Můj otec Fanek Jilík (1914-1994) ovlivnil můj život zcela zásadně. Poprvé tím, že odvedl moji maminku a mě z Prahy do Kunovic, na Slovácko, do kraje, kde, řečeno se spisovatelem Františkem Zýbalem, „zraje réva a kde se zpívá“.

Podruhé pak svou profesí. Byl knihvazač, absolvent Mistrovské školy, kterou v Hradišti založil a vedl Ruda Kubíček st., na něhož vždy s velkou úctou vzpomínal.

Jeho knihařská dílna v Kunovicích, kde stály štosy knihy a časopisů z vědeckých a univerzitních knihoven z Prahy a Brna, jimž „dával nový kabát“ a jizba v kunovickém stavení, v níž přijímal návštěvy a diktoval mamince do psacího stroje svoje knížky Bosá léta, Komu se zelení a články do Malovaného kraje, se staly místem setkávání řady zajímavých lidí.

Přicházeli sem pobesedovat jeho přátelé, z nichž připomenu aspoň ty, kteří mizí z obzoru současné generace, přestože jejich vliv na kulturu regionu byl významný – novinář a básník Zdeněk Černý a jeho básnivý druh Bob Perutka, básník Otakar Horký, pan primář Palacký, knihovnice Věra Volopichová Janíková, malíři Domin Černý, Vladislav Vaculka, František Bezděk a Josef Pšurný, básníci Otakar Horký a Miloš Novotný i jeho syn Elmar, historik umění Vlastimír Jelínek, archeolog a antropolog Jan Pavelčík a celá plejáda dalších.

Otec mě jako středoškolského studenta začal brát do Hradiště na vernisáže výtvarných a muzejních výstav, jezdili jsme spolu na folklorní festivaly do Hluku, do Velké i do Strážnice, všude měl přátele, s nimiž se zdravil. Besedy a výlety s ním, to byl bohémský piknik, na který jsem se vždy těšil.

Velký všeobecný, najmě kulturní rozhled měl díky knihám, které nejen vázal, ale také četl. Kniha byla v naší rodině nejvyšší hodnotou. Jednou za měsíc, po výplatě, jsme vzali tašky a jeli do Hradiště do knihkupectví, kde mu knihkupci, pan Sukaný, později pan Kaňovský, do zvláštní přihrádky odkládali knihy, o nichž věděli, že by ho mohly zajímat. Některé vyřadil, některé přidal, a pak jsme se vraceli pouličkou domů do Kunovic obtěžkáni knihami, nad nimiž sedával, četl a přemýšlel.

A to jsme ještě odebírali dvě desítky novin a časopisů Literárními novinami počínaje, konče Živou a Plamenem. Knihy vázal, knihy četl, knihy psal. To prostředí mě utvářelo. Šel jsem v jeho stopách a on byl tomu rád. V každé z mých knížek je kus ve mně jím probouzené lásky a úcty ke knize jako zdroji moudrosti a vzdělanosti.

Myslím, že jsme si s tatínkem všechno důležité řekli. A navíc, byť zemřel již před třiadvaceti lety, mám nad pracovním stolem jeho portrét od Vladislava Vaculky. Shlíží na mně, já vzhlížím k němu a v duchu spolu stále vedeme své rozhovory.

Kdysi jsem mu napsal báseň, jíž jsem nedávno našel v archivu. Byť její literární hodnota není valná, tatínek by mi to jistě prominul. Budiž tedy ona mým dopisem tatínkovi.

 

TATÍNKOVI

Táto, já zapomínal gratulovat,

když jsi měl svátek nebo výročí,

pak studem nevěděl jsem kam se schovat,

až přijalo mě maminčino náručí.

Ty, táto, víš, čí to byly geny,

tak promiň, že dnes poprvé

však nikoliv naposledy

chci povědět:

Tam v malé dílně s řezačkou lisem,

kde vonělo to klihem, terpentýnem, barvami,

kde podvečerem zaznívala píseň

a vyprávění ožívala vílami,

tam svět předal jsi mi celý.

Tak rád bych o tom někdy napsal báseň.

Srdce by chtělo. Ústa neví…

 

Jiří Jilík z Uherského Hradiště

Napište tátoviPokud se chcete zapojit do seriálu Dopisy otci a pošlete nám několik řádek (maximálně 30 řádek textu), zveřejníme je na stránkách našeho Deníku i na našem webu.
Redakce nijak nesvazuje literární útvar, kterým má být dopis napsán. Stejně tak obsahově je dopis zcela na Vašem zvážení – může jít o vzpomínku na dětství, na událost, emotivní záležitost, neuskutečněné plány, soukromé sdělení, prostě cokoliv. Těšíme se na váš Dopis otci. 
Text, prosím, zašlete na e-mail: martin.nevyjel@denik.cz.