Ukrajinské hlavní město se se mnou rozloučilo dalším protiraketovým poplachem. Ptám se recepčního v hotelu, jak se bezpečně dostat na nádraží. „Mám si vzít taxíka, nebo raději jet metrem?“ „Metro by mělo jezdit. Pokud netrefí nějakou elektrárnu nebo trafostanici. A v metru je bezpečněji,“ odpovídá recepční. Jel jsem tedy metrem. V něm kromě cestujících byly i tisíce lidí, kteří se tam přišli ukrýt na dobu poplachu. „Je to jistota. Teď je to výročí začátku války, tak nevíte, co se může stát,“ říká mi chudě oblečený šedesátník, když jsem se ho ptal, proč se ukrývá v metru.

Jsem trochu nervozní, jestli metro pojede, ale jelo. Na stanici Nádražní jely i schody, bez nich by to bylo hodně složité. Ale když přijdu k obří budově nádraží, vítají mě policisté a zábrany. Budova je zavřená, aby při případném zásahu v nádražní hale, kde jsou normálně pořád desítky tisíc pasažérů, nezahynulo moc lidí.

I když další povrchová doprava, jako tramvaje a autobusy, přestala po Kyjevu během protiraketového poplachu jezdit, vlaky jezdí dál. Jen se k nim chodí podchodem a na nástupiště se smí až pár minut před odjezdem. Takže po příjezdu vlaku nastane tlačenice. Vidím ženu s několika dětmi, kteří vláčejí snad deset zavazadel a tak přidám pomocnou ruku.

Vlak plný uprchlíků

Je to opět onen moderní rychlovlak Hyundai, stejný jako ve směru z Přemyšli do Prahy. S tím rozdílem, že zatímco z Polska na Ukrajinu vyjížděl poloprázdný, tento ve směru z Kyjeva do Polska je do posledního místa plný už při výjezdu. Také je tu mnoho uprchlíků. „Jedeme do České republiky,“ říká mi rodina z Charkova s malým dítětem, která se posadí kolem mého místa.

Kvůli vzdušnému poplachu vyjíždíme se zpožděním, a to se na hranici s Polskem kvůli pohraniční kontrole ještě zvětší. Všímám si jedné věci, sestavu ukrajinských pohraničnic na bezpečné polsko-ukrajinské hranici tvoří jen ženy. „Muži bojují,“ dostane se mi od jedné z nich lapidárního vysvětlení.

close Anastasia, Světlana a jejich děti při nástupu do vlaku do Česka info Zdroj: se svolením Anastasie zoom_in Anastasia, Světlana a jejich děti při nástupu do vlaku do Česka

Když se k podrobné ukrajinské kontrole přidá ještě chaotická polská celnice, je už jasné, že spoj Regiojetu do Čech, na který se přestupuje v Přemyšli, nestihneme. Naštěstí český vlak na nás čeká. Zase vidím onu rodinku s deseti zavazadly, a tak pomohu znovu. Personál vlaku čeká, až přijdou úplně všichni cestující, kteří mají jízdenku, takže stihnu ještě navštívit stan polských dobrovolníků, kteří tady stále pomáhají. Beru si čaj a jablko a chci tam nechat - jako člověk, který si to může koupit - nějaké peníze. „Ne, to se nesmí,“ odmítne mě polská dobrovolnice.

Rusové ustoupili a pak vesnici rozstříleli

Když přijdu do svého kupé, čeká mě překvapení. Rodinka s deseti zavazadly se o něj se mnou dělí. Brzy se dáme do řeči. Jsou z vesnice Antonovka nedaleko Chersonu. Maminka Anastasia, hezká elegantní čtyřicátnice, prodávala do léta minulého roku v jednom značkovém obchodě v centru Chersonu. „Měli jsme velký dům, zahradu, muž slušnou práci,“ popisuje život před válkou.

Spolu s mnoha dalšími vítali, když jejich vesnici stejně jako Cherson osvobodily na podzim po měsících ruské okupace ukrajinské jednotky. „Jenže jsme nevěděli, že to nejhorší nás teprve čeká,“ líčí Anastasia. „Ruské dělostřelecké ostřelování nám zničilo dům, zasaženy byly skoro všechny domy ve vesnici,“ uvádí. „Museli jsme se schovávat ve sklepě, syn měl z ostřelování noční můry a třes v rukou,“ popisuje situaci posledních měsíců.

Spolu se sestřenicí Světlanou, která v další nedaleké vsi zažila něco podobného, vzali z domovů, co unesli a odešli do uprchlického centra v Oděse. „Jenže za dva tisíce hřiven na dospělého a tři tisíce na dítě se nedalo vyžít,“ vysvětluje.

Pro představu, dva tisíce hřiven je asi 1 200 korun, při cenách srovnatelných či vyšších než v Česku. „A pokud jde o bydlení, lidé v Oděse už zdaleka nejsou tak vstřícní. Našli jsme jeden byt, který měl být za 4 500 hřiven. A majitel, když zjistil, že jsme uprchlíci, nám zvýšil cenu na pět tisíc,“ říká se smutkem. Ukrajinská vláda oficiálně dává příspěvek třicet hřiven na osobu a den lidem, kteří uprchlíky ubytují. „Jenže to je jen na papíře,“ tvrdí Anastasia.

Byt v německém Zwickau

Její manžel Dmitrij ve svých dvaačtyřiceti letech narukoval do armády, a tak Anastasia s dvěma dětmi, devítiletým Jaroslavem a šestnáctiletou Janou, přemýšlela co dál. „V centru na pomoc běžencům nám řekli, že by pro nás měli ubytování ve Zwickau v Německu. Tak tam teď přes Prahu jedeme,“ přibližuje. Spolu s ní se do Německa vydala i její sestřenice Světlana a její sedmnáctiletý syn Andrej. „Příští rok by ho už přes hranici nepustili, musel by narukovat do armády,“ konstatuje Světlana.

„Vůbec nevíme, co nás tam čeká, německy umí trochu ze školy jen dcera Jana. Já se budu muset naučit od začátku,“ říká o cestě do saského města, kde se kdysi vyráběly trabanty. „V Evropě jsme nikdy nebyli. My jsme pořád pracovali. A když jsme chtěli k moři, tak jsme jeli na pláž tam u nás, k Oděse,“ vysvětluje Anastasia.

Přesto vypadá odhodlaně. „Hůř, než bylo, už nebude. Když jsme přejeli hranici do Polska, přestala jsem se bát. Nevím, co bude, ale ať to bude cokoli, bude líp,“ dodává Anastasia.

Exkluzivně z Ukrajiny 

close info Zdroj: Deník zoom_in Rok ve válce. První smutné výročí si v těchto dnech připomínají Ukrajinci a spolu s nimi i celý svět. Jak se za tu dobu změnil život běžných lidí? Skrývají se před ruskými raketami, nebo už si „zvykli“? Jak dnes žijí ti, kteří prchli z frontového pásma a přišli o své blízké? Deník to vyrazil zjišťovat přímo na Ukrajinu. V následujících dnech vám přineseme sérii reportáží od zkušeného válečného zpravodaje Luboše Palaty a fotoreportéra Lukáše Kaboně. Ve speciálním projektu Ukrajinci tehdy a teď se dočkáte i exkluzivního svědectví několika rodin z různých částí Ukrajiny. Každý den v tištěném Deníku a vše přehledně na denik.cz/ukrajina.