Boj o místa: polovina lidí v životopisu lže

Místo nakonec získala, po dvou týdnech se ovšem na to, že umí jen pár základních slovíček přišlo, a znovu skončila na úřadu práce. Její příběh přitom není ojedinělý.

Podle květnového průzkumu pracovního portálu OnlinePráce, nepravdivé údaje v životopisu záměrně uvádí téměř polovina lidí. Asi třetina připustila ve svém životopise mírné úpravy, ovšem jen takové, které neposunují původní význam.

Hra o slovíčka

„Drobné změny v životopisu jsou již naprosto obvyklé. Uchazeči se snaží zvýšit své šance na přijetí do zaměstnání, proto některé údaje, například název předchozí pozice či pracovní náplň popisují vzletněji, než jaká byla realita. Například v porovnání se sekretářkou nebo asistentkou zní výraz 'Executive Assistant' úplně jinak,“ vysvětlila Tereza Žáková ze zákaznického servisu OnlinePráce.

Záměrné zkreslování nebo přímo falšování údajů je podle Žákové vysoce neetické. Přesto ale takové jednání není podle zkušených personalistů vzácné. „V řadě případů dochází i na ověřování některých údajů a získávání referencí, například od bývalých zaměstnavatelů nebo kolegů,“ dodala Žáková. A není divu, že jsou zaměstnavatelé v poslední době čím dál ostražitější. Podle průzkumu je totiž čestná jen pětina uchazečů.

A v čem si lidé vymýšlejí nejčastěji? Podle řady personalistů ve znalosti cizích jazyků. To potvrzuje i team leader GE Energy, která se zabývá energetickým průmyslem, Martin Černý. „Někdy se nestačíme divit, co jsou lidé schopni do životopisu napsat. Mnozí si troufnou uvést, že ovládají angličtinu slovem a písmem a přitom neumějí ani základní slovíčka, ale to odhalíme už při pohovoru,“ říká Černý.

To marketingový ředitel reklamní agentury a grafického studia Netservis Jiří Ptáček má s potenciálními zájemci o práci ještě horší zkušenosti. Byť někdy souvisí s pousmáním. „Jednou nám volali z jiné firmy, aby se zeptali na reference naší bývalé kolegyně. Dost mě to zaskočilo, protože s dotyčnou jsme vedli soudní spor, jelikož si od nás vzala zaměstnaneckou půjčku, nesplatila ji a rozvázala pracovní poměr,“ vzpomíná Ptáček.

Z práce do vězení

Jak Ptáček říká, sám je zvyklý si lidi postupující do užšího výběru prověřovat. Přihlásil se jim totiž také zájemce, kterého propustili před pár dny z vězení za falšování bankovek, a aniž by cokoliv přiznal, dožadoval se místa, kde by pracoval s interními informacemi klientů z řad firem.

Podobné případy nejsou ojedinělé. „Zaměstnali jsme eléva. Muž středních let měl celkem talent, ale po několika dnech zkušební doby nám poděkoval za šanci, a oznámil, že musí nastoupit do výkonu trestu, k němuž byl před několika měsíci odsouzen,“ vzpomíná šéfredaktor jednoho regionálního týdeníku. Stále více firem proto vyžaduje doklad o bezúhonnosti.

Mnohdy má ale lež v životopise i soudní dohru. V Uherském Hradišti například zaměstnali řidiče, který neměl řidičské oprávnění a na porušení zákona se přišlo až tehdy, kdy naboural do zaparkovaného vozidla.

INFOGRAFIKA:

U pohovoru se vytahují hlavně muži

Sklony k přehánění a nadhodnocování mají především muži. Lidé ani tak nelžou o znalosti jazyků, ale o tom, jak skončil jejich předchozí pracovní poměr. Vinu většinou házejí na bývalého zaměstnavatele. To v rozhovoru pro Deník říká ředitelka personální agentury Anex Věra Pietrasová.

Jaké jsou nejčastější lži uchazečů o práci? Jsou to skutečně znalost cizího jazyka, který dotyční zase tak moc neovládají?

Na úrovni jazyka je to velmi diskutabilní. Jsou různé školy, různé kurzy. Uchazeči se sami hodnotí a pak mají pocit, že jsou středně pokročilí a ono to tak často nebývá. Jednoduché je to u certifikovaných či akreditovaných kurzů. Ale pokud jde o samostudium, kdy má uchazeč pocit, že se domluví a potom se ukáže, že ta úroveň jazyka není až na takovém stupni, to bych ani neoznačila jako lež.

Kde tedy podle vás lidé nejčastěji zalžou?

Většinou to bývají důvody odchodu z předchozího zaměstnání. Tam se často snaží uchazeči sami sebe přikrášlit a případnou vinu svalit na předchozího zaměstnavatele. Ale dá se to odhalit dobře vedeným pohovorem.

Dříve se často tradovalo, že Češi jsou při pohovorech přehnaně skromní a podceňují se. Děje se to stále, anebo už se chování uchazečů změnilo?

To jsou dva rozdílné pojmy, které říkáte. A neměly by se zaměňovat. Vzdělaný, inteligentní člověk může vystupovat tiše, mile a přitom nemusí zastírat své zkušenosti. Dneska už se lidé tolik nepodhodnocují, stejně je to napsané v životopise. A pokud se u pohovoru člověk se zkušenostmi chová skromněji, určitě bych mu to nezazlívala. Spíše bych to brala jako plus. Ono je to většinou tak, že ti, co toho umí nejméně, bývají „velkohubí“.

Z pohledu personalisty, je to vůbec dobré se hodně přechválit? Nemá takový člověk pak namísto úspěchu naopak zavřené dveře k vysněnému postu?

To je už na samotném konzultantovi, aby to poznal, co skutečně umí. Pokud přijde na pohovor přehnaný suverén a naproti němu sedí zkušený znalý člověk, za deset minut už si povídají úplně v jiné rovině. Uchazeče většinou umravní, aby odpovídal na otázky. Musím ale říci, že sklony k přehánění mají spíše muži než ženy.

Z vlastní zkušenosti vím, že když má spolužačka z vysoké školy potřebovala zaměstnání a hlásila se na práci u výrobní linky, nevzali ji, protože měla paradoxně příliš vysoké vzdělání a prý se zaměstnavatel obával, že na té pozici dlouho nevydrží. Děje se toto stále?

Možná dříve. Dnes, když je práce nedostatek, v podstatě to firmy neřeší. Pokud je ten člověk šikovný a líbí se jim, přijmou jej. Ale dříve to tak bývalo.

VOJTĚCH JANDA