Kliknutím zvětšíteV květnu 1983 našel Andrew Mould v rašeliništi zvaném Lindow Moss v Cheshire v severozápadní Anglii jakýsi pevný kulatý předmět, který mu připomněl staromódní kožený fotbalový míč. Jenže když se podíval blíž, zjistil, že je to něco mnohem děsivějšího.
„Očistili jsme to a věděli jsme, že je to lebka,“ říká Mould v obsáhlém materiálu, který o mumiích z rašelinišť přinesla britská veřejnoprávní stanice BBC. Uvnitř byla jakási nažloutlá látka, o níž se později dozvěděl, že to jsou zbytky mozkové tkáně.
Sice vraždil, ale ta lebka nesouhlasí
Skutečnost, že se v rašeliništi našly lidské pozůstatky, přitom až tak zvláštním překvapením nebyla – mumie podobné té „lindowské“ se objevují v bažinách severní Evropy již po staletí. Mould o takových případech už dříve četl, protože jeho rodina se živila těžbou rašeliny. Nález lidské hlavy je ale nález lidské hlavy, takže ho raději ohlásil policii.
Ta se věcí začala zabývat nejdříve s podezřením na konkrétní trestný čin, protože v té době měla na stole neuzavřený případ pohřešované Maliky de Fernandezové, která zmizela před více než 20 lety.
Policisté se domnívali, že ji zavraždil a odklidil její manžel Peter Reyn-Bardt, ale k jeho usvědčení jim chybělo ženino tělo. Mumie z rašeliniště teď skýtala naději, že se podaří případ dořešit. K tomu sice opravdu došlo, ale trochu jinak, než policisté předpokládali.
„Máme lebku, našla se v bažině Lindow Moss,“ řekli Reyn-Bardtovi. „Tak jo, já to vzdávám. Udělal jsem to. Už je to tak dlouho, že jsem myslel, že se na mě nikdy nepřijde,“ reagoval přiznáním muž. Při následujícím výslechu pak popsal celou vraždu.
Pachatel ale nevěděl jednu důležitou věc: hlava z bažin vůbec nepatřila jeho zesnulé manželce. Ve skutečnosti kdysi spočívala na krku ženy, která žila před 1600 lety. Takže sice pomohla jedno pátrání uzavřít, ale jiné současně otevřela. Jen místo policistů se mu začali věnovat archeologové.
Mladí, nazí, umučení
Důvodem, proč se v rašeliništích tak často uchovají zachovalé mrtvoly, je to, že rašelina představuje kyselé vodnaté prostředí s nízkým obsahem kyslíku, v němž se nevyskytují bakterie ani další mikroorganismy schopné rozložit organickou tkáň. Tělo tak není stráveno a rašelina je schopna uchovat jeho biologické zbytky třeba i tisíce let. Lindowská žena, jak se začalo nalezené mumii říkat, dokonce stále měla v jednom očním důlku bulvu a uvnitř mozkové dutiny mozek.
Napříč celou severní Evropou je podobných mumií spousta. Nacházejí se v Irsku, v Dánsku, v Německu i v dalších zemích a mohou být staré třeba až čtyři tisíce let (kostry bez měkkých tkání vydrží v rašelině ještě déle, našly se už takové, které pocházely z doby 8,5 tisíce let před naším letopočtem).
Archeologové mají podezření, že na těchto tělech není neobvyklá jen jejich zachovalost, ale ještě něco jiného. V tak dávných dobách, z jakých pocházejí mumie, nebyly pohřby do země vůbec pravidlem – v Evropě doby železné bývala mrtvá těla často zpopelňována, ponechávána na vyvýšených místech a podobně.
Hodně mumií z bažin také představuje zesnulé lidi, kteří zemřeli mladí, ještě jako děti nebo dospívající, případně krátce po dosažení dospělosti. Některá těla se našla nahá, ale nebylo to tím, že by jejich šatstvo bahno strávilo, protože něco se přece jen našlo: například zachovalý provaz nebo plášť. Někdy se jejich šaty našly v bažině pohřbené zvlášť. A především – existuje hodně důkazů, že ti, jejichž tělesné schránky se nám tímto způsobem dochovaly, odešli ze světa extrémně násilnou smrtí.
Co se s těmito lidmi dělo za jejich života a jaký byl jejich konec? To vědci dlouho netušili, v posledních letech jim však odpovědi na tyto otázky zprostředkovalo zdokonalení metod forenzního zkoumání ostatků z bažin.
Lindowský muž byl zabit na třikrát
Změnit studium rašelinišť v Evropě pomohl další náhodný objev v Lindow Moss, který učinil – kdo jiný, než opět Andrew Mould. Léto poté, co našel Lindowskou ženu, pracoval u dopravníku stroje na mletí rašeliny, když mu z dopravního pásu spadla k nohám další tmavá pevná hrudka. Zvedl ji a ukázal ji opodál stojícímu spolupracovníkovi.
„Nejdřív jsme si říkali, že je to kus dřeva,“ řekl Mould BBC. „Pak jsme to trochu očistili a uviděli jsme nehty.“
Lindowský muž byl obětován formou trojnásobné smrti: Jeho lebka byla proražena třemi údery sekyrou, hrdlo měl zaškrceno třikrát zauzlovanou šňůrou ze šlachy a přesný řez mu otevřel krční tepnu
V následujících dnech byla z rašeliny pečlivě vykopána celá hlava a trup, jež začali zkoumat specialisté Britského muzea. Zjistili, že jde o pozůstatky asi dvacetiletého muže vysokého zhruba 1,73 metru, který zaživa vážil kolem 64 kilogramů a žil asi v 1. století našeho letopočtu.
„Senzační na něm bylo, že byl zabit na třikrát,“ říká Miranda Aldhouse-Greenová, emeritní profesorka dějin, archeologie a náboženství na Cardiffské univerzitě a autorka knihy „Odkrytá těla z bažin“. „Lidé, kteří rozuměli lidské anatomii, ho nechali umírat velmi zvláštní dlouhotrvající smrtí: nejdříve ho několikrát praštili do hlavy dostatečně silně, aby ho omráčili, ale nezabili. Poté byl přirdoušen škrtidlem ze šlachy a zároveň mu podřízli hrdlo.“
Proč ale tak brutální zabití? Podle profesorky ukazuje míra použitého násilí na něco mnohem neobvyklejšího, než je pouze „obyčejná“ vražda.
Bažiny jsou posvátné, ale i hrůzné
Abychom pochopili osudy lidí, jejichž těla nám dochovaly bažiny, je třeba nejdříve porozumět tomu, co tyto bažiny představovaly pro člověka žijícího v době železné. „My je vnímáme jako prázdný prostor, ale lidé z doby železné je tak nebrali. Z rašelinišť získávali palivo, železnou rudu, drny, z rašeliníku pletli, lovili v bažinách vodní ptáky, byl to pro ně bohatý svět plný věcí, které mohli potřebovat,“ říká Melanie Gilesová, docentka archeologie na univerzitě v Manchesteru a autorka knihy „Těla z bažin: Tváří v tvář minulosti“.
Dalším významným faktorem, který povyšoval bažinu v očích dávných předků, byl ten, že představovala jakési magické rozhraní mezi zemí a vodou, jež samo od sebe působilo tajemně. „Myslím, že bažiny samotné jsou místem s velmi zvláštní, tíživou atmosférou Vycházejí z nich páry, které se někdy samovolně vznítí. Mohou zapáchat. Vypadají jako pevná zem, ale není to zem,“ potvrzuje Aldhouse-Greenová. „Naši předci v nich možná viděli brány do jiného světa nebo do podsvětí, brány k bohům.“
S tím souhlasí také ředitel Silkeborgského muzea v dánském Hovedgårdenu Ole Nielsen. Podle něj představují rašeliniště i dnes fascinující a tajuplné místo, kde nepotřebujete moc fantazie, abyste si začali představovat duchy a další záhadné síly, jež nejsou vidět.
Podle analýzy místa nálezu Lindowského muže byl tento nešťastník v době, kdy byl k bažině přiveden nebo dovlečen, pravděpodobně ještě naživu. Pomocí dat z geografického informačního systému (GIS), určeného k mapování rašeliniště, totiž vědci zjistili, že byl pohřben v nejhlubší části. Dostat se tam s mrtvým nebo omráčeným tělem, vlečeným po zrádném povrchu bažiny, by bylo extrémně obtížné.
Nasvědčují tomu i detaily jeho smrtelných zranění. „Ten, kdo ho zabil, byl velmi dobře obeznámen s lidskou anatomií a věděl, jak svou oběť udržet nějakou dobu na hraně mezi životem a smrtí,“ tvrdí Aldhouse-Greenová. „Když ho pak strčili tváří do bažiny, ještě dýchal, protože v plicích se našla voda.“
Byl obětován, vybral si připálený kousek
Vědci analyzovali také obsah žaludku Lindowského muže, aby zjistili, co byla jeho „poslední večeře“. Ukázalo se, že naposledy jedl ječmenný, možná trochu připálený pokrm. Podle kurátorky Britského muzea Sophie Adamsové, specializující se na dobu železnou a na dobu římského dobývání Evropy, to bylo tehdy běžné jídlo: ječmenný koláč připravovaný na roštu.
Zesnulá vědkyně Anne Rossová, která ovlivnila rané práce o Lindowském muži a specializovala se na keltské období, zastávala názor, že tento částečně spálený ječmenný koláč vypovídá něco o mužově osudu. U starověkých kněží totiž fungoval podobně jako v pozdějších dobách losování krátkou slámkou: lidé si vytahovali z pytle naslepo kousky, a kdo si vybral ten připálený, byl vybrán jako oběťní beránek.
O neobvyklých posledních jídlech vypovídají i další těla z bažin. Dánská mumie, známá jako Muž z Grauballe, představuje rolníka z doby železné, který žil kolem roku 390 před naším letopočtem ve středním Dánsku a jako svou poslední stravu na této zemi pojedl obilnou kaši z více než 60 druhů rostlin, včetně hořkého plevele a více než 13 druhů trav, rozmačkaných do nechutné směsi.
„Pro toto jídlo se shromáždilo mnoho a mnoho semen a rostlin z docela široké oblasti, což naznačuje ovládnutí tohoto území. Jídlo mělo být zřejmě rituálem, který to bude symbolizovat. Je ale hodně možností, jak si toto poslední jídlo vyložit, mohlo jít také o snahu oběť ponížit,“ konstatuje Aldhouse-Greenová.
Rovněž v pokrmu Lindowského muže se našla jedna výmluvná rostlina, a sice jmelí. Podle Rossové to naznačuje, že jeho smrt měla nějakou souvislost se starověkými druidy, o nichž je známo, že využívali jmelí ke svým rituálům.
Aldhouse-Greenová oproti tomu poukazuje na to, že jmelí se ve starověku používalo také jako léčivá rostlina na nervové poruchy. „Lindowský muž ho dostal možná proto, aby byl klidnější a přístupnější k hrozné smrti, která ho čekala,“ uvažuje vědkyně.
Tollundský muž sešel rituální smrtí, ale s klidnou tváří
Mezi mumie z bažin patří i nejzachovalejší a možná nejslavnější tvář celého starověku, legendární Tollundský muž, nalezený v dánském rašeliništi v květnu 1950. Dnes je jeho tělo v poloze skrčence uloženo v Silkeborgském muzeu. Podobně jako jiné bažinné mumie prošel během tisíců let v rašelině změnou barvy pokožky, kterou bažinné kyseliny zbarvily do modročerna, zatímco jeho vlasy a strniště na bradě získaly jasně oranžovou barvu.
Tato mumie se proslavila tím, že bahno uchovalo doslova každý pór a každou droboulinkou vrásku kůže, a pak také tím, že muž díky zavřeným víčkům působí, jakoby zcela klidně a nevinně spal.
Je však otázka, zda tento mírumilovný obrázek neklame. Tollundský muž totiž skončil v bažině nahý, přioděný pouze čepicí z ovčí kůže a tkaným páskem kolem pasu – a také smyčkou na krku. Přitom je jisté, že takto byl do bažiny už uložen.
„Zachovaly se jeho vlasy, zachovaly se jeho nehty. Kdyby měl na sobě nějaké vlněné oblečení, nepochybně by se zachovalo také,“ říká Nielsen. Bažinaté kyseliny totiž zachovávají kolagen a keratin, což jsou právě látky přítomné v materiálech, jako je vlna.
Slavná mumie tzv. Tolllundského muže, pocházejícího z doby železné, která byla nalezena v roce 1950 v rašeliništi v Dánsku
Žádný otisk látky není ani na kůži mumie. „Opravdu jsme jeho tělo velmi, velmi pečlivě prozkoumali mikroskopy. Na jeho těle je stále vidět spousta listů rašeliníku, ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl na sobě něco jiného. Takže byl pravděpodobně uložen do rašeliny právě tak, jak jsme ho našli. Je opravdu zvláštní vidět ho nahého a s čepicí,“ dodává ředitel muzea.
To vše ukazuje na to, že Tollundský muž sešel ze světa rituální smrtí jako oběť. Kvůli tomu byl také oholen a zavěsili mu smyčku na krk. Podle Nielsena zřejmě představovala nějaké znamení pro záhrobní svět. Klidný výraz, jenž se zesnulému zachoval na tváři, může svědčit o tom, že si svůj osud zvolil dobrovolně. To je sice pouze spekulace, ale určité indicie, které nasvědčují její oprávněnosti, tu jsou.
Sebeobětování nebylo v době železné vzácné
Pro člověka 21. století je těžké pochopit, proč by si měl někdo dobrovolně zvolit tak hroznou smrt, ale lidem žijícím v době železné taková myšlenka tak divná nepřipadala.
„Musíme si uvědomit, že to byl svět, který byl plný bohů. Bohové byli všude, všechno, co lidé dělali, se jich týkalo a bylo s nimi nějak spojeno,“ říká Aldhouse-Greenová. Udržet si náklonnost bohů proto mohla být otázka života a smrti nejen jedince, ale celé komunity. „Rozhněvat bohy znamenalo mít špatnou úrodu, čelit trestům v podobě morové rány, hladomoru, živelné pohromy a tak dále. Proto bylo potřeba je držet stranou.“
S tím souhlasí i Melanie Gilesová. „Starověcí lidé vnímali svůj život tak, že jej ovlivňují jsoucna, jež nejsou z jejich světa, bohové nebo duchové, něco, k čemu se lze přiblížit prostřednictvím bažiny nebo močálu.“
Podle ní mohl skutečnost, že lidské oběti byly předávány bohům v bažině, ovlivnit také vnímání posvátnosti kruhu a koloběhu života. „Když si lidé z bažiny tolik brali, cítili se zřejmě nuceni jí také něco vracet. Třeba i lidské pozůstatky. Někdy bylo obětinou třeba jen jídlo, ale pokud odevzdáte bažině člověka, pokud se vzdáte života – tak to byla zřejmě ta nejlepší nabídka, kterou jste jí mohli udělat,“ dodává.
Současně však varuje, že ne všechny mumie z bažin musí představovat úmyslné rituální oběti. „Některá těla nevykazují žádné známky násilí a tito lidé se mohli jednoduše utopit,“ zdůrazňuje. „Jsou to nebezpečné končiny. Při pokusu přejít bažinu se dá snadno zemřít, když ztratíte půdu pod nohama nebo se zmýlíte ve směru cesty. Některá úmrtí byla téměř určitě náhodná.“
Někdy mohlo jít také o „normální“, tedy nerituální vraždy. Bažiny odjakživa představovaly vhodné místo pro zbavení se těla, aby se nikdy nenašlo. A konečně, do bažin mohli být pohřbíváni i lidé, pro něž nebylo místo na normálním hřbitově, třeba proto, že církev rozhodla, že je tam nechce. Končili tak v nich lidé podezřelí z upírství, z čarodějnictví a podobně.
„Rašeliniště je mocné místo, nad nímž lidé nemají moci, takže mohlo v myslích našich předků představovat vhodný prostor, který zadrží mrtvé, aby se nevrátili škodit,“ uzavírá vědkyně.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
