Původně to měl být klasický 134. ročník oblíbeného derby, ale do historie se tento dostih nakonec zapsal jako „sufražetkové derby“. Mohl za to překvapivý, tragický a dodnes plně nevysvětlený čin čtyřicetileté britské aktivistky a bojovnice za ženská práva Emily Davisonové.

Smrtelná srážka

V okamžiku, kdy koně vybíhali v plné rychlosti z poslední zatáčky před cílovou rovinkou a vedoucí jezdci se již tryskem hnali k cíli, vyběhla tato žena náhle zpod zábradlí, pod něž se zprvu schovala, a zamířila přímo do dostihové dráhy – po níž ještě stále cválali další koně.

Natáhla ruku a pokusila se chytit otěže koně Anmera, jehož vlastníkem byl sám britský král Jiří V., korunovaný jen tři roky před touto událostí.

Kůň, jehož vedl žokej Herbert Jones, však v tu chvíli běžel rychlostí asi 56 kilometrů v hodině. Žena neměla ani tu nejmenší naději, že ho zastaví, v mžiku ji srazil. Současně přes ní upadl a ještě se částečně převalil přes svého jezdce, kterému zůstala noha ve třmenu.

Podle některých svědectví zasáhl při pádu Davisonovou kopytem do hlavy, nicméně chirurg, který po srážce těžce zraněnou operoval, později prohlásil, že žádné zranění odpovídající kopnutí koněm na její hlavě nenašel.

I tak byly následky srážky tragické. Davisonová upadla do bezvědomí, z něhož se už nikdy neprobrala. I přes lékařskou snahu zemřela čtyři dny po incidentu, 8. června 1913.

| Video: Youtube

V jejích věcech se našly dvě vlajky, útržek zpáteční drážní jízdenky do Londýna, její dostihová karta a lístek na tancovačku sufražetek, která se měla konat večer po závodu.

Celou kolizi zachytily tři zpravodajské kamery, které v té době představovaly vítanou a populární technickou novinku, jež rychle dobývala svět. Ani ty však neodpověděly na zásadní a palčivou otázku: Proč to žena udělala? A co vlastně měla v plánu?

Talentovaná studentka

Emily Davisonová, celým jménem Emily Wilding Davisonová, se narodila 11. října 1872 v Roxburgh House, v Greenwichi v Kentu (dnešní části Velkého Londýna). Jejím otcem byl obchodník na penzi Charles Davison, její matka se jmenovala Margaret, rozená Caisleyová.

Mezi oběma rodiči byl poměrně významný věkový rozdíl. Když si Davison v roce 1868 Margaret bral, bylo mu 45, zatímco jí teprve 18. Margaret byla jeho druhou ženou, z prvního manželství už měl devět dětí. Se svou druhou ženou pak zplodil další čtyři, Emily byla třetí z nich. Po ní přišla na svět ještě o dva roky mladší sestra, která však už v šesti letech zemřela na záškrt.

Rodina se poměrně záhy přestěhovala do Sawbridgeworthu v Hertfordském panství, kde nebyla škola, takže Emily se až do svých 11 let vzdělávala jen doma. Do školy začala chodit teprve poté, co se její rodiče opět vrátili do Londýna.

Ukázalo se, že je talentovaná žačka. Ve 13 se dostala na Kensingtonskou střední školu a v 19 dokonce získala stipendium na Royal Holloway College (dnes součásti Londýnské univerzity), kde mohla studovat literaturu. Aby si na studia vydělala, přivydělávala si jako vychovatelka, a současně šetřila na studia na Oxfordu.

close Fotografický portrét sufražetky Emily Davisonové z mladších let info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Fotografický portrét sufražetky Emily Davisonové z mladších let

„V roce 1895 získala vyznamenání první třídy z anglického jazyka, ale Oxfordská univerzita v té době ženám tituly neudělovala,“ píše Kathleen Kuiperová z Encyklopedie Britannica. Možná právě to byl jeden ze zlomových momentů, jenž nasměroval mladou studentku na její pozdější cestu.

Nevzdala se, několik let pracovala jako učitelka a nakonec získala titul na Londýnské univerzitě. Podle všeho na něj byla náležitě pyšná, protože řada fotografií z té doby ji zachycuje v akademickém baretu.

Radikální sufražetka

Při své snaze vyniknout v intelektuální oblasti Davisonová ve své době narážela na řadu předsudků, což možná vedlo k tomu, že se začala stále radikálněji zapojovat do boje za volební právo pro ženy.

V roce 1906 proto vstoupila do Ženské sociální a politické unie, kterou o tři roky dříve založily tehdy známé sufražetky, matka a dcera Emmeline a Christabel Pankhurstovy.

close Sufražetky Annie Kenneyová a Christabel Pankhurstová demonstrují kolem roku 1908 za volební právo pro ženy info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Sufražetky Annie Kenneyová a Christabel Pankhurstová demonstrují kolem roku 1908 za volební právo pro ženy

V témže roce vyhrála britské volby Liberální strana. Návrhy zákonů, které ženám umožňovaly volit, byly v parlamentu celkem sedmkrát za sebou smeteny ze stolu. Pro řadu sufražetek to byla mimořádně frustrující situace, která je vedla ke stále násilnějším akcím.

Emily Davisonová nebyla v tomto ohledu výjimkou. V roce 1909 byla celkem čtyřikrát zatčena. Poprvé k tomu došlo v březnu, když se stala účastnicí deputace 21 žen k tehdejšímu premiérovi Herbertu Henrymu Asquithovi. Protestujícím ženám přehradili cestu policisté a Emily po nich začala házet kamení. Byla zatčena a odsouzena k měsíčnímu vězení. Po propuštění se situace opakovala.

| Video: Youtube

Znovu zatčena byla za to, když svými protesty přerušila veřejný mítink dalšího britského politika, kancléře Davida Lloyda George (pozdějšího Asquithova nástupce v premiérském křesle). Tentokrát dostala dva měsíce za mřížemi, ale zahájila protestní hladovku a po pěti a půl dne byla propuštěna.

Ne na dlouho. Další trest dostala za to, že házela kamením po vládním ministrovi Walteru Runcimanovi. A znovu skončila ve vězení. V roce 1909 se v něm nakonec ocitla celkem čtyřikrát: v březnu, v červenci, v září a v říjnu.

Mučení za mřížemi

Podmínky ve vězení byly v té době kruté. Sufražetky požadovaly, aby se s nimi zacházelo jako s politickými vězeňkyněmi, odmítaly sdílet cely s běžnými kriminálnicemi, odmítaly brát na sebe vězeňské šaty a na jaře 1909 si domluvily strategii, že po každém zatčení okamžitě zahájí protestní hladovku. Jenže odpovědí na to byla jen zvyšující se brutalita vězeňského personálu.

Emily to poznala poprvé při svém červencovém uvěznění. Jeden vězeňský záznam už měla za sebou, takže ji dozorkyně braly jako recidivistku a podle toho se k ní chovaly. Když na protest proti tomu rozbila v cele skleněnou výplň okna, svlékly ji a natáhly na ni svěrací kazajku. Po vzoru ostatních sufražetek se rozhodla vzdorovat tím, že přestane jíst. A dozorkyně ji začaly násilím krmit.

close Uvězněná sufražetka je ve vězení násilně krmena. Snímek pochází z věznice Holloway, pravděpodobně z roku 1911 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, The Suffragette, Sylvia Pankhurst. Source Book Press, New York zoom_in Uvězněná sufražetka je ve vězení násilně krmena. Snímek pochází z věznice Holloway, pravděpodobně z roku 1911

Začátkem srpna napsala protestní dopis ministru vnitra Herbertu Gladstoneovi. „Naše revoluce je nekrvavá, ale odhodlaná. Já i ostatní ženy jsme připraveny trpět a třeba i zemřít, bude-li to nutné, ale žádáme spravedlnost!“ stálo mimo jiné v dopise.

Nakonec byla propuštěna, ale většinou se záhy po svém propuštění dopustila další výtržnosti a putovala za mříže znovu.

Při říjnovém uvěznění zahájila další protestní hladovku a znovu byla krmena surovým způsobem ve svěrací kazajce. Aby se to už nemohlo opakovat, zabarikádovala se ve své cele – a její žalářníci zaplavili místnost vodou.

Později prohlásila, že tento zážitek ji bude svou hrůzností pronásledovat po celý zbytek života. „Bylo to nepopsatelné… To mučení bylo barbarské!“

Hnutí potřebuje mučednici

Ani pak si ale nedala říci, a v listopadu 1910 byla zatčena znovu, tentokrát za rozbíjení oken Dolní sněmovny, která podle svého zvyku vytloukla kamením.

K dalšímu incidentu došlo, když se v dubnu 1911 schovala do krypty v kapli Westminsterského paláce (sídla britského parlamentu), aby se nemusela zúčastnit povinného sčítání lidu. Našli ji, zapsali a dokonce uvedli, že byla nalezena ukrytá v parlamentní kryptě, ale výjimečně ji z ničeho neobvinili.

Je pravděpodobné, že Emily si tento neobvyklý úkryt zvolila schválně, aby na sebe upoutala pozornost, a mohla tak lépe propagovat volební právo pro ženy.

V roce 1912 se vše opět vrátilo do starých kolejí a Emily byla zatčena a odsouzena hned třikrát. Poprvé už v lednu, kdy dostala půlroční vězení za to, že zapálila poštovní schránku.

close Emily Davisonová v roce 1912. Na snímku je vidět vyznamenání, které dostala za opakovanou hladovku, jíž podstoupila při svých předchozích zatčeních a vězněních info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, The Day Book (Chicago, Illinois), volné dílo zoom_in Emily Davisonová v roce 1912. Na snímku je vidět vyznamenání, které dostala za opakovanou hladovku, jíž podstoupila při svých předchozích zatčeních a vězněních

Půl roku bylo dost a životem usmýkaná žena usoudila, že už další věznění snášet nechce a že hnutí potřebuje mučednici. Ve vězení se proto pokusila spáchat sebevraždu úmyslným pádem ze schodů, ale pouze se zranila.

V létě se dostala na svobodu, ale opět si nedala pokoj. Už v listopadu byla zadržena znovu, tentokrát za to, že se pokusila zbičovat muže, kterého považovala za Davida Lloyda George, politika, jehož mítink už jednou přerušila. Její obětí však tentokrát George nebyl. Spletla se a zaútočila na nic netušícího baptistického kněze.

Dostala deset dní, ale podle svého zvyku začala okamžitě držet hladovku a po čtyřech dnech byla propuštěna. Byla to už její sedmá hladovka, při níž byla po devětačtyřicáté násilím krmena.

Proč ten konec?

Ve světle všech těchto událostí se zdá, že její osudové vkročení do dostihové dráhy bylo zřejmě posledním pokusem, jímž chtěla prosadit změnu, o kterou celý život usilovala. Řada historiků zastává názor, že Davisonová byla rozhodnuta spáchat demonstrativní sebevraždu před zraky veřejnosti, o čemž podle nich svědčí i její prohlášení před ostatními sufražetkami, zaznamenané v životopisné knize Emmeline Pankhurstové Můj příběh z roku 1914. Emily v něm hovořila o nezbytnosti věci volebního práva veřejně obětovat život.

close Další snímek zachycující smrtelnou nehodu sufražetky Emily Davisonové, sražené a smrtelně zraněné koněm Anmerem, jemuž 4. června 1913 vstoupila do dráhy během Epsom Derby info Zdroj: Wikimedia Commons, LSE Library, volné dílo zoom_in Další snímek zachycující smrtelnou nehodu sufražetky Emily Davisonové, sražené a smrtelně zraněné koněm Anmerem, jemuž 4. června 1913 vstoupila do dráhy během Epsom Derby

Jiní badatelé se však domnívají, že chtěla pravděpodobně králova koně jen zastavit a případně na něj zavěsit jednu ze dvou vlajek svého hnutí, které měla ten den u sebe. Poukazují přitom na zpáteční lístek na vlak, který měla v okamžiku incidentu u sebe, a na vstupenku na tancovačku. Proč by si je pořizovala, kdyby byla rozhodnuta na dostihové dráze zemřít?

Při poslední cestě doprovodily nešťastnou ženu v pohřebním průvodu tisíce lidí. Její smrt znamenala vyvrcholení a současně zlom v hnutí radikálních sufražetek. Žádná podobná akce už nikdy neproběhla.

close Část pohřebního průvodu během pohřbu Emily Davisonové 13. června 1913. Průvod sufražetek v bílém nese věnce a transparent s nápisem Bojujme dál a Bůh nám dá vítězství. Ulice lemovaly davy lidí info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Část pohřebního průvodu během pohřbu Emily Davisonové 13. června 1913. Průvod sufražetek v bílém nese věnce a transparent s nápisem Bojujme dál a Bůh nám dá vítězství. Ulice lemovaly davy lidí

Rok nato vypukla první světová válka a britská vláda propustila všechny hladovkářky z vězení. Emmeline Pankhurstová následně pozastavila činnost své unie a začala se angažovat v náboru žen pro potřeby válečných prací. V roce 1918 schválil britský parlament volební právo pro ženy starší 30 let. Na seznam britských voličů tak přibylo 8,5 milionu žen, představujících 43 populace s právem volit. V roce 1928 zákon o zastoupení lidu volební věk pro ženy snížil na 21 let, čímž je zrovnoprávnil s mužskými voliči.