Po kolikáté už jste navštívil Island?

Na Islandu jsem byl celkem šestkrát. V loňském roce na dva měsíce vlastním vozem a teď v březnu a v květnu jedu zase. A dokonce hledám ještě na podzim další termín, takže v tomto roce to budou stoprocentně dvě, možná i tři cesty

Co je na Islandu magického?

Island je podle mě jedno z nejfotogeničtějších míst na světě. Je to svébytný. Rychlé změny počasí, pokryvy sněhu a ledu, večerní a noční světla, neskutečné množství vodopádů, polární záře, ledy z ledovců, které se vnoří do Atlantiku a přílivem se vrací zpátky. Pláže poseté ledem jako drahokamy. Dosáhnete efektů, které vypadají jako namalované. Navíc na Islandu najdete dobře fungující společenství, kde se nelže, nekrade, kde nemusíte zamykat domy, nebo auta. Žije tam mravná společnost, tam mě všechno baví a všechno mi chutná a po Antarktidě je to moje dvojka na planetě.

Když už o tom hovoříte takhle, uvažoval jste někdy o tom, že někde zůstanete?

V minulém režimu jsem byl párkrát na západě a napadlo mě to, ale neměl jsem to srdce kvůli rodině. I když jsme žili v tom absurdním prostředí. Ale teď není důvod. Tahle země je skvělá, bezpečná, žijeme si tady velice klidně a pohodlně. Můžu mít něco proti jednotlivcům nebo politické linii, ale ne proti zemi. Ale na druhou stranu si uvědomuju, že můžu žít úplně všude. Že od zítřka by se mi líbilo žít v Rakousku, Švýcarsku, Islandu, ostrovech v Pacifiku. Kdekoliv.

Právě z poslední výpravy na Island pochází fotografie hořícího auta s komentářem, že vybouchlo přímo pod vámi. Kdo to fotil?

To všechno já! Hasím a střídavě fotím. To se opravdu stalo. Vytahoval jsem z něho (z auta pozn. redakce) věci a rychle jsem fotil. A vždycky když jsem se bál, že už to hoří hodně, tak jsem se zase vrátil a hasil. Pak jsem zase rychle exponoval. Stihl jsem nafotit něco na velkou kameru a něco telefonem. A ty záběry na stránkách jsou všechny z telefonu.

Ví se o vás, že telefonem fotíte hodně, navzdory odmítavému postoji mnohých fotografů.

Ale mnozí si na fotografy pouze hrají. Teď jsme se o tom zrovna bavili s Honzou Šibíkem na veletrhu, že mnoho lidí na světě fotí telefonem. Dokonce National Geographic platí jednoho špičkového světového fotografa, který jezdí a fotí telefonem. Sám Honza fotí leccos telefonem. Kdo si hraje na fotografa, ten se asi zlobí a kdo se usmívá, je to pro něho lehká zábava – a to by měla být pro většinu z nás, neboť většina z nás ani nejsme školenými fotografy. Mně to prostě nezajímá, ať si kdo chce co chce říká, já si chci dělat co mě baví. A protože to cítím tak odlehčeně a všechno je to jenom zábava a hra, tak se mě stalo, že jsem hodně fotek fotil telefonem nebo malou digitální kamerou z náprsní kapsy a dokonce jsem napsal mobilním telefonem tři knihy, které vyšly. Takže opravdu se s mobilním telefonem dají dneska dělat zázraky. A proč to nezkusit, to je naprosto legitimní záležitost.

Právě tenhle váš přístup mnoho lidí inspiruje. Ve vašem podání je to něco, co může udělat každý. Vzít foťák, telefon a vyrazit.

Víte, mně strašně vadí, že si v této zemi kdekdo hraje na umělce. Radikálně odsuzuje, kritizuje, hodnotí. Proboha proč? Vždyť já vidím ty diskuse, když se hodnotí fotografická tvorba na internetu. Jak tam do sebe lidé šijí, perou, jsou vulgární, hulvátští, domýšliví a myslí si, že ty jejich fotky jsou skvělé a ti ostatní jsou jen mačkalové s nehodnotnými záběry. Já jsem byl v mnoha výtvarných a fotografických komisích. Ačkoliv jsem neškolený, tak i v několika mezinárodních a mohu vám říct, že jsem mnohokrát dával cenu vítězi a zjistil jsem, že fotili na malou kamerku za pár set korun. Vůbec to není v technice. Všechno je to v hlavě, v srdci a v náhodě, a takhle je potřeba se na to dívat.

To je přístup, který mnohým i umělcům a profesionálům chybí. Mnoho profesionálů kategoricky odsuzuje masovou techniku, jako jsou mobily a digitální fotoaparáty.

To se musím smát. Já fotím v drtivé většině mých fotografií klasickou technikou. Digitálně fotím teprve první rok. Jinak fotím na diáky. Ale není důležité čím fotíme, důležitý je ten výsledek. Poslední velkou soutěž jsem hodnotil teď v neděli – rozsáhlou soutěž v rámci Go Kamery – byl jsem předsedou komise a zase jsem si uvědomil, jak málo záleží na tom čím to fotíte, ale co jste nafotila a co z toho snímku je cítit, a jestli je tam čistá kompozice. Ono je to o kompozici a vůbec ne o kvalitě techniky. A to je bohužel problém. Moje zkušenost je taková, že osm až devět lidí z deseti neumí fotit – myslím kompozičně a čistě. A bohužel jim to za celý život nikdo neřekne. Důležité je slyšet: Tyhle mechanismy kompoziční jsou špatné a tyhle jsou správnější. A pak to stále ještě není dogma, ale je to jakési vodítko. Já se bavím tím, že si s lidmi na tato témata povídám, ale rozhodně nechci nic hodnotit, nebo odsuzovat.

Otázka ale je, jak moc velký je český cestovatelský trh a kolik fotografů vlastně uživí?

To je ale v pořádku, že se o to porveme. Byl jsem hostem fotografického projektu na Slovensku a tam jsem slyšel, jak se ti fotografové napadali a filozofovali. První moje věta byla: „Proboha lidi neberte se tak vážně." Solidní a dokonce i špičkovou fotku může vyfotit i malý kluk nebo děvče. Je to jedna z mála činností, u které nemusíte mít vzdělání a můžete se prosadit. Je to až nespravedlivé, Vědec na to musí velmi dobře studovat a pracovat, ale fotograf může výrazně uspět z ničeho.

Co byste takovým začínajícím fotografům poradil?

Víte, svět je bohužel postavený tak, že člověk fotí, ukazuje to svým blízkým a ti ho plácaji po ramenou. A to se stalo i mě. Až ke mně přišli dva fotografové a řekli, hele to myslíš vážně? Dvě stě lidí mě na vernisáži plácalo po ramenou a já byl do těch fotek zahleděný. A právě oni dva mi otevřeli oči a možná i jim vděčím za to, že jsem toho koníčka začal brát trochu jinak. Více číst a věnovat se mu. Nemyslím si, že já mohu někomu radit, ale už ta cesta za lepší fotografií je zábavná.
Je to jen o tom za tím jít a něco obětovat. Každý jeden mladý člověk má jedinečnou šanci se uplatnit a prosadit.

Na svých přednáškách, jak jste také zmínil, často lidem radíte a bavíte se o technice focení. Může za vámi tedy do Hradiště přijít i amatérský fotograf a poradit se?

Já mám dokonce vlastní pořad - Fotograf na cestách - a tam se dvě a půl hodiny nevěnuji ničemu jinému, než že se snažím lidem říct obecné pravdy, mechanismy a zákonitosti, které vedou k lepší fotografii. A to pokud možno zábavnou formou. A také si mě najímají různé instituce, nebo organizace, kde potom ještě tuto teorii překlopíme v praxi. Na nějakém zámku, hradu nebo často v zoologické zahradě ve Dvoře Králové učím lidi fotit. A totéž dělám na zahraničních cestách. Už je to šest let, co takhle jezdím do zahraničí a letos mě čeká takových cest šest. Organizuje to cestovka a já jsem k tomu takový doplňkový program.

To mě nutí se zeptat, jakým způsobem svůj život stíháte? Neustále jste na cestách, ať jsou to expedice s vědci, nebo fotografické. Když nejste na cestách tak pořádáte přednášky a výstavy. Kde na to berete čas?

Všechno se dá zvládnout. Já jsem v podstatě líný člověk. Ale na druhé straně jsou doby, kdy toho mám opravdu hodně. Mám třeba ročně sto padesát přednášek v České republice, kromě toho jsem býval devět měsíců v roce na cestách. Teď už bývám jen pět až šest. Už jsem se trochu ukáznil. Musím také stihnout spolupráci s několika českými rádii, píšu články a připravuji projekty. Hlavní je, že mě to baví a je to super, když děláte něco, co je koníčkem a ono se to překlopí v zaměstnání, na které navíc chodí hodně lidí, protože tam nachází inspiraci. Ale ve vší skromnosti, já si všechno od někoho beru a předávám. Hodně čtu o cestování, o světě. Potkávám se se zajímavými lidmi. Snažím se čerpat z velkých cestovatelů, Zikmunda, Hanzelky, Stingla… Přidávám k tomu svoje příběhy, zážitky a hodnocení. A snažím se to lidem říct v takové motivační atmosféře, aby se nebáli světa.

Chápu, že je to koníček, což je pro mnoho lidí dnes nedosažitelné, ale nikdo nemá pětadvaceti-hodinový den. A čas vám někde musí chybět. Ať už je to osobní život, nebo soukromí, o které přijdete neustálou komunikací s médii. Máte vůbec stálé místo, kam se vracíte?

Musím říct, že jsem měl období, kdy jsem to cestování přeháněl, a taky jsem si v tom období nedokázal udržet partnerku. Teď žiji úplně nový život. Občas se mnou vyjede partnerka a její malý syn. Takže cesty jsou organizovány tak, abych nebyl bezohledný. Mám se kam vracet a funguje to dokonale.

Jak dlouho vám zabere příprava na jednu cestu?

Někdy vím o cestách dlouho dopředu a jindy je to z hodiny na hodinu. Zazvoní telefon a jedu. Já to mám zařízeno tak, že mám několik pasů, kvůli vyřizování víz. Vždycky všechno nachystáno. Reaguji na telefon a druhý den můžu být na druhém konci světa. Mnohokrát jsem dostal zakázku od vládních institucí nebo jiných a odcestoval jsem během několika hodin.

Jak se při cestách nejčastěji dopravujete? Jezdíte vlastním autem nebo si radši pronajímáte?

Mám rád to i to. Na všech šesti kontinentech už jsem řídil auto. Mě to vůbec neunavuje. V New Yorku si půjčím auto a sám si odřídím třiadvacet tisíci kilometrů po Americe. Dokonce jsem řídil na Antarktidě, ale to jen pár metrů (směje se). Ale auto jsem si půjčil v mnoha desítkách zemích světa.

Na Islandu se vám to ale nevyplatilo.

Lidé v Hradišti uvidí přednášku o zemi, kterou mimořádně miluji, a to přesto, že ta poslední expedice, kdy jsem vycestoval s autem, dopadla špatně. Auto pode mnou vybuchlo a shořelo. Ale při cestování je potřeba se hlavně umět vrátit zpátky. Já jsem si tam stopnul letadlo, domluvil jsem si v přeprodaném letadle přelet s kapitánem v kokpitu, zpátky do střední Evropy. Takové příběhy cestovatel běžně na cestách má. Není to nic dramatického. Cestování se nemáme bát.

Mnoho lidí se bojí vycestovat samo, mimo cestovku. Vy naproti tomu jezdíte a podáváte to stylem: Vždyť se přece nic neděje, to je úplně normální.

Na přednáškách nechci lidi strašit. Já si nevymýšlím příběhy, nedramatizuji, co jsem prožil. Bohužel mnoho nezodpovědných lidí s láskou k senzacím ostatní rádi straší. Lidé si pak spojují zahraničí s nebezpečím. Projel jsem přes sto třicet zemí světa, stále jsem více času v zahraničí než v Česku, a za posledních dvacet let vám odpovědně říkám, že tato země je daleko nebezpečnější, než desítky jiných. Za dvacet let mi v zahraničí nikdo neublížil, nikdo mě neokradl. Za tu dobu mě osmkrát okradli v Česku. Zaměřme se na to, kde žijeme. Zlepšeme si vztahy. Neumíme se usmívat a zdravit a to tam, kde by to lidi měli umět – v obchodě. Sám se o tom denně přesvědčuji. A to je základ možné agresivity. Ve světě se krade daleko méně než v této zemi. Mrzí mě, že musím o své vlasti mluvit takto. Ale co chcete říct o zemi, kde lže tolik politiků, kde lže i ten nejvyšší - to je smutné. Já jezdím ven spravit si náladu a prožívám tam radost a rozkoš. A nevím, proč lidé při vyslovení země vzdálené od Evropy mají hned ty šílené názory, že tam je někdo přepadne, okrade, znásilní a zabije. Není nás většina, kteří chceme číst o krvi. A když člověk je bystrý a září mu oči tak všude na světě se nají, vyspí a přepraví a nemusí k tomu ani umět jazyk.

I proto jsou vaše přednášky dlouhodobě zaplněné.

Já jsem za to rád, že se našlo tolik lidí a ty sály jsou plné. Je to úžasné, že v této zemi, která má úžasnou tradici cestování, kde se narodilo tolik uznávaných cestovatelů, je dodnes tolik srdcařů, kteří stále chodí na přednášky, čtou knížky a zajímají se.

Kdysi jste se v rozhovoru vyjadřoval k názorům, že vy nefotíte to zlé, ale dobré. Že nechcete zlo dál šířit a podporovat. Nepomohlo by ale ukázat lidem na rovinu že i to se na světě děje.

Kolikrát se o mně říkalo: „Co si myslíš, že Kolbaba vyfotí, když v Indii uvidí chudáka na rohu, jak žebrá a vedle toho krásný dům. Ten dům, ne toho žebráka." To není vůbec žádná pravda. Já vyfotím celý ten příběh a kontrast. Ale neznamená to, že to potom narvu do veřejnosti a budu to primárně ukazovat. Já mám přednášky a projekty, kde ukážu obé. Ale jiné přednášky jsou o budování úcty a poznávání cizích kultur. Nechci pomáhat negativním náladám. Toho je tady tolik, že jsem rád, že mohu udělat něco jiného. Nehodlám do soutěže posílat fotky zmrzačených dětí. Viděl jsem tolik utrpení na světě. Byl jsem na humanitárních misích, na místech po zemětřesení, v nemocnici matky Terezy v Kalcatě, ve vojenských režimech v Barmě a dalších zemích. Vyfotit chudáka plazícího se po zemi umí každý. Daleko větší kumšt je vyfotit kulturu takovou, jaká opravdu je. Toto je svět zaměřený na hledání krve a dramat. Já všechno vidím a dokumentuji, ale připouštím, že to izoluji. Jezdím s domorodými lidmi a jsem s nimi i ve špatném. Je smutné to vidět, ale proč bych to vytahoval? Mám se cítit jako hrdina, že jsem to viděl a cvaknul? Já to chci prožít, ale primárně nelekat. A možná ta pohlazení v mých besedách, to je to, co chtějí nakonec lidé slyšet. V lidech není primárně touha po krvi. Takže nabídněme každý, co chceme a každý ať si najde své publikum.

A jak se vy očima fotografa díváte na globalizaci a unifikaci světa? Vnímáte „McDonaldizaci" světa?

Pochopitelně, že to můžeme kritizovat a hodnotit a přiznejme si, že mnoha věcem ani nerozumíme. Já vím, že Coca Cola se prodává ve 160 zemích světa. Důležitější je to, proč u nás věci stojí tolik, když venku jsou tolik levné? A je to opět pouze návaznost na nemravnost prostoru, kde žijeme. Nejsem odborník globalizace, těžko to mohu posuzovat. Vidím leccos, co mi může vadit, když se ta originalita smazává. Ale jisté je, že my žijeme ve světě dostatku a dokonce přebytku, a pak jezdíme do lokalit, kde bychom chtěli vidět lidi žijící na úrovni doby kamenné a zazlíváme jim, že oni chtějí naše věci. Když tam přijedu a mám tričko, tak on chce taky tričko. Stejně tak kameru, hodinky, mobilní telefon. Co se s tím dá dělat? Je potřeba být opatrný a šetrný, decentně do prostředí vstoupit a zase vystoupit. Není hříchem jezdit do těch lokalit, ale musíme chápat souvislosti. Když jedu do Etiopie a nechám tam tričko, tak je to velký hřích, protože oni nosí halenku z koženky a přispěl jsem k rychlejší devalavaci původní kultury. A to já jako cestovatel nikdy neudělám.

Vy se tedy domlouváte anglicky?

Já bohužel nejsem tak lingvisticky vybavený, jak bych měl být. Domlouvám se anglicky, snažím se občas něco ve španělštině. V každém jazyce se pokouším něco málo z řeči nasát. Hrdý na to nejsem, správné to není, ale je potřeba v tom nevidět překážku. Lidé si kladou zbytečné překážky. Říkají si, že je tam nebezpečno, že se tam nedomluví. Je potřeba tam vyrazit i tak a vyzkoušet si to.

Dobře, když už jsme tedy u toho. Představte si, že před sebou máte někoho, kdo nikdy nevycestoval ani za hranice Česka a strašně rád by navštívil nějakou exotickou zemi. Kam byste ho vy poslal?

Tak asi je dobré začít tím, že pořádně projedu svou zemi a nejbližší a zvykám si na odlišné kultury, kuchyni… Ale kdyby chtěl zajet opravdu někam daleko, tak skvělými lokalitami jsou Austrálie, Nový Zéland, Island, Kanada, Amerika, Pacifik, Karibik – vidíte, já nakonec neumím říct jedinou oblast. Ten svět je tak krásný a je tak jednoduché dnes cestovat, že není třeba se toho bát.
Lidé si myslí, že když pojedou dál, že to bude jiné, ale ono je to třeba při cestě do Austrálie jiné jen v ceně letenky. Věřte mi, je to moje osobní zkušenost – fungují mechanismy cestovního ruchu a mezilidských kontaktů daleko lépe, než tady ve střední a východní Evropě. Všechno to začíná u pozdravu, úsměvu a očního kontaktu. Tolik nevraživosti je ve střední Evropě, to je strašné.

Zrovna toto má u nás hlubší kořeny a nejsem si docela jistá, že se to v nejbližší době změní.

To by musel někdo jít příkladem - politici, učitelé… Rodiče by nesměli být tak zaměření na peníze. Já sám přednáším školákům a v nich slyším rodiče. Mnozí pedagogové se bojí dítě usměrnit. Je škoda, když dítě nepozdraví pedagoga a on už to ani nevyžaduje.

Máte vy vůbec čas zabývat se politikou a hledat tady změnu, chodit k volbám?

Já se politikou nikdy zabývat nebudu, ačkoliv jsem byl vyzván. To absolutně ne. Ale každý se může snažit o změnu a začíná to tím, že v garáži, na chodbě nebo ve výtahu pozdravím souseda. A je mnoho jedinců, kteří si to uvědomují a začínají na tom dělat. Existuje už dost lidí, kteří si uvědomují, že společenské setkávání je důležité.

Jak se stravujete na cestách a jak řešíte vodu?

Ze začátku jsem vozil různé přípravky na čištění vody, ale už mnoho let je nepoužívám Jak je svět globalizovaný, tak najednou všude koupíte čistou a nezávadnou vodu. Dnes celé generace cestovatelů putují i nejvzdálenějšími oblastmi a všude si mohou koupit bezpečné jídlo a pití.

Co suvenýry z cest, vozíte si?

Já jsem si mnoho let vozil suvenýry a nashromáždil jsem pěknou sbírku. Vozil jsem si jak umělecké předměty, tak také věci denní potřeby, zakoupené, nebo vyměněné s domorodcem. Nedávno jsem s náčelníkem indiánského kmene v Kanadě vyměnil fotku za suvenýr. Také se mi stalo, že jsem pádloval několik dnů s jiným kmenem a blížily se moje narozeniny. A když se mě zeptali, co bych si přál, tak řeknu, že to pádlo, které jsem si tady propotil. A oni mi ho věnují. Nebo si přivezu oštěp, sekyrku. Stále ale vozím víc fototechniky a už mi nezbývá váhový limit, takže si těch suvenýrů vozím méně a méně.

Když cestujete a vracíte se do stejné země, vracíte se na stejná místa?

Klidně se budu vracet na stejná místa. Většinou jsou to totiž místa fotogenická, na které jsem přišel sám, nebo i někdo přede mnou. Ale vždy je vidíte v jiném světle. Byl jsem například dvanáctkrát na Bali a budu se tam vracet celý život, tak jako na Island, Havaj nebo do Antarktitdy, což je další moje velká láska. A klidně pojedu na stejná místa, protože tam vždy najdu nové lidi a zážitky.

Jak se zapojujete mezi přírodní národy? Figurujete tam jako cizinec, nebo se snažíte začlenit?

Je to tak i tak, já tam nebývám týdny a měsíce. Už mnohokrát jsem ve vzdálených kulturách snědl poměrně bizarní jídla, protože jsem zkrátka žil s kmenem, kde to bylo normální. Snažím se trochu vstoupit do jejich života, občas se to podaří, občas ne. Jde o to nevyvolat konflikt, averzi. Už kvůli dalším lidem, kteří by se tam mohli vydat. Mojí ambicí je jejich život zdokumentovat. Ne tak, aby to bylo nevhodné, ale dříve nebo později se tam cpu s kamerou a snažím se vše vyfotit. Pochopitelně jsou oblasti, kde když se budu chovat bez ohledu, můžu přijít nejen o techniku, ale i o zdraví. Mají na to právo. Je to jejich život a krást jim jej nemůžeme.

Jak moc upravujete fotografie?

O mně je známo, a málokdo mi to věří, že jsem ještě do loňska neupravoval vůbec nic. Stylem, jakým jsem fotil to ani nešlo. I když mnohokrát se mnou lidé bojovali, a tvrdili, že ano. Tady se automaticky hned bojuje. Teď si na digitálním fotoaparátu přivezu surový materiál a jen ho pošlu do studia, kde provedou minimální úpravy. Aby vše vypadalo tak, jak to znám z toho prostředí. Veškeré úpravy jsou drobné a v rámci vteřin. Nepatřím k fotografům, kteří sedí nad fotografií hodiny, to už poté není obraz skutečnosti. Mám rád sytější obrázky, tak používám polarizační filtr, ale jinak žádné další filtry ne. Nedělám ořezy, ani dodatečné výřezy. Panoramatické fotky jsou focené panoramatickou kamerou na dvě políčka kinofilmu. Jsem zastáncem minimálních úprav a zásahů.

Dají se vaše fotky koupit?

Fotky prodáváme přes agenturu. I když trend prodejů se nyní zpomalil, tak stále prodáváme. A neplánujeme na tom nic měnit. Já jsem rád, když někdo něco koupí. Každá další prodaná fotka jsou peníze na další letenku. A samozřejmě každého fotografa potěší, když vidí, že o jeho práci je zájem.

A co fotobanky?

Nejsem v žádné fotobance, a nikdy jsem do žádné fotografie nedával. Objevilo se mi pár výzev na přípravu portfolia, ale nemám na to čas nebo lidi, kteří by se tím zabývali. Baví mě ty projekty dělat trošku komorněji.

Jmenujte mi jedno kouzelné místo v Česku, kam by se měl každý podívat.

Já takové místo mám, ale neřeknu vám adresu. Je to v chráněné zóně a nechci, aby se tam moc chodilo. Ale musím říct, že jsem žil několik let v Krušných horách a ty mě naprosto nadchly. Tam jsem nacházel neuvěřitelné scenérie a lesy plné života. Česko je krásné, ale já jej možná neumím vyfotit. Mám pocit, že ta Afrika je fotogeničtější. Jinak se samozřejmě snažím na Česko nezapomínat. Dělám pořady z Česka, do všech fotosouborů vkládám fotky z České republiky. Vždyť co začíná focením na Vysočině, může končit v Pacifiku.

Více o informací cestovatelských projektech najdete na www.theworld.cz