Chybí mi tu typická jihoafrická kuchyně

Jak se žije Jihoafričance ve Zlíně

Kdyby se neseznámila se svým nynějším manželem Jiřím, ani by nevěděla, kde Česká republika leží. „Z hodin dějepisu ve škole mi v hlavě utkvěl jenom název Československo, který se mi špatně vyslovoval. Proto jsem si jej zapamatovala,“ usmívá se dnešní obyvatelka Zlína. Možná by si v souvislosti s tímto místem tehdy vybavila i souvislosti týkající se druhé světové války. „Kde ji najdu na mapě, jsem ale netušila,“ dodává.

Domlouvali jsme se všelijak

S Jerrym, jak svéhomužeDelia oslovuje, se prvně potkali před devíti lety na břehu Galilejského jezera v Izraeli. „Oba jsme pracovali na tamější pláži v oblasti cestovního ruchu a starali se o ubytování návštěvníků a organizování různých akcí,“ vysvětluje. Jerry uměl anglicky pár slov, takže se dorozumívali, jak to šlo. „Bylo to, jako když se učí malé dítě mluvit,“ popisuje první společnou konverzaci za pomoci ukazování jednotlivých věcí.

Oba chtěli poznat svět a získat zkušenosti, takže spolu několik let cestovali. „Pracovali jsme v různých koutech světa a mezitím pendlovali i mezi Afrikou a Moravou. Potom jsme vyrazili stopem do Španělska,“ popisuje. Jelikož neměli žádné velké úspory, začali pracovat a pomalu si tam budovat kariéru. „Tamní způsob života nám vyhovoval,“ zdůvodňuje. Po dvou letech už s Jerrym provozovali restauraci s rychlým občerstvením.

ak Delia otěhotněla. „Oba jsme usoudili, že by dítě mělo mluvit i česky,“ popisuje osudný zlom ve svém životě, který ji sem zavál. Dnes čtyřletý Dalyn se narodil stejně jako jeho matka v Jižní Africe v Johannesburgu. „V mé rodné zemi je poměrně velká kriminalita a vůbec tam není bezpečno. Přestěhovali jsme se proto raději do Zlína a další rok se vzali,“ přibližuje Delia sňatek, u kterého musel být přítomnýi tlumočník.

Lidé nás vnímají jinak

Dnes už má Dalyn i dvouletého brášku Jadyna. Oba chodí zatím do školky, kde s paní učitelkou komunikují česky. „Jejich hlavní jazyk je ale angličtina, protože tak spolu všichni mluvíme i doma,“ prozrazuje cizinka. Není tedy vůbec neobvyklé, když řeknou na veřejnosti česko-anglickou větu. „Třeba I need to čurat,“ směje se Delia. Kluci se podobají na tatínka, jsou to modroocí blonďáci. Po mamince ale mají spoustu pigmentu, takže se hned opálí. „Okolí je pořád vnímá trochu jinak stejně jako mě,“ říká. Když se někde objeví, vrhá se prý na ni tisíc párů zvědavých očí. „Dřív mi to bylo nepříjemné, ale už jsem si celkem zvykla,“ doplňuje. Když byli kluci menší, nahlíželi jí lidé často do kočárku, jestli jsou snědí jako ona. S rasistickými předsudky se tu však nikdy nesetkala.

Ve Zlíně se často stýká s manželovou rodinou a velkou spoustou kamarádů. Nejvíc jí vadí, že přestože chodí na soukromé kurzy češtiny, je schopna zatím vést jen jednoduchou konverzaci, a proto si s tchyní a tchánem zatím moc nepopovídá. „Strašně mě mrzí, že si nemohu s manželovými rodiči jen tak poklábosit o životě,“ podotýká snacha. Ostatní známé zná pak hlavně přes manžela. „Kamarádím třeba s manželkami zlínských hokejistů. Dobře se znám například s Katkou Čajánkovou a přes ni jsem se seznámila s dalšími,“ říká. Některé mluví anglicky, jiné ne. Pravidelně se schází i se zlínskou komunitou cizinců z celého světa.

Zlín je světovější než dřív

Poprvé se Delia na Moravě ocitla před šesti lety. Vzpomíná, že tehdy měla velký problém si tady s někým popovídat. „Byla jsem ještě svobodná a bez závazků, takže jsem spíš poznala noční život. Lidé kolem mě byli přátelští a chtěli, abych se v cizím prostředí cítila dobře. Ale anglicky z nich nemluvil nikdo,“ popisuje. To se od té doby podle ní hodně zlepšilo, teď už prý jazykové bariéry nejsou takovým problémem. „Situace ale není přesto růžová. Pokrok, co se týče komunikace Čechů v cizím jazyce, by mohl být lepší,“ hodnotí Jihoafričanka. Dodala, že ve městě žije i sem pravidelně přijíždí spousta cizinců. „Kdoje tady delší dobu, zvykne si. Ale například zahraničním studentům, kteří přijedou na výměnný univerzitní pobyt, by větší jazyková vybavenost místních obyvatel jistě usnadnila život,“domníváse.

Sama k zaměstnání češtinu prakticky nepotřebuje. Na krajském úřadě pracuje jako externí asistentka člena Výboru regionů EU Ondřeje Benešíka, se kterým komunikuje anglicky. Připravuje například podklady na odborná jednání nebo výtahy z materiálů v angličtině. „Teď organizuji i Evropský den jazyků, který bude ve Zlíně koncem září,“ objasňuje.

Když se jí samotné někdo zeptá na dětství nebo život v Africe, nostalgicky se zasní. „Ráda na ni vzpomínám a uchovávám v srdci spoustu zážitků. Přece jenom je to má rodná země,“ prozrazuje. Kromě rodičů vzpomíná na svou o dva roky mladší sestru a o sedm let mladšího bratra. „Často si voláme a posíláme e-maily a já se tam jedu vždycky po Vánocích na měsíc až na dva podívat,“ uvádí světoběžnice. V Čechách se jí líbí. Ví ale, že musí přijmout kulturu, která je od té, na niž byla dřív zvyklá, trochu odlišná. „To, co člověk tady pokládá za naprosto běžné, je u nás jiné,“ vysvětluje Delia. Tak například v Jižní Africe je žena na mateřské pouze šest týdnů a vrací se do práce. Najme si pomocníka či pomocnici, většinou tmavé pleti, která se celý den stará o děti, kuchyni i domácnost. „Prostě nemají na výběr. Já tady můžu věnovat dětem daleko víc času,“ raduje se.

Jihoafrický steak tu nekoupím

A co tamější kuchyně? „Typické národní jídlo, jako je tu knedlo-vepřo-zelo, v Jihoafrické republice kvůli množství různých ras a etnických kultur neexistuje,“ sděluje. V Kapském Městě je oblíbené ostré kari a v Johannesburgu například opečené maso ve stylu barbecue. „Utloukla bych se po typickém jihoafrickém steaku, který je běžně k dostání i v řeznictví. Tady si na něm nepochutnám a to mě štve,“ říká. S tím českým se prý vůbec nedá srovnávat, protože je tak třikrát silnější. „Velice chutný je i takzvaný biltong, což je tvrdé syrové usušené maso, které se musí žvýkat,“ vysvětluje. „Ale třeba knedlíky si dám tam i tady,“ dodává.