nemá svůj den,“ objasňuje Milan Kadlec.

„Je to nákladné hobby. Nemáme sponzory, nejezdím za úplatu. Dělám to pro radost,“ přiznává Kadlec.

„Velkou podporu mi dává moje partnerka, která to se mnou táhne a také dotuje. Sama jezdí na koni rekreačně. Rozhodně to ale není pro někoho, kdo pracuje na pozici prodavače, prodavačky v supermarketu,“ míní Milan Kadlec.

Skokové ani kočárové závodění na úrovni, kterou Milan Kadlec jezdí, není natolik rentabilní, aby vydělalo alespoň na náklady spojené s péčí o koně.

„Jsme ti blázni, kteří všechno co vydělají, vrazí do koní. Koně jsou pro nás na prvním místě. Musíte zajistit dobrého kováře, veterináře, fyzioterapeuta, dobrou stravu a podmínky. Pokud si to můžete dovolit, pak to má smysl dělat a věnovat se tomu,“ radí případným zájemcům Milan Kadlec.

„A pokud nejezdíte mezinárodní závody, nevyděláte si ani na suchý chleba,“ dodává. A není se čemu divit. Cena dobrého sedla pro skokové závody se pohybuje od 60 do 100 tisíc korun. V případě disciplíny spřežení jsou náklady mnohonásobně vyšší.

S partnerkou se potkal u koní

Ve stájích se seznámil také se svou životní láskou.

„S partnerkou jsem se seznámil přes koně. Holky vždy zajímali a zajímají kluci, kteří jezdí na koních. Holkám se líbí i to samotné zvíře. V každé stájí je více holek než kluků. Ženy mají rády, že se mohou o koně starat, ošetřovat je, více s nimi souzní,“ myslí si Milan Kadlec. Partnerka, v brzké době již manželka, má o přítele strach kdykoliv se postaví na start.

„Bojí se o mě. Sama jezdí rekreačně. Jednou jsme spolu jeli na kočáru a vyklopili jsme se. Dodnes z toho má výpadek paměti. Ale nic kromě toho blackoutu se nestalo,“ říká klidně Milan Kadlec.