„Viděl jsem ještě živého pana prezidenta Masaryka coby žák tehdejší čtvrté obecné školy v Plzni, kde kladl základní kámen. My jsme tehdy jeli navíc panu prezidentovi blahopřát k desátému výročí republiky. To bylo v roce 1928 a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek,“ vzpomněl Zikmund na chvíli, kdy stál doslova pár krůčků od tatíčka naší vlasti.

Když 14. září 1937 Masaryk zemřel, vydal se i se svým mladším bratrem Josefem do Prahy na jeho pohřeb.

„Vzpomínám si na to úplně přesně. Jeli jsme tam tehdy v pondělí 20. září, tedy den před oficiálním státním pohřbem. Ta kasárna, z nichž také dnes vyjížděla lafeta s Václavem Havlem, se tehdy jmenovala Prokopa Velikého,“ připomněl.

Zároveň si do nejmenšího detailu pamatoval pouť onoho smutečního povozu, který následoval průvod smutnících.

Prahou se tehdy sunul nekonečný řetěz naprosto mlčících lidí. Absolutní ticho, které tehdy vládlo, mu i po letech vyvstává v paměti.

„Bylo slyšet i šoupání podrážek po té dlažbě. Prošli jsme na první nádvoří Pražského hradu, kde byl po pravé straně katafalk s rakví samotného Masaryka, které jsme se s bráškou poklonili,“ nastínil.

Pohřeb Masaryka na druhý den poslouchali v rádiu. „Naslouchali jsme, jak lafeta s prezidentem míří celou Prahou až na Wilsonovo nádraží, kde přeložili jeho rakev na plošinu vlaku, a ten pak odjel i s čestnou stráží legionářů do Lán na hřbitov, kde Masaryk spočinul,“ naznačil Zikmund.

Právě cesta Václava Havla na stejné lafetě mu připomenula stejný pochod z roku 1937.

Z jejich přátelství zůstala rozsáhlá korespondence.

„Poznal jsem ho jako devatenáctiletého mladíčka v roce 1965 na autogramiádě,“ odhalil.

Od roku 1983, kdy Václava Havla pustili z vězení, se setkávali i několikrát do roka. „Po celá léta jsem jej znal velmi důvěrně. Vlastně až do konce,“ konstatoval Zikmund. Naposledy se setkali při oslavě Havlových 75. narozenin 1. října.

Srovnání Masaryka a Havla je podle něj na místě.

„Masaryk byl zakladatelem státu, který vykřesal z habsburské říše republiku. Václava Havla považuji za bezprostředního následovatele ducha Masarykovy republiky,“ míní.

Havel blíže k lidem

Zatímco Masaryk byl podle něj spíše seriózní pán, Havel byl díky svému uměleckému nadání mnohem přístupnější lidem.

„Určitě Masarykovi netykal tak široký okruh lidí jako Havlovi,“ doplnil.

Negativních reakcí se během života i po něm dočkali oba tito velikáni.

„V každém národě se vždy vyskytne doslova i odpad. Když si vzpomenu na projev poslance republikánské strany, který byl důkazem méněcennosti člověka, který Havlovi nesahal ani po kotníky. Podobní lidé byli i za první republiky. Je to taková ta naše malost,“ připojil Zikmund. O přínosu Havla pak podle něj nejvíce svědčí ohlasy v cizině.

„I v cizině každý ví, že Havel byl Čech a Čechoslovák,“ konstatoval. Sám se na pohřeb svého přítele nechystá.

„Rozloučil jsem se s ním po svém, zapálením svíčky. Mám pocit, že mi umřel bratr a chci si ho uchovat v srdci jen podle sebe,“ uzavřel Zikmund.