Vím, že jsi dříve působila jako učitelka na ZŠ. Co tě vedlo k tomu ucházet se o místo ředitelky MŠ?

Ve školství pracuji dvacet devět let. Většinu tohoto času jsem učila na 1. stupni základní školy. Přestože mi tato práce byla vším, někdy nastanou okolnosti, kdy člověk pociťuje, že potřebuje změnu. Za celou dobu mé praxe jsem pracovala pod různými řediteli, sbírala jsem zkušenosti, a tak jsem se je rozhodla zúročit. Byla to pro mě nová výzva.

Byla to pro tebe velká změna? Zvykla sis rychle? Co bylo pro tebe nejtěžší?
Nejtěžší pro mě bylo opustit svoji třídu, odejít od práce, kterou jsem dlouhé roky žila. Spoustu let jsem také na škole působila jako vedoucí tanečního a pěveckého kroužku. Zajišťovala jsem různé kulturní akce. Bála jsem se, že tohle všechno mi bude chybět. Zjistila jsem však, že i s maličkými dětmi mohu všechno dělat tak, jak jsem byla zvyklá. Máme plnou třídu velmi šikovných dětí. Po této stránce tedy změnu necítím. Velkou změnou je ředitelská pozice. Ředitel za vše zodpovídá a také o všem rozhoduje. V tomto směru mám velké štěstí na své zaměstnance, jejichž práce si velice vážím. Spoustu věcí spolu prodiskutujeme a k jejich názoru přihlédnu. Dalším problémem v jednotřídních nebo malotřídních školách je nedostatek personálu. Sama tedy administruji stránky, dělám si personalistiku, proplácím faktury, vyplňuji nejrůznější dotazníky atd. A to byla asi ta největší změna. Nic z toho jsem doposud nedělala. Když něco člověk dělá poprvé, musí si všechno důkladně prostudovat a to zabere spoustu času.

Jak vlastně funguje výuka v jednotřídní školce? V čem se odlišuje od velkých (městských) školek?
Všechno má své klady i zápory. Jsme jednotřídní mateřská škola. To znamená, že máme jednu třídu pro děti s věkově odlišným uspořádáním. Každá věková skupina má své potřeby činností. Našim úkolem je uspokojovat potřeby všech dětí. Učitel v jednotřídní škole musí být schopen zaměstnat 2-3 skupiny dětí rozdílného věku současně. Někdy je to dost náročné. Na druhou stranu velkým plusem je to, že výuka probíhá v rodinném prostředí. Děti se učí vzájemné toleranci. Starší děti pomáhají mladším. Pěstujeme v nich sociální cítění. Naopak mladší děti se učí od starších nápodobou.

Přijímáte i dvouleté děti? Proč? Přináší to s sebou komplikace či to snad naopak má své výhody?
Ano, dvouleté děti přijímáme. Chceme vyhovět rodičům a protože jsme malá školka v blízkosti Kroměříže, usilujeme o naplnění kapacity. Pro posílení pedagogického personálu jsme v letošním školním roce přijali školní asistentku, která nám pomáhá mimo jiné i při sebeobsluze našich nejmenších. Všechny naše nové děti se adaptovaly velmi rychle. Ve školce jsou jako doma. Je úžasné pozorovat jejich každodenní pokroky.

Jakým způsobem pracujete s dětmi, které mají logopedické problémy? Máte i děti se speciálními vzdělávacími potřebami?
Logopedii se věnujeme téměř denně. Zaměřujeme se na správnou výslovnost jednotlivých hlásek. Do ranního kruhu zařazujeme sluchová, artikulační a dechová cvičení. Odpoledne individuálně pracujeme s dětmi v logohrátkách.
Dítětem se speciálními vzdělávacími potřebami je to, které k naplnění svých vzdělávacích možností potřebuje poskytnutí podpůrných opatření a takové dítě prozatím nemáme.

A něco na závěr?
Záleží mi na tom, abych děti nejen něco naučila, ale mým cílem je také to, aby se dětem ve škole líbilo a cítily se v ní dobře. Léty praxe jsem si ověřila, že pokud jsou spokojené děti, jsou spokojeni i jejich rodiče a tudíž mohu být spokojená i já.
Na pozici ředitelky jednotřídní mateřské školy se na mne práce a problémy valí ze všech stran. Někdy se mi o tom všem i zdá. Ale já jsem šťastná tak, jak jsem snad ještě nikdy nebyla.