I když působí ve Zlínském kraji už téměř deset let, živí se jako fitness instruktor a lektor angličtiny, přesto se každý den setkává se zvídavými pohledy ostatních a často i nemístnými poznámkami. V rozhovoru se svěřuje, jaké to je žít na malém městě, kde nezůstane žádná odlišnost bez povšimnutí, a co by v odvětví fitness změnil.

Vedle lekcí pro skupiny se věnuješ také individuálnímu trenérství. Jaká je struktura tvých klientů?

Je to půl na půl, ženy i muži, přičemž věková skupina je od třinácti až do šedesáti let. Ke každému přistupuji individuálně, ale obvykle je to tak, že ženy chtějí zhubnout či vytvarovat postavu, zatímco muži chtějí budovat svaly.

Dělají Češi při cvičení nějaké stejné chyby?

Často říkám právě mužům, že vedle hrudníku musí trénovat také nohy. Hodně jich totiž posiluje jen to, co rádi vidí. Netvarují nohy a záda a poté vypadají jako kobry, což mi přijde celkem vtipné.

Trénuješ jen v posilovně?

Většinou ano, ale s některými chodívám i běhat. Běhání začíná být teď velmi oblíbené, nejspíš kvůli akci Run Czech, která pořádá různé běžecké akce. Dá se cvičit ale i doma, každý dům může být posilovna, postačí židle.

Máš raději skupinové, nebo individuální lekce?

To nedokážu říct, protože na skupinových lekcích je neuvěřitelné to vzájemné předávání a sdílení energie. Jednotlivci se zase stávají mými blízkými přáteli, protože mi svěří své tělo, za které přebírám zodpovědnost. Zároveň je musím poznat, abych věděl, jaký přístup jim vyhovuje.

Jaký přístup upřednostňuješ ty?

Ze své vlastní zkušenosti nemám rád agresivní přístup. Jsem k lidem citlivý, musíte je povzbuzovat, motivovat. Říct jim, že nevadí, když se to dnes nepovedlo, protože se to povede příště.

Co je podle tebe největší problém v myšlení lidí, co se týče cvičení?

To, že se hodně starších lidí aktivního pohybu zříká. Naopak by měli svá těla trénovat stále, udržovat se. Tabletky jsou jen malé procento zdraví.

Proč myslíš, že se pohybu zříkají?

Protože je tady strach. Jestli to bude bolet, že nebudou třeba schopni daný cvik udělat a lidé se jim budou smát. Proto tady nevidíte starší lidi běhat. Možná jdou na turistiku, což je dobré, ale měli by chodit častěji, rychleji a například po horách.

Často vídávám starší lidi s trekingovými hůlkami, které však neumí používat. Částečně je to asi proto, že je to módní záležitost, ale zároveň je to plýtvání. Je to jako mít skvělý pár běžeckých bot a nepoužívat je.

Co si celkově myslíš o trendech ve cvičení? Nedávno tady byl třeba velký boom se zumbou…

Zumba je dobrá, protože lidi, kteří nikam nechtějí chodit, vyžene ven. Ovšem nesouhlasím s tím, že se často nazývá fitness lekcí. Je to tanec, nikoli fitness. Není tady totiž žádná metoda cvičení, je to pohyb na hudbu. Například fyzioterapeuti nevidí zumbu jako příliš bezpečnou záležitost.

Není zumba spíš jen takový velký byznys?

Ano, musíte si koupit cédéčka pod jejich značkou, kde je určitá hudba a předem dané tance. To je ale po čase stereotyp. Já mám například lekci salsa fit, což je taky taneční lekce, ale nejsem ničím limitován, což je důvod, proč jsem odmítl zumbu cvičit.

Je na obzoru nějaký nový cvičební trend?

Trendové bude vždy to, k čemu bude potřeba minimálního vybavení, bude to velmi přístupné a lidé se to naučí rychle, takže to bude dobře prodejné. V Anglii se objevuje fit pump, což je lekce, která se skládá z hodně krátkých dynamických cvičení a pumpování. To by mohla být další věc, která sem brzy přijde.

Je něco, co bys chtěl v této branži změnit?

Aby bylo lépe zajištěno, že lidé, kteří v posilovně cvičí, vědí, jak stroje používat, a neškodí tak sami sobě. Každé fitness centrum by mělo po zákaznících vyžadovat kvalifikaci, jakési osvědčení o tom, že umí se stroji zacházet. Pokud by tuto kvalifikaci neměli, posilovna by jim poskytla vstupní kurz. Takto to funguje například v Anglii.

A co nošení nazouváků do posilovny, je to jen český fenomén?

Ano. Byl jsem v posilovnách v Anglii, Belgii, Francii a Holandsku a nikde jsem se s tímto nesetkal. V zahraničí je vstup v nazouvácích či sandálech do posilovny dokonce zakázaný, protože je to nebezpečné. A kdyby se někdo zranil, tak to zaplatí samozřejmě majitel. S tímto souvisí také chození do posilovny bez trika, v zahraničí by vás takto do posilovny nepustili.

Právě se ti narodila druhá dcera, neměl jsi obavy, jak Zlín jakožto poměrně malé město přijme tebe i tvé dcery, když jste z odlišného etnika?

Velmi jsem se bál. Třeba o víkendu jsem byl se ženou a dcerami v Luhačovicích a říkal jsem své starší dceři: Dokážeš si představit, jak jdou filmové hvězdy po ulici a všichni se na ně dívají? Tak přesně tak se někteří dívají i na nás. Nesmíš být útočná, musíš se smát tak jako ty filmové hvězdy. Ona má totiž snahu mě ochraňovat, protože vnímá, že jsem jiný než ostatní.

Vracíš se často do Londýna?

Byl jsem tam nedávno a bylo právě velmi zajímavé pozorovat dceru, která se dívala po ostatních a docházelo jí, že není sama, která je trochu odlišná. Že je to spíš naopak, že lidé jsou velmi různí.

Nejspíš se tady setkáváš s pohledy ostatních každý den, že?

Ano, třeba teď v autobuse. Malé dítě na mě ukazovalo a říkalo černoch, maminka si studem zakrývala oči. Mně to nevadí, je to přece dítě, chápu, že je to pro něj něco nezvyklého. I té mamince jsem to řekl. Problém je však ten, že ta maminka dítěti později nevysvětlí, že to není nic nenormálního, a ono si tak tento pocit pěstuje dál.

Odlišnost ale řadu lidí naopak přitahuje. Nebojíš se toho trochu, až tvé dcery budou starší?

Právě proto se musím udržovat fit, abych je ohlídal. (Smích.)

KLÁRA ELŠÍKOVÁ