„Musíte v sobě mít ten drive a chtít něco dělat,“ usmívá se Jarmila Vaclachová při odpovědi na otázku, co ji pohání kupředu. Neustále tak přichází s novým a novým nápadem, který ovlivňuje nejen Holešov, potažmo okres Kroměříž, ale celý Zlínský kraj.

V loňském roce například „přitáhla“ do Zlínského kraje celostátní soutěž pro mladé talenty Zlatý oříšek. „Když se chce, všechno jde,“ říká Jarmila Vaclachová, která ani v době pandemie nezahálela.

„Natočili jsme zhruba 300 krátkých videí. Například čtení na pokračování, ruční dílničku a další,“ je pyšná na své zaměstnance Jarmila Vaclachová.

Kde berete inspiraci přicházet pořád s nějakým novým nápadem?
Držíme se spousty tradičních akcí. Já říkám, že mnoho dobrých věcí již bylo vymyšleno, tak proč v nich nepokračovat místo toho, abychom hledali neustále něco nového.

Chcete říct, že se děti nemění? Že jim stačí v online době plné elektroniky pexeso?
Děti jsou pořád stejné. Mění se jen společnost. Podmínky kolem nich. Je jen na nás dospělých, jak se k nim budeme chovat. Jestli se jim budeme věnovat nebo je odložíme před televizi, před tablet a do ruky jim dáme mobil. Oni nemůžou za to, jak je vychováváme. Ty děcka jsou jinak super. Ano, díky okolnostem mají menší výdrž, nejsou tolik koncentrovaní, přebíhají, nevydrží u jednoho zájmu, to je pravda. Ale nakonec na ně stejně platí pexeso, Člověče, nezlob se, skákání přes gumu a další staré osvědčené věci, které neznají. Jen my pořád hledáme něco nového, aby to bylo „cool, in“.

Ale náhled na dítě se mění.
Já osobně jsem ovšem proti kultu dítěte, jestli myslíte tohle. Dítě je součástí rodiny, někde žije, mělo by pomáhat a zapojit se do chodu domácnosti. Jak je možné, že děti na táboře říkají, že doma nemusí mýt nádobí, že doma nemusí pomáhat. Jak je to možné? Čtyřleté dítě řídí domácnost. Rodiče se jej ptají – co budeš papat, co nebudeš papat, chceš už jít spát, půjdeš na tu akci? Dokonce jsme tu měli případ, kdy nám tatínek řekl: „Víte, já jsem jí dnes dokonce dal pětistovku, ale ona ani tak do toho kroužku prostě nechce.“ To tak přece nejde. Je potřeba uvažovat selským rozumem.

Jaký skok jste, jako středisko volného času, od roku 2003 udělali?
Začínali jsme na 15 kroužcích, nyní jich nabízíme 90, ale ne všechny se otevřou. V začátku jsme na akcích přivítali pět tisíc lidí ročně, nyní to je zhruba 35 tisíc. Pyšná jsem také na to, že za celých 17 let nedošlo k tomu, aby nám zřizovatel musel na něco přidávat peníze. Vždy jsme si nejdřív našetřili do rezervního fondu a pak jsme investovali. Mimořádně nám město nikdy nedávalo žádnou částku. Na všechny evropské projekty jsme měli vlastní spoluúčast.

Pokud byste měla za celou dobu svého působení vypíchnout jednu dvě věci?
Jsem nesmírně nadšená, že už 17 let funguje Krajský parlament dětí a mládeže, který jsem iniciovala a zakládala tehdy se studentem Davidem Kolumberem, nyní zlínským soudcem. Jsem ráda, že ta myšlenka se proměnila ve skutečnost. Byli jsme to totiž my, kdo stál za vznikem. Nešlo to z vrchu, z kraje. Zároveň se z Krajského parlamentu mnoho dětí dostalo i do Národního parlamentu dětí a mládeže, kde slavili úspěch. A společně s členy mládežnického parlamentu jsem navštívila Brusel.

A ještě nějakou přidejte.
A splnění si dvacetiletého snu pro mě byl Zlatý oříšek. Já jsem ho sledovala od prvního ročníku v roce 1999. A vždy jsem litovala toho, že tam není nikdo od nás. Tak jsem se po tom pídit, navázala jsem kontakt s pořadatelem akce a slovo dalo slovo a loni u nás proběhl krajský Zlatý oříšek. Velkou radost mám z toho, že se nám sem podařilo dostat soutěž Zlatý oříšek a právě v Holešově uspořádat semifinálový večer. A zřejmě se nám to podařilo uspořádat dobře, protože jsem v Praze obdržela Zlatý oříšek pro organizátora. To nás potěšilo. Myslím, že jsme nejenom u nás v Holešově, ale v celém kraji, objevili několik nadějných mladých talentů. Z toho mám radost. Někteří se dostali až do finále do Prahy.

Vy ráda navazujete i ty „mezinárodní spojenectví“.
Stále máme mezi sebou dobrovolníky z ciziny, byť ta spolupráce je čím dál horší a složitější. Mnohé organizace od toho již upustily, protože je to opravdu náročné. Ale já jsem stále přesvědčena, že to má smysl. Je dobře, když se děcka mohou bavit s rodilým mluvčím Italsky, Španělsky, Anglicky a podobně. Také si velmi cením výletu do Banátu. Výlet na sv. Helenu. Dovezli jsme tam dětem knihy, byli jsme s nimi zpívat, v kostele. Byla jsem z toho hodně nadšená. Ti lidé jsou neobyčejně laskaví, mají v sobě pokoru.

Měli jste, stejně jako jiná zařízení, v době pandemie zavřeno. Udělala jste si konečně volno?
Ani jsem si nedokázala představit, že budeme doma a dva měsíce nic nedělat. To bychom se těm lidem nemohli nyní podívat do očí. Některé profese musely pracovat, neměly jinou možnost. Proč bychom tedy nemohli i my? Proto jsem ráda, jak jsme se k tomu všichni zaměstnanci postavili.

Takže jste nezaháleli.
Chceme za dětmi. Jsme tu pro ně. Natočili jsme zhruba 300 krátkých videí. Čtení na pokračování,ruční dílničku a podobně. Kde je chuť něco dělat, způsob se najde. V každé době. Doučovali jsme pět dětí. Ano, musíte držet krok s právě aktuálními nařízeními, ale je to naše profesní povinnost.

Všiml jsem si, že jste u toho všeho ještě prošli rekonstrukcí.
Udělali jsme celkovou rekonstrukci všech chodeb a schodiště. Staré omítky se odstranily, vše se znovu nahodilo. Veškeré stěny jsou nové, nová elektřina, sádrokartonové stropy, obměně zabezpečovacího zařízení a opětovné výmalbě. Obměnili jsme část nábytku. Uklidili jsme také sklady a podobně. Veškeré opravy probíhaly z našich peněz. A hlavně jsme zvládli to, co by nám trvalo po malých etapách třeba tři roky. Nemáme totiž nikdy tolik volna, abychom se mohli na dva
měsíce zavřít a pustit se do tak velkého projektu.

Ale náhled na dítě se mění.
Já osobně jsem ovšem proti kultu dítěte, jestli myslíte tohle. Dítě je součástí rodiny, někde žije, mělo by pomáhat a zapojit se do chodu domácnosti. Jak je možné, že děti na táboře říkají, že doma nemusí mýt nádobí, že doma nemusí pomáhat. Jak je to možné? Čtyřleté dítě řídí domácnost. Rodiče se jej ptají – co budeš papat, co nebudeš papat, chceš už jít spát, půjdeš na tu akci? Dokonce jsme tu měli případ, kdy nám tatínek řekl: „Víte, já jsem jí dnes dokonce dal pětistovku, ale ona ani tak do toho kroužku prostě nechce.“ To tak přece nejde. Je potřeba uvažovat selským rozumem.

Jaký skok jste, jako středisko volného času, od roku 2003 udělali?
Začínali jsme na 15 kroužcích, nyní jich nabízíme 90, ale ne všechny se otevřou. V začátku jsme na akcích přivítali pět tisíc lidí ročně, nyní to je zhruba 35 tisíc. Pyšná jsem také na to, že za celých 17 let nedošlo k tomu, aby nám zřizovatel musel na něco přidávat peníze. Vždy jsme si nejdřív našetřili do rezervního fondu a pak jsme investovali. Mimořádně nám město nikdy nedávalo žádnou částku. Na všechny evropské projekty jsme měli vlastní spoluúčast.

Pokud byste měla za celou dobu svého působení vypíchnout jednu dvě věci?
Jsem nesmírně nadšená, že už 17 let funguje Krajský parlament dětí a mládeže, který jsem iniciovala a zakládala tehdy se studentem Davidem Kolumberem, nyní zlínským soudcem. Jsem ráda, že ta myšlenka se proměnila ve skutečnost. Byli jsme to totiž my, kdo stál za vznikem. Nešlo to z vrchu, z kraje. Zároveň se z Krajského parlamentu mnoho dětí dostalo i do Národního parlamentu dětí a mládeže, kde slavili úspěch. A společně s členy mládežnického parlamentu jsem navštívila Brusel.

A ještě nějakou přidejte.
A splnění si dvacetiletého snu pro mě byl Zlatý oříšek. Já jsem ho sledovala od prvního ročníku v roce 1999. A vždy jsem litovala toho, že tam není nikdo od nás. Tak jsem se po tom pídit, navázala jsem kontakt s pořadatelem akce a slovo dalo slovo a loni u nás proběhl krajský Zlatý oříšek. Velkou radost mám z toho, že se nám sem podařilo dostat soutěž Zlatý oříšek a právě v Holešově uspořádat semifinálový večer. A zřejmě se nám to podařilo uspořádat dobře, protože jsem v Praze obdržela Zlatý oříšek pro organizátora. To nás potěšilo. Myslím, že jsme nejenom u nás v Holešově, ale v celém kraji, objevili několik nadějných mladých talentů. Z toho mám radost. Někteří se dostali až do finále do Prahy.

Vy ráda navazujete i ty „mezinárodní spojenectví“.
Stále máme mezi sebou dobrovolníky z ciziny, byť ta spolupráce je čím dál horší a složitější. Mnohé organizace od toho již upustily, protože je to opravdu náročné. Ale já jsem stále přesvědčena, že to má smysl. Je dobře, když se děcka mohou bavit s rodilým mluvčím Italsky, Španělsky, Anglicky a podobně. Také si velmi cením výletu do Banátu. Výlet na sv. Helenu. Dovezli jsme tam dětem knihy, byli jsme s nimi zpívat, v kostele. Byla jsem z toho hodně nadšená. Ti lidé jsou neobyčejně laskaví, mají v sobě pokoru.

Měli jste, stejně jako jiná zařízení, v době pandemie zavřeno. Udělala jste si konečně volno?
Ani jsem si nedokázala představit, že budeme doma a dva měsíce nic nedělat. To bychom se těm lidem nemohli nyní podívat do očí. Některé profese musely pracovat, neměly jinou možnost. Proč bychom tedy nemohli i my? Proto jsem ráda, jak jsme se k tomu všichni zaměstnanci postavili.

Takže jste nezaháleli.
Chceme za dětmi. Jsme tu pro ně. Natočili jsme zhruba 300 krátkých videí. Čtení na pokračování,ruční dílničku a podobně. Kde je chuť něco dělat, způsob se najde. V každé době. Doučovali jsme pět dětí. Ano, musíte držet krok s právě aktuálními nařízeními, ale je to naše profesní povinnost.

Všiml jsem si, že jste u toho všeho ještě prošli rekonstrukcí.
Udělali jsme celkovou rekonstrukci všech chodeb a schodiště. Staré omítky se odstranily, vše se znovu nahodilo. Veškeré stěny jsou nové, nová elektřina, sádrokartonové stropy, obměně zabezpečovacího zařízení a opětovné výmalbě. Obměnili jsme část nábytku. Uklidili jsme také sklady a podobně. Veškeré opravy probíhaly z našich peněz. A hlavně jsme zvládli to, co by nám trvalo po malých etapách třeba tři roky. Nemáme totiž nikdy tolik volna, abychom se mohli na dva
měsíce zavřít a pustit se do tak velkého projektu.