Instruktorku snowboardingu dělá už pět let, dostala se k tomu však vlastně úplně náhodou. „Snowboarding mě prostě bavil a chtěla jsem se to naučit tak, abych to mohla předat zase i dál," netajila se Alena.

Učit se rozhodla, hlavně proto, že ona sama v začátcích s tímhle prknem bojovala úplně sama. „Byla jsem samouk, ještě teď si velice dobře vzpomínám, jak byly začátky docela těžké," dodala instruktorka.

Modřiny a naražené kostrče tak radši ani nepočítá."V pod­statě vlastně ani nebyl nikdo, kdo by mi poradil. Tak jsem tam sebou práskala téměř neustále o zem," tvrdí s úsměvem Alena.

Na horách učí hlavně děti, dospělé žáky má většinou jen mezi svými kamarády. Říct koho učí raději, však nedokáže. „To jde těžko. Děti, když jsou pohybově nadané, tak se učí hodně rychle. Nemají totiž vůbec strach," vysvětluje snowboarďačka.

Na druhou stranu dospělí, prý zase rychleji chápu, co se jim vysvětluje. „Jen se jim už nechce tolik padat a tomu se u snowboardingu člověk rozhodně nevyhne," usmívá se Alena.

Na ježdění má raději Alpy, ale i české areály jsou podle ní už na velmi dobré úrovni. „Co se týče vybavení, jsou samozřejmě lepší Alpy. Jsou tam totiž delší a širší sjezdovky. Hlavně jsou ale upravenější než ty naše," podotkla Zicháčková.

Ani na České hory však nezanevřela. „Mám ráda Jeseníky, kam se dostanu nejčastěji. I tam jsou místa, kde se dá dobře zajezdit. Dokonce znám už i svah, kde je převaha snowboardistů," svěřila se Alena.

Nejoblíbenější sjezdovku, ale prý vyloženě nemá. „Všude tam, kde je dobrý sníh a málo lidí. Ale třeba super je svah na Paprsku," konstatovala instruktorka.

I když je snowboarďačka tělem i duší, vyzkoušet by znovu chtěla i dvě prkýnka. „Snowboard mám už skoro šestnáct let, tenkrát moc rozšířený nebyl a byl to můj sen jezdit. I když prkno bude vždy moje srdcovka, teď bych se chtěla vrátit i zpět k lyžím," přiznala se Alena.

V ideálním případě by na horách trávila celou zimu. „Bohužel mě práce instruktora neživý, ale pokud můžu, tak jsem na horách každou volnou chvilku," netajila se.

Díky své práci jezdí i s dětmi na lyžařské kurzy. „Pracuji jako pedagog volného času na Domě dětí v Kojetíně, takže se na hory dostanu i pracovně," tvrdí s úlevou.

V zimě je myšlenkami na horách, v létě zase v řece. „K létu patří jednoznačně voda. Jezdím už pět sezon dračí lodě za Wings of the dragon Kohetín," pochlubila se Alena.

„Dračice" se tak staly její druhou vášní. „Kamarádka co jezdila, mě jednou sebou vzala na trénink a strašně mě to chytlo," přiznala se „dračice".

Pokud chce člověk jezdit dračí lodě pořádně, tak to podle ní určitě náročné je, stejně tak jako každý jiný sport. „Dá se jezdit i jen tak pro zábavu. Každý si to může vyzkoušet třeba na dračím festivalu," připouští Alena.

Co se snů týče, dračí lodě jsou podle ní hlavně týmová záležitost, tam jsou jejími sny dobře zajeté závody. „S loděmi se dostanu na spoustu zajímavých míst, osobně však co se týče prkna, bych chtěla vyzkoušet klasický freeride divokou přírodou se vším všudy. Nekonečné svahy a prašan," svěřila se snowboarďačka.

V koutku duše má také jedno tajné přání. „Mým životním snem je v současnosti kiteboarding. Spojení dvou mých vášní, prkna a vody," dodala zasněle Alena Zicháčková.

Autor: Veronika Pudelková