Přes Tuzex se Cortiny do tehdejšího Československa dostalo asi 600 kusů.

Nyní je Josef Petřík jediný v okrese, který auto, jež vzbuzovalo zájem a pozornost veřejnosti, vlastní.

Jeho vůz má velmi pohnutou minulost a dá se říct, že se stal součástí naší historie.

„V roce 1968 s ním přijel do republiky Čech, svého času žijící v Anglii. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit, co se u nás děje. V Ostravě se bohužel střetl s okupačními vojsky, auto skončilo na střeše a řidič byl na místě mrtvý,“ popisuje dvaaosmdesátiletý Josef Petřík.

V té chvíli vstupuje na scénu Petříkova rodina. Josefův synovec auto získal, dal mu novou karosérii a předělal řízení na druhou stranu – zprava nalevo.

Cortina pak mohla začít psát novou kapitolu svého motoristického života a postupně si prokousávat najetými kilometry svou cestu k Josefu Petříkovi.

Otisky dámských podpatků 

„Jak se mi vlastně dostala do rukou? Bylo to celkem složité. V Olomouci v autobazaru jsem viděl jednu Cortinu. Vždycky se mi líbila. Byla taková exotická. Zvláště na naše poměry. Je krásná, každý se za ní ohlížel. Chtěl jsem si ji koupit,“ vzpomíná Petřík.

Byl to asi osud, který tomu chtěl, že v tu samou chvíli Josefův synovec prodával svou „ostravskou“ Cortinu.

„Řekl mi, že se jí musí zbavit, protože má kvůli ní doma od manželky akorát problémy,“ říká dál Petřík.

Na vině byla právě ona již zmíněná exotičnost a krása auta se zahraničními kořeny. Nejenom muži, ale i ženy se za Cortinou otáčely. A jak se zdá, synovec toho uměl velice dobře využít.

„Pověděl mi, že zůstaly zevnitř na střeše otištěné podpatky jedné slečny. A to se samozřejmě manželce nelíbilo,“ směje se pan Josef Petřík.

Slovo dalo slovo a auto opět změnilo majitele. Od té doby, již dlouhá desetiletí, spolehlivě slouží panu Petříkovi.

„Jsem s ním spokojený. Teď už vyjedu jen občas, protože jinak máme s manželkou auto nové,“ ukazuje Josef Petřík na vůz zaparkovaný opodál a dodává, že po celý svůj život je věrný tovární značce Ford.

Vše lze opravit podle manuálu

„V Cortině se ovšem ke všemu snáze dostanu. Dnes když chcete něco opravit, bez počítače a servisu to nejde,“ pochvaluje si stroj, když vytahuje servisní manuál.

„Tady je manuál a katalog náhradních dílů. Vše přeložené z angličtiny do češtiny. Je zde rozkreslené, jak se dá vše rozdělat do posledního šroubečku. Každou věc si díky tomu můžete opravit. Pokud jste trochu zručný, nepotřebujete ani autoservis. Třeba světlo,“ listuje v tlustém katalogu a ukazuje na podrobný nákres.

„A když jsme u toho světla. Za celých 50 let jsem vyměňoval jednu žárovku v předním světle a jednu nad zadní SPZ,“ chlubí se majitel, který náhradní díly shání převážně přes klub fanoušků Cortiny na internetu.

A pokud ani tam nejsou, vždy existují další možnosti.

„Zadní nárazník jsem si nechal poslat až z Jižní Koreje, kde se ještě vyrábí náhradní díly. A přesto mně to vyšlo levněji, než si jej nechat udělat u nás,“ kroutí nechápavě hlavou Josef Petřík.

Auto, které se díky dlouhým tlumičům, podle slov Josefa Petříka, kolébá jako kačenka, zřejmě zůstane v rodině i po další generace. Projevili o něj totiž zájem vnuci.

V dnešní době má vůz tržní hodnotu kolem čtvrt milionu korun. A jeho cena, zdá se, poroste.

„Kdyby se vyráběla taková Cortina znovu, koupil bych ji zase,“ uzavírá své povídání Josef Petřík.