Svému koníčku se začal věnovat před čtrnácti lety. „V roce 2005 jsem byl ještě jako civil na velké ukázce bitvy u Slavkova. Tehdy přijely asi čtyři tisíce vojáků z celé Evropy, kteří představovali francouzská, rakouská a ruská vojska,“ popisuje Krišica.

Ukázka bitvy se mu natolik zalíbila, že se rozhodl ušít si vlastní uniformu. „Začal jsem se vojenské historii věnovat naplno. Ale byl jsem sám voják v poli, nepatřil jsem totiž do žádného klubu,“ vzpomíná Krišica.

U zrodu historického klubu

To se změnilo v roce 2011, kdy v Bystřici potkal další místní vojáky, kteří nikam nepatřili. „Tehdy jsme se rozhodli založit v Bystřici Klub vojenské historie francouzského císařství,“ vysvětluje Krišica počátky místního klubu, který má v současnosti sedmnáct členů.

Sdružují se v něm vojáci z různých druhů armády. Část patří k 8. pěšímu regimentu, část jsou dělostřelci.

Sám Jan Krišica představuje lehkou jízdu, nosí totiž uniformu gardového myslivce s hodností kapitána. „Naše pestrost je tak trochu záměrná. Jsme totiž na přehlídkách schopni zastoupit víc druhů vojska a ukazujeme lidem různorodost armády. Odlišné uniformy jsou pro diváky zajímavější,“ říká Krišica.

Klub má v prostorách bystřického zámku vlastní klubovnu, která zároveň funguje jako muzeum. „Máme repliky uniforem, výzbroje nebo medailí. Zároveň ale vlastníme originální kousky, které se našly na bojišti u Slavkova, například šrapnely nebo spony. Možná je naše muzeum menší, ale uvidíte tu zajímavé exponáty,“ chlubí se sbírkou Jan Krišica.

Památka na lazarety

Klub ve svém domovskému městě pořádá každý rok Dušičkový pochod. „Jdeme z Bystřice do Dřevohostic na památku vojáků, kteří tu zahynuli. Po bitvě u Slavkova se přes město stahovala vojska ruské a rakouské armády. Po cestě vznikaly špitály pro raněné a nemocné vojáky,“ vysvětluje Krišica.

Jeden vznikl právě v Dřevohosticích a druhý v Bystřici. „Na dušičky dodržujeme pietní akt. U pomníku vzdáme hold lidem, kteří v těchto špitálech zemřeli. Nechceme, aby se na událost zapomnělo, protože je to historie, která k tomuto místu patří,“ uzavírá Jan Krišica.