„Můj tatínek byl velký milec umění a brával mě s sebou na výstavy. Já jsem tehdy ještě nijak vášnivě nemalovala, ale všechno jsem vstřebávala a postupně jsem vymýšlela svá témata,“ vzpomíná na dětství Taťána Havlíčková.

Poté, co ji nevzali na Akademii výtvarných umění, pracovala jako kreslička ve strojírenských závodech. Do Filmových ateliérů Zlín se dostala náhodou.

„Jako dítě jsem hrávala ve filmu, a když ve filmových ateliérech hledali skriptku, vzpomněli si na mě. U hraného filmu jsem pak na této pozici pracovala skoro dvacet let,“ popisuje Havlíčková.

Doba u filmu? Jeden velký večírek

Na působení v hraném filmu s nadsázkou vzpomíná jako na jeden velký večírek.

„Bez zábavy se to ani nedalo přežít. Když jsme odjeli na čtrnáct dní natáčení, do hotelu jsme každý den přijeli po západu slunce, osprchovali se, navečeřeli, a najednou už se zavíral bar a my jsme šli rovnou do autobusu na další natáčecí den. Bylo to náročné, pracovali jsme šestnáct hodin denně, v sobotu i v neděli. A když už jsem konečně přijela domů, tak mi zase zavolali s tím, že nám v laboratoři utopili materiál a musíme natáčet dalších pět dní,“ vybavuje si Taťána Havlíčková.

Jako skriptka přitom musela znát návaznosti všech záběrů.

„Herec v ateliéru otevřel dveře – a najednou byl v exteriéru v Tatrách, což byl záběr, který se točil asi za měsíc. Musela jsme přesně vědět, jak rychle šel, co měl na sobě a jak byl učesaný. Navíc jsem musela pohlídat, zda se herci neodchylují od scénáře, protože zvuk se natáčel až dodatečně a herci dabovali sami sebe,“ vzpomíná na obtíže své práce Havlíčková.

Skript i kostýmy? Velká zabíračka

U filmu začalo vynikat i její výtvarné nadání.

„Jedna maskérka z Barrandova mi vždycky říkala, že už mě chce u dalšího filmu vidět alespoň jako návrhářku kostýmů. A pak jsem skutečně začala dělat jak skript, tak kostýmy, což pro mě byla velká zabíračka. Nakonec jsem zůstala pouze u kostýmů a mohla jsem se na ně plně soustředit,“ vysvětluje výtvarnice Havlíčková.

Tou dobou se chtěla prosadit také u animovaného filmu.

„Taky to byla moje touha z mládí, jenže u animovaného filmu se místa neuvolňovala. Usmálo se na mě ale štěstí v neštěstí, když jedna paní onemocněla a já mohla brigádně pracovat za ni. Ta žena už se vůbec nevrátila, takže jsem na její pozici zůstala. A byla to práce od rána do večera – sotva jsem přišla z práce a něco jsem snědla, už jsem zase až do desíti do večera něco pro film tvořila,“ popisuje Taťána Havlíčková.

Teprve od devadesátých let se plně soustředí na malbu, malování je pro ni způsob, jak si užívá důchod. Jejím typickým motivem jsou obtisknuté lopuchové listy či krajky, maluje ale i tváře. „Když dokončím abstraktní cyklus, musím si odpočinout u malování tváří. Často se vracím k přírodním tématům, přírodou jsem poznamenaná už od dětství,“ uzavírá Taťána Havlíčková.

Pětadvacet let pracovala nejprve ve Zlínských filmových ateliérech jako skriptka a výtvarnice kostýmů v hraném filmu pro děti. Od roku 1986 začala pracovat jako loutkářka a malířka pozadí v animovaném filmu. Od roku 1993 se zlínská rodačka Taťána Havlíčková naplno zabývá malbou, kresbou a plastikou. Dnes dvaasedmdesátiletá dáma stále pravidelně vystavuje v různých moravských galeriích.