„Renovujeme veterány v podstatě bez ohledu na stáří a stav,“ říká ve své kanceláři Jiří Valach, který se kolem starších aut točí celý život. Příběh jeho rodinné firmy se začal psát před pěti lety. Jiří Valach si zakládá na profesionalitě. Vše, do toho nejmenšího šroubečku, musí být perfektní. Ač se to může zdát jako absurdní, jeho práce je o detailech. Veterány nejsou strojově vyráběné kusovky, potřebují individuální péči. „Jeho“ auta si zákazníci objednávají takřka na klíč.

Milionové auto

Valach upozorňuje, že vše něco stojí. „Vrak koupí zákazník třeba za 50 tisíc korun, dá ho renovovat a pak jej může prodat za řekněme 250 až 300 tisíc korun. Někdy samozřejmě i více. Dostat ale automobil do stavu, kdy jej zákazníkovi můžeme předat, stojí i mnohonásobně víc. Když si vypočítáte vše okolo – práci, náhradní díly, odvody, cesty – jste třeba na částce pohybující se kolem milionu korun,“ prozrazuje Jiří Valach.

„Někdo říká, že si veterána opraví doma a zadarmo. Ale pokud to nechce mít na koleni a spoléhat se na bezúplatnou pomoc přátel, tak to nikdy zadarmo a profi nebude. O čase stráveném na opravách, brouzdání po internetu, hledání informací ani nemluvě,“ doplňuje Valach, podle kterého je nejtěžší vytvořit repliku určité věci, která se běžně vyráběla před 80 až 100 lety.

„Ve slévárnách vám dnes řeknou, že to nejde. A když se o to pokusí, vznikne třeba deset zmetků na jeden vydařený kus. Nikdo to dělat nebude,“ vysvětluje záludnosti, se kterými se setkává. A tak si Jiří Valach pomáhá sám, jinak. Prostřednictvím moderních technologií. Díl si například oskenuje do počítače, vytiskne formu a jednotlivý kus poté vyrobí. Jak sám říká klasická slévárenská práce to však není.

Snaha udržet si zaměstnance

Problémem nejsou jen chybějící náhradní díly, ale také pracovní síla. Manželé Valachovi se k tomu postavili čelem. Aby byli co nejvíce soběstační, pořídili si v Holešově ještě brusírnu.

„Měli jsme problém najít někoho, kdo by se pustil do oprav starého motoru. Ti lidé, kteří to dělali, mají kolem šedesáti sedmdesáti let. A mladší nejsou,“ zoufá si Jiří Valach.

Ve vlastní brusírně se o staré motory stará zhruba pětapadesátiletého zaměstnance. Dochází za ním občas brigádně i jeho syn. Manželé Valachovi dumali, jak si takové lidi zavázat. Nakonec přišli s jednoduchým řešením.

„Naše vize je taková, že brusírnu budeme držet ještě třeba deset let a pak ji právě jim nabídneme k odkupu,“ prozrazuje Valach. Vidina vlastnění prosperující, zaběhnuté živnosti by mohl být způsob, jak si pracovníky „zaháčkovat“ a udržet.

Pandemie zahýbala s cenami

Strach o to, že by zmizel zájem o veterány, Jiří Valach nemá. Jen bude kolísat jejich cena. „V současnosti staré věci sice trochu klesly na hodnotě, ale to je jen dočasný stav. Je to klasický výkyv,“ uklidňuje Jiří Valach.

Podobně se trh s veterány zachoval i na přelomu 90. let. Zatímco kolem revolučního roku 1989 byli velmi žádaní – a tudíž i velmi drazí – zahraniční veteráni, po roce 1990 ceny padaly dolů.

„Lidé se veteránů zbavovali. Všichni chtěli podnikat, potřebovali peníze. Za deset let je pak nakupovali zpět a ceny šly opět nahoru,“ uvádí majitel firmy.

Nadšence do autoveteránů v sobě nezapře. Na zdech po celém objektu jsou dobové fotografie a nákresy aut, všudepřítomné jsou modely předválečných vozů. Dokáže ohromit i svými vědomostmi o historii českého automobilového průmyslu.

„Před druhou světovou válkou u nás bylo hodně karosáren. Z ciziny se vozily podvozky, za které se platilo menší clo. Když se totiž dovezlo celé auto, clo bylo neúměrně velké,“ prozrazuje perličku z historie. „Měli jsme tu pět šest karosáren na světové úrovni,“ doplňuje Jiří Valach.