Pes v nemocnici. Při prvním zamyšlení sem nepatří, mnozí pacienti ho ale velmi rádi u svých postelí vidí. Významně jim pomáhá při léčbě.

„Ty jsi ale krásná, tvoje papučky se mi moc líbí. Poprvé se setkávám s psíkem v posteli,“ vítá dvouletou Bellu paní Ludmila, která v nemocnici tráví desátý den. Fenka hovawarta si bez okolků lehá na lůžko vedle ní.

„Měli jsme vlčáka, ale ochrnul na nohy, chudák, museli jsme ho utratit. Moc jsem to oplakala a už jsem pak žádné zvířátko nechtěla,“ vzpomíná.

„Je to moc krásný pocit si Bellu pohladit, povzbudila mě, budu mít hezký den,“ dodává devětasedmdesátiletá pacientka.

To už se mladá canisterapeutka přesouvá do dalšího pokoje, kde má v plánu navštívit tentokrát mužskou část oddělení následné péče. Nadšeně jí vítá pan Miroslav. Přes problémy s pohybem jí zkouší dávat piškot.

„Já s tou rukou nemůžu moc hýbat, ale cítím, jak má Bella jemnou srst. Kdysi jsem měl tři vlčice. Ale jak se jmenovaly, to už si nevzpomenu,“ marně pátrá v paměti šestaosmdesátiletý Miroslav.

CVIČÍ PAMĚŤ I MOTORIKU

Cvičení paměti i jemné motoriky jsou jednou z mnoha oblastí, kterým canisterapie pomáhá.

„Pacienti vnímají srst, teplotu zvířete a další vjemy. Pak je důležité, aby to dokázali popsat. Musíme je mnohdy probrat z letargie, či špatného pocitu. Probouzíme v nich vzpomínky, snažíme se je přimět, aby použili paměť,“ popisuje canisterapeutka Blanka Hašová.

„Pacienti, kteří mají spasma nebo křeče díky kontaktu se srstí povolují. Svaly reagují na teplo zvířete, tímto příjemným způsobem rehabilitují,“ dodává.

Je majitelkou dvou psů, starší Arnika je mentorem mladší Belly.

„Bella je teprve ve výcviku, stále se učí. Jsme na oddělení, kde neustále jezdí vozíky s pacienty. Pes musí být zvyklý na ně i na prostředí. Nesmí nepřiměřeně reagovat na posuny židlí, hlasové projevy či křik pacientů. Když spadne berle, nesmí se po ní ohnat a podobně,“ popisuje canisterapeutka.

NÁROČNÉ ZKOUŠKY

Až výcvik skončí, u zkoušek musí pes prokázat perfektní ovladatelnost, musí být odvolatelný od pamlsků a různých podnětů.

V nemocnici je spousta pachů, dezinfekce, odebírá se tu krev, pes musí být na toto všechno zvyklý. Musí mít posunutý práh bolesti. Někteří pacienti nemají cit, mohou jej špatně chytit za ucho, vytahat za srst a podobně.

Se svými čtyřnohými přáteli chodí jejich majitelka do valašskomeziříčské nemocnice co čtrnáct dní. Když je normální stav.

„Někteří pacienti už je znají a volají si je k sobě. Stálí pacienti potřebují povzbudit, obzvláště ti, kteří se nemohli vidět se svými blízkými v době zákazu návštěv. Snažíme se je nabudit do dobré duševní pohody,“ říká Blanka Hašová.

POMOC I ZAMĚSTNANCŮM

Psi pomáhají také zaměstnancům nemocnice.

„Rozjíždíme tento druh terapie nejen pro pacienty. Je to hezké i pro personál. Když přijde Bella na oddělení, úplně to tu prosvětlí a vykouzlí lékařům a sestřičkám úsměv na tváři,“ libuje si primářka interny Marie Černochová.

Radost z oblíbené a znovu spuštěné canisterapie má hlavní sestra valašskomeziříčské nemocnice.

„Pro pacienty je tato metoda léčby velká vzpruha. Řada z nich má psa doma, po kterém se jim stýská. Takže uvítají zvířecí návštěvu v nemocnici. Vesměs se jedná o starší osoby se zhoršením celkového zdravotního stavu nebo po zlomeninách krčku. Psychika je vždy k léčbě velice potřeba. Když jsou pacienti dobře naladěni, lépe spolupracují i při klasické léčbě, uzavírá Jana Pelikánová.”