Slovem Tet se ve Vietnamu označuje obvykle novoroční svátek. V roce 1968 se ale toto slovo stalo symbolem pro sérii mimořádně intenzivních a surových útoků, které po celém jižním Vietnamu začali provádět ozbrojenci severovietnamského komunistického partyzánského hnutí Vietkong. Takzvaná ofenzíva Tet byla zastavena teprve 24. února 1968, když americké a jihovietnamské jednotky dobyly zpět někdejší hlavní město Hue.

Bitva o Hue byla posledním velkým střetnutím této ofenzívy, i když rozptýlené boje pokračovaly ještě další týden. Její neuvěřitelně krvavý průběh, zachycený zblízka objektivy řady fotoreportérů, zásadně přispěl k tomu, že se veřejné mínění ve Spojených státech obrátilo po ofenzívě Tet rozhodně proti válce ve Vietnamu. Jakkoli tedy američtí vojáci zvítězili, bitvu o přízeň svého národa prohráli. Pro mnoho fotografů i novinářů se později stalo celoživotním traumatem, že k tomuto společenskému naladění své země přispěli – a že tak vlastně prohráli Americe válku ve Vietnamu.

Masivní ofenzíva všechny zaskočila

Rok 1968 byl ve Vietnamu už třetím rokem bojů, jichž se účastnily americké pozemní jednotky. Americké velení bylo přesvědčeno, že vytrvá-li ve své podpoře Jižnímu Vietnamu, komunisté na severu i jejich partyzánští spojenci z hnutí Vietkong to už brzy vzdají. Administrativa amerického prezidenta Lyndona Johnsona proto počítala s dalším bombardováním Severního Vietnamu a jinými akcemi sloužícími k co největšímu opotřebení sil protivníka. Vrchní velitel amerických operací ve Vietnamu generál William Westmoreland tvrdil, že vidí „světlo na konci tunelu“, a Johnson doufal, že vyčerpaní a zdecimovaní komunisté zanedlouho složí zbraně a usednou k jednacímu stolu.

Místo toho se ale stalo něco úplně jiného. Dne 30. ledna 1968 zahájil Vietkong s podporou severovietnamských jednotek sérii masivních úderů po celém Jižním Vietnamu.

„Byl první den Tet, tedy lunárního Nového roku a vietnamského nejdůležitějšího svátku, takže řada jihovietnamských vojáků, kteří počítali s neoficiálním příměří, zamířila domů. Nikdo nepředpokládal, že by Vietkong zahájil ofenzívu takového rozsahu, protože toto hnutí bylo známé spíše svou partyzánskou aktivitou a do širokých vojenských akcí se nepouštělo; v důsledku toho byly americké a jihovietnamské síly zcela zaskočeny,“ píše web History.

V prvním dni ofenzívy obsadily desítky tisíc partyzánů Vietkongu, podporované silami Severního Vietnamu, pět největších měst Jižního Vietnamu, desítky menších měst a městeček a řadu amerických a jihovietnamských základen. Vietkong udeřil také na Saigon – hlavní město Jižního Vietnamu – a dokonce na několik hodin obsadil tamní americkou ambasádu. Akci zachytili američtí novináři, kteří zaznamenali i pouliční popravu velitele Vietkongu jihovietnamským důstojníkem.

close Sedmadvacátý leden 1968. Obsluha kulometu M2.50 na střeše vodárenské věže očekává útok během ofenzívy Tet info Zdroj: Wikimedia Commons, Icemanwcs, volné dílo zoom_in Sedmadvacátý leden 1968. Obsluha kulometu M2.50 na střeše vodárenské věže očekává útok během ofenzívy Tet

Fotografie se bohužel stala pro odpůrce amerického angažmá ve vietnamské válce jedním z hlavních argumentů proti tomuto angažmá a symbolem krutosti režimu, který USA pomáhají hájit, protože u ní chyběl kontext: a sice, že popravovaný byl válečný zločinec, který měl na svědomí řadu zločinů na civilistech. Podobné selhání sdělovacích prostředků se mělo už brzy několikrát opakovat.

Zatímco američtí vojáci usilovali po boku jihovietnamských jednotek o znovuzískání kontroly nad Saigonem, obsadil Vietkong města Hue, Dalat, Kontum a Quang Tri. Většinu z nich sice během několika málo dní zase ztratil, nicméně právě v Hue, bývalém tradičním sídle vietnamských panovníků, spáchal jeden z nejhorších masakrů celé vietnamské války a jeho pozice ve městě musely být dobyty v neobyčejně krvavé a vyčerpávající bitvě.

Masakr v historickém Hue

Město Hue představuje historický klenot Jižního Vietnamu, ale z vojenského hlediska bylo považováno za nevýznamné. O to víc jeho jihovietnamské obránce překvapilo, že na ně ze všech stran útočí Vietkong. Partyzáni se prostříleli až do centra města a zřídili si své velitelství uprostřed historické citadely, velké středověké pevnosti, jež byla kdysi sídlem vietnamské královské dynastie.

Spolu s partyzány pronikli do města i komunističtí komisaři, jejichž úlohou bylo likvidovat nepřátele lidu. Na základě seznamů „krutých tyranů a reakčních živlů“, které jim předem vypracovali důstojníci rozvědky Vietkongu, začali hned v prvních hodinách útoku zatýkat a shromažďovat spoustu lidí, jež komunisti považovali za nebezpečné. Patřili mezi ně vojáci Vietnamské armády (ARVN), státní zaměstnanci, členové politické strany, místní náboženští vůdci, učitelé, američtí civilisté a další cizinci. Komisaři vyvolávali jména ze svých seznamů reproduktory a nařizovali jim, aby se hlásili v místní škole. Kdo se dobrovolně nepřihlásil, na toho zahájili hon.

„Nguyễn Công Minh, dcera místostarosty Hue, oznámila, že jejího otce, jenž byl starý a za rok měl odejít do důchodu, zatkli v jeho domě hned na začátku komunistické okupace. Tři dny předtím naštěstí nařídil svým dětem i manželce uprchnout zadem. Když na dům zaklepaly komunistické jednotky a on jim potvrdil, že je místostarosta, dostal rozkaz, aby se hlásil v převýchovném táboře a zabalil si oblečení a jídlo na deset dní. Už ho nikdy nikdo neviděl a jeho ostatky se nikdy nenašly. Při hledání jeho těla pak zjistila, že mnoho těl, na která narazila v hromadných hrobech, leží ve fetální poloze, s rukama svázanýma za zády a s rozbitou zadní částí hlavy nebo lebky. Naznačovalo to, že před smrtí klečeli na zemi a zemřeli na ránu tupým předmětem zezadu do hlavy,“ uvádí web Open Vault from GBH, který uchovává televizní interview s Nguyễn Công Minh, jež bylo součástí dokumentu Vietnam: A Television History.

Další očitá svědectví masakru v Hue zdokumentoval v roce 1971 novinář Don Oberdorfer v knize Tet!. Je mezi nimi i svědectví o smrti Phama Van Tuonga, zaměstnance vládní informační kanceláře Hue na částečný úvazek. Protože se kvůli své práci pro vietnamskou vládu dostal na seznam „reakcionářů“ Vietkongu, skrýval se s celou svou rodinou, tříletou dcerou, pětiletým synem a dvěma synovci. Ozbrojenci Vietkongu ale jejich skrýš odhalili, načež následovala okamžitá brutální poprava všech pěti ukrytých včetně obou malých dětí, jejichž těla nechali ležet na ulici.

close Letecký pohled na město Huế v troskách po bitvě u Huế během ofenzívy Tet info Zdroj: Wikimedia Commons, US military, volné dílo zoom_in Letecký pohled na město Huế v troskách po bitvě u Huế během ofenzívy Tet

Podle Oberdorfera, jenž koncem roku 1969 strávil pět dní v Hue, aby tam vyzpovídal svědky okupace, se dá vraždění Vietkongu v tomto městě rozdělit do dvou kategorií. Tu první tvořily plánované popravy vládních úředníků a jejich rodin, politických a státních úředníků a spolupracovníků s Američany. Tu druhou spontánní vraždy obyčejných civilistů, kteří sice s jihovietnamskou vládou v žádném spojení nebyli, ale pokoušeli se třeba utéci před výslechem, nebo byli někým udáni, že se vyjádřili negativně o okupaci, či pouze „projevili špatný postoj“ k okupantům. Řada obětí byla mučena, znásilněna a pohřbena zaživa.

Selhali jsme jako novináři, říká reportér

Masakr v Hue se stal podle některých reportérů pokrývajících vietnamskou válku také symbolem novinářského selhání, protože novináři podle nich věnovali zvěrstvům páchaným severovietnamským komunistickým režimem mnohem menší pozornost než incidentům americké armády.

To byl třeba případ masakru civilistů v My Lai, což byl masový zločin spáchaný zfanatizovanými vojáky americké 23. divize, kteří zaútočili na vesnici, jež měla podle jejich předpokladu skrývat partyzány, a třebaže žádné nenašli a nesetkali se s odporem, začali střílet civilisty; vraždění ve vesnici My Lai nakonec zastavil velitel amerického vojenského vrtulníku, jenž posadil svůj stroj přímo před ohrožené vesničany a vypálil nad řádící vojáky varovnou salvu. Masakr v My Lai nicméně představoval ojedinělý zločin, zatímco prokomunističtí ozbrojenci páchali podle řady novinářů zvěrstva systematicky.

„Zatímco masakr v My Lai byl izolovaným činem, který americkou armádu zděsil, Severní Vietnam zavedl terorismus, masakry a mrzačení jako svou politiku. Tyto vražedné incidenty naplánovala a schválila Hanoj jako přímou součást své vlády teroru a nemilosrdně je uplatňovala proti Jihu. A masakr v Hue byl tím nejotřesnějším příkladem barbarské politiky Severu,“ uvádí novinář Gerard Jackson z The New Australian v článku Hue: masakr, na který by levice chtěla, abychom zapomněli.

„Po pěti letech, kdy jsem pro západoněmecké tiskoviny pokrýval vietnamskou válku, mě teď pronásleduje role, jakou jsme tam my novináři sehráli. Ti z nás, kteří to chtěli vědět, znali informace o zlé povaze hanojského režimu. Věděli jsme, že v roce 1956 bylo v Severním Vietnamu popraveno téměř 50 tisíc rolníků. Věděli jsme, že po rozdělení země téměř jeden milion severních Vietnamců uprchl na jih. Hodně z nás vidělo umučená a rozřezaná těla mužů, žen a dětí popravených Vietkongem v raných fázích války. A mnozí z nás viděli v roce 1968 masové hroby v Hue, mrtvoly tisíců civilistů stále ještě svátečně oblečených na Tet, vietnamský Nový rok. Proč jsme, proboha, nepopisovali tyto projevy záměrné severovietnamské strategie alespoň tak rozsáhle jako masakr v My Lai?“ cituje Jackson vyjádření německého novináře Uweho Siemona-Netta z roku 1979 pro britský list The Encounter.

close Bitva o vesnici Hamo během ofenzívy Tet. Američtí příslušníci námořní pěchoty a jednotky armády Vietnamské republiky (ARVN) brání pozici proti nepřátelskému útoku info Zdroj: Wikimedia Commons, Department of Defense. Department of the Navy. U.S. Marine Corps., volné dílo zoom_in Bitva o vesnici Hamo během ofenzívy Tet. Američtí příslušníci námořní pěchoty a jednotky armády Vietnamské republiky (ARVN) brání pozici proti nepřátelskému útoku

A zatímco bestiální vraždění stále probíhalo, americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů a rangerů se pokoušeli o protiútok, jehož cílem bylo vyhnat ozbrojence Vietkongu z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, takže se bojovalo o každou ulici, o každý dům a o každý metr města.

Bylo to něco úplně jiného

Boje v Hue byly podle pamětníků tak intenzivní, že se nepodobaly ničemu, co do té doby mariňáci zažili. Když v polovině února 1968 prolomili příslušníci Námořní pěchoty konečně obranu Vietkongu v centru a znovu pronikli do historické citadely, zjistili, že nefunguje rádiové spojení. Z pozic v přední linii tak museli ustoupit o blok nebo dva zpět, aby informovali velící důstojníky a dostali další rozkazy. Mnoho z nich už bylo v té době zraněno nebo zabito. 

Vietkong se spoléhal na to, že v bojích nebudou kvůli historické hodnotě města použity těžké zbraně ani letecká podpora. Američané však přece jen po prvních dnech těžkých bojů povolali letectvo, protože jinak by dobývání každého metru města muselo být vykoupeno až příliš vysokými ztrátami.

Deník The Washington Post zachytil vyprávění bývalého velitele čety Boba Thomse, který byl během ofenzívy Tet šestkrát zraněn. Thoms měl od svého kapitána rozkaz, aby obsadil a za každou cenu udržel vodárenskou věž, která představovala nejvyšší bod v oblasti a nejdůležitější strategickou pozici v bitvě. Věž dobyl s dalšími šesti mariňáky, a když se setmělo, uviděl, jak se k ní pomalu blíží na 200 Severovietnamců. Vzpomněl si i na to, že skrz tmu cítil z jejich dechu rybí omáčku, běžné koření.

„Počkáme, až se dostanou blíž, pak na ně udeříme a pobijeme je,“ řekl Thoms. Bylo půl páté ráno a on se se svými muži připravoval k bezprostřednímu útoku. Jeho muži ho požádali, aby se za ně pomodlil, ale v dané chvíli si nemohl na žádnou modlitbu vzpomenout. Nakonec se svých mužů otevřeně zeptal, jak by si takovou rozmluvu s Bohem představovali. „Asi jako kdybyste mluvil s generálem, seržo,“ navrhl jeden z nich.

„Bože, víme, že už brzy tě uvidíme osobně,“ vymyslel nakonec Thoms. „Máme-li na této věži zemřít, dej, ať zemřeme jako muži a mariňáci a neuděláme ostudu ani sobě, ani našim rodinám, ani námořní pěchotě. Amen.“

O chvíli později ho výbuch vymrštil do vzduchu a smetl dolů ze svahu. „Doslova mě to tam odhodilo,“ vzpomínal. Pak nad sebou znovu uviděl kapitána. „Dám vám další vojáky,“ řekl mu důstojník. „Potřebuju, abyste se vrátil nahoru a znovu dobyl věž.“

O město se bojovalo dlouho a tvrdě, ale potom, co se první jízdní divizi podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dny později, 23. února 1968, padli poslední z partyzánů, kteří pronikli do citadely. Po 26 dnech bojů dům od domu byla 24. února na Hue znovu vztyčena jihovietnamská vlajka. Ofenzíva Tet skončila.

Cena za toto vítězství byla ale vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, další tři tisíce byly raněny. Padlo také více než pět tisíc partyzánů, jen 89 se dalo zajmout. Nejhorší osud ale postihl civilní obyvatelstvo – zahynulo 5 800 obyvatel města, 116 tisíc jich zůstalo bez střechy nad hlavou.

Vítězství, ale současně prohra

Ačkoli byla ofenzíva Tet pro komunisty v mnoha ohledech vojenskou katastrofou (utrpěli desetkrát více obětí než jejich nepřátelé, nedokázali ovládnout žádnou z oblastí zabraných v úvodních dnech ofenzívy, nepodnítili lidové povstání proti vládě a samotný Vietkong byl při ofenzívě téměř zničen), znamenala politickou prohru i pro Spojené státy. Rozdrtila totiž americké naděje na brzký konec konfliktu a zasadila americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu smrtící ránu.

Prezident Johnson se kvůli Tet dostal pod palbu ze všech stran. Generál Westmoreland ho žádal o dalších 200 tisíc vojáků, aby přemohl komunisty, jenže po zveřejnění této žádosti se proti tomuto požadavku okamžitě vzbouřilo veřejné mínění a došlo k celonárodnímu pozdvižení, které přinutilo Johnsona odvolat Westmorelanda do Washingtonu.

31. března Lyndon Johnson oznámil, že Spojené státy zahájí ve Vietnamu deeskalaci, zastaví bombardování Severního Vietnamu a budou usilovat o mírovou dohodu k ukončení konfliktu. Ve stejném projevu také oznámil, že nebude usilovat o znovuzvolení do prezidentského úřadu. Důvodem bylo i to, že cítil odpovědnost za to, jak se kvůli válce ve Vietnamu názorově rozpoltil americký národ.