Jak vůbec funguje váš domov?

Máme tu dvě rodinné skupiny po osmi dětech. Každá má svou část domu s vlastním vchodem. Podle zákona tu mohou být děti od tří let do ukončení svého vzdělání. My máme nejmladší devítiletou holčičku, nejstarší je devatenáctiletá dívka, která má příští rok maturovat. Nechybějí u nás ale ani chlapci.

Kdo se o děti stará?

V každé rodině působí tři „tety“. V jedné rodině je ale i jeden strejda, který může dávat pozitivní vzor chlapcům a vnášet do výchovy také mužský element. Ještě máme hospodyni, údržbáře a kuchařku.

Váš domov je v krásné zrekonstruované vile a stojí hned u lesa. To musí být pro obyvatele přínosné…

Prostředí je pro výchovu skvělé. I jinde v regionu jsou řešeny domovy dobře. Nejsou zbytečně velké a kraj, který je naším zřizovatelem, umožnil většině zařízení rekonstrukci budov.

Jak se k vám děti dostávají?

Musejíí mít soudem nařízenu ústavní výchovu, což se děje obvykle po zanedbání výchovy rodiči. Ti jsou často alkoholici, někdy své děti i týrali. Jejich potomci k nám proto obvykle sami chtějí, protože problém v jejich rodině už nezvládají.

Jak vypadá denní program dětí?

Jako ostatní jsou dopoledne přes týden ve škole, po příchodu si obvykle chvilku odpočinou a udělají úkoly. Většinou pak vyrážejí do zájmových kroužků nebo za kamarády.

Určitě mají i další povinnosti kromě úloh do školy.

Ano, třeba úklid, mytí nádobí, pomoc s přípravou jídla o víkendu nebo s praním prádla. Vše podle věku a schopností.

Jak je to s jejich kamarády?

Jako jejich vrstevníci mohou chodit za přáteli, ale také si pozvat někoho z nich k nám domů.

Dokdy u vás svěření kluci a děvčata bydlí?

Pokud se nevrátí dříve do své původní rodiny, po osmnáctém roce mohou na svou žádost odejít. Rádi ale zůstávají, protože tu mají své blízké a i materiální zabezpečení. Jde to, dokud studují.

Loučila jste se už s někým, kdo domov opouštěl?

Ano, za mé pětileté působení už dvě děvčata dospěla a odešla. Jedna dívka si vede zatím dobře. Druhá má problémy, hledá přátele i sama sebe. Nevydržela například v zaměstnáních. Uvažujeme samozřejmě, co šlo třeba udělat v její výchově lépe.

Jak odchody pociťujete?

Odchod je smutný, ale i veselý. Děti mají najednou velkou svobodu, která jim dává křídla. Časem jim ale „rodina“ chybí a vracejí se na návštěvy. Připravit je na samostatný život je asi nejdůležitější úkol, který před sebou máme.

Můžete být konkrétní?

Máme například program, v jehož rámci je bereme s sebou na úřady, na poštu nebo například do banky a ukazujeme jim, kde se co vyřizuje.

Jaká je podpora od domova, když děti odcházejí?

Podle zákona jim dáváme patnáct tisíc na rozjezd samostatného života, což samozřejmě není částka, která vše vyřeší. Proto už třeba od patnácti k narozeninám dostávají praktické věci do výbavy, třeba žehličku. Zakládáme jim také stavební spoření.

Kam vůbec vaši odchovanci míří?

Snažíme se jim ve spolupráci s městem, které nám skvěle vychází vstříc, najít bydlení.

Jak si v novém prostředí zvykají?

V tom může pomoci i startovací byt, který máme přímo v domově. Tady se dítě učí s naší pomocí samo hospodařit a nakládat se svobodou.

Práce ředitelky domova je jistě náročná, ale asi může být i příjemná. Jaký je váš dosud nejlepší zážitek s dětmi?

Jedna dívka byla dost zanedbaná z původní rodiny. Podařilo se ji, myslím, dobře vychovat a je z ní šikovná slečna. Když se učila pracovat s počítačem, poslala mi e-mailem krásnou zprávu s textem: „Teto ředitelko, já Ti strašně děkuji. Jsi moje velká druhá maminka.“ To člověka moc potěší.

Vždycky to ale asi není jen idylické…

Děti si někdy myslí, že člověk není spravedlivý, srovnávají. Snaží se soutěžit o přízeň tet. Mají své problémy ve škole a vztazích. Špatné zážitky také jsou, ale ty dobré to obvykle předčí.

Máte také vlastní dítě?

Ano, dceru. Ta se s dětmi zná. Věřte, že na ni jsem často přísnější. Vždycky je hlavně nutné udržet profesionalitu a brát ji před ostatními jako jim rovnou.