Náhlá bouře srazila letadlo k zemi. Katastrofu v Dallasu nepřežilo 135 lidí

V dějinách poválečné komerční letecké dopravy není mnoho měsíců, jako byl horký srpen roku 1985. Při čtyřech různých tragických nehodách na různých koncích světa přišlo během jediného měsíce o život 720 lidí. Každá katastrofa měla úplně jiné příčiny.

Děsivá účtenka se začala načítat hned druhý srpnový den, kdy se k letišti Dallas/Fort Worth v Texasu přibližoval dopravní letoun Lockheed L-1011 TriStar aerolinek Delta Air Lines, na jehož palubě bylo 152 cestujících a 11 členů posádky.

"Počítejte s bouřkou"

Kapitánem letadla byla sedmapadesátiletý Edward M. Connors. U aerolinek Delta Air Lines pracoval jedenatřicet let a platil za pečlivého a zodpovědného pilota, přísně dodržujícího firemní politiku. Pozdější vyšetřovací zpráva zaznamenala i to, že byl v případě nepříznivého počasí opatrnější než jiní piloti a bouřkové oblasti raději oblétal, byť někteří jiní piloti společnosti dávali přednost kvůli úspoře paliva přímému průletu bouřkou. Connors dbal i na pravidla komunikace v kokpitu a byl vstřícný k připomínkám a návrhům dalších členů posádky.

Let 191 představoval pravidelné spojení mezi městy Fort Lauderdale na Floridě a Los Angeles, s plánovaným mezipřistáním v Dallasu. Z Fort Lauderdale odstartoval podle plánu ve 14:10 místního času. Meteorologická předpověď upozorňovala posádku, že po cestě může počítat s možností široce rozptýlených dešťových přeháněk a bouřek. Další výstraha varovala před izolovanými bouřkami, které se podle ní mohly objevit nad Oklahomou a severním a severovýchodním Texasem.

Jako by se otevřelo samo peklo. Před pěti lety se do ulic Medanu zřítilo letadlo

Stroj se přiblížil k dallaskému mezinárodnímu letišti po páté odpoledne. Dispečeři na řídící věži měli v tu dobu plné ruce práce. Neobvykle horké počasí s teplotami kolem 38 stupňů nad nulou přineslo spolu s vysokou vlhkostí vzduchu skutečně několik bouřek, které komplikovaly vzlety a přistávání letadel.

Connors dostal ve tři čtvrtě na šest pokyn přiblížit se k letišti přes město Blue Ridge, ale to se mu nezamlouvalo. "Vedlo by nás to přímo středem bouřky. Radši bych to nějak obletěl, ať už tak nebo tak," zahlásil dispečerovi na věži.

Po krátké výměně názorů dostal povolení bouřku obletět a teprve poté srovnat letadlo ve směru přidělené přistávací dráhy. Na kapitánově hlasu bylo v tu chvíli poznat, že se mu znatelně ulevilo.

Letadla ve sprše

V 17:59 se v kokpitu ozval první důstojník, dvaačtyřicetiletý Rudolph P. Price: "Vypadá to, že necháme letadlo trochu spláchnout."

Letoun se v té chvíli přibližoval k jinému letadlu, malém Learjetu, sestupujícímu před ním. Learjet byl vzdálen od Lockheedu asi 4,8 kilometru a měl přistávat na téže dráze. Dispečer proto požádal posádku velkého letadla, aby snížila rychlost na 270 kilometrů v hodině kvůli bezpečnému odstupu (minimální vzdálenost mezi přistávajícími letadly musí činit alespoň 4,5 kilometru, jinak by mohlo druhé letadlo v pořadí vletět do tzv. úplavu za prvním letadlem a ztratit vztlak).

Nejhorší žraločí útok v dějinách. Námořníci z Indianapolisu umírali po stovkách

Learjet mezitím prolétal bouří severně od letiště. Narazil na silný déšť, který kapitánovi zcela zastínil výhled, a dostal se do lehkých až středních turbulencí. Letoun však přesto dokázal pokračovat v přiblížení a bezpečně přistál. Jeho kapitán byl později dotazován, proč nehlásil věži, s jakými povětrnostními podmínkami se setkal, ale odpověděl, že neměl co hlásit, protože šlo jen o silný déšť.

Lockheed přistával za Learjetem s odstupem ani ne minuty, letadlo v tu chvíli řídil Price. Jeden z dispečerů zahlédl po přistání Learjetu velký blesk, který sjel k zemi ještě před tím, než se z bouřky vynořilo druhé letadlo.

"Drž, ty šmejde!"

Intenzita bouřky se bez varování prudce zvýšila a do trupu přistávajícího letounu začal bušit prudký déšť. Jeho rychlost náhle z neznámého důvodu vzrostla. Price proto stáhl páky ovládání motorů, aby udržel požadovaných 270 kilometrů v hodině. Letoun byl 280 metrů nad zemí.

Náhle se prudce propadl, jako kdyby ho něco doslova srazilo k zemi. Krátce po 18:05 se v kokpitu ozval kapitánův výkřik: "Zvedni to, zvedni to nahoru!" O několik vteřin později se ozval zvuk motorů zvyšujících tah, což kapitán komentoval slovy: "To je ono." Letoun se přestal propadat a nabral trochu rychlost.

Letadlo přistálo s kapitánem na čelním skle. Od kuriózní nehody uplynulo 30 let

V 18:05:36 však zazněl z kokpitu opět kapitánův hlas, tentokrát jako zoufalá prosba adresovaná bezpochyby letadlu: "Tak drž, ty šmejde!"

Letoun se začal neočekávaně znovu propadat, kýval se ze strany na stranu a jeho úhel sklonu se prudce měnil. Tuto situaci už piloti nedokázali zvládnout. Lockheed se naklonil prudce doprava a v čase 18:05:52 narazil do zoraného pole východně od osy dráhy. Polem se pak řídil k dálnici Highway 11, přičemž ještě několikrát odskočil od země. Narazil do dálničního osvětlení, které ho strhlo na dálnici, po níž se klouzal dál rychlostí až 320 kilometrů v hodině. 

Těla byla rozházená všude kolem

Levý motor letadla zasáhl Toyotu Celica, kterou řídil osmadvacetiletý William Mayberry, a na místě ho zabil. Letoun přesekal další dvě pouliční svítilny a sám se začal rozpadat. Následovala strašná exploze. 

Výbuch urval celou zadní část trupu a odmrštil ji vzad. Přední část byla na cucky. Těla pasažérů byla poházená kolem celé brázdy, kterou letoun vyryl, z některých prudký vichr strhal oblečení. Některá byla ohořelá z toho, jak se trupem letadla prohnala ohnivá vlna. 

Einstein před svou smrtí pomohl zachránit lidstvo. Byl u zrodu světové senzace

Protože k nehodě došlo těsně u letiště, byli hasiči na místě do šedesáti sekund a brzy dostali oheň pod kontrolu. Ukázalo se, že 27 cestujících náraz přežilo. Všichni, kteří zůstali naživu, seděli v přední části letadla, takže je nezasáhl oheň. Katastrofa si však vyžádala životy 125 cestujících, kapitána i obou důstojníků v pilotní kabině a dalších pěti členů posádky.

Do počtu obětí bohužel přibyli i dva cestující, které se podařilo vyprostit ještě živé, ale po více než měsíci v nemocnici podlehli svým zraněním. Katastrofa letu 191 se stala druhou nejsmrtonosnější nehodou letadla typu Lockheed L-1011 v historii po neštěstí letu 161 saúdských aerolinek z 19. srpna 1980, jemuž padlo za oběť všech 301 lidí na palubě letadla.

Na vině byl mikroburst

Jako první variantu náhlého propadu zvažovali vyšetřovatelé nejdříve úder blesku, protože silné blýskání potvrzovalo hned několik očitých svědků. Prohlídka trosek však ukázala, že blesk do trupu letadla neudeřil.

Inspektoři zkoumající nehodu se proto zaměřili na přistávací postupy a na to, zda nedošlo k chybě při požadavku, aby letoun snížil rychlost na 270 kilometrů v hodině (v dané situaci to totiž nebylo úplně nezbytné, protože jeho odstup za prvním letadlem byl sice těsně, ale přece jenom dostačující). Ani tady však neshledali žádné pochybení. Rychlost byla dostatečná na to, aby Lockheed mohl provést bezpečné přiblížení.

Smrt v mlze. Ze zoufalé komunikace pilotů mrazí dodnes, zemřely desítky lidí

Pravého viníka tak nakonec odhalil až zapisovač letových údajů, zaznamenávající mj. všechny vnější vlivy, které na letoun působí, včetně teploty, síly větru a tlaku vzduchu.

Ukázalo se, že letoun během několika mála vteřin zasáhly prudké poryvy větru zepředu, shora a potom zezadu. To mohlo znamenat jedinou věc: takzvaný mikroburst, silný sestupný proud studeného vzduchu pod bouřkovým mrakem.

Nad Dallasem se toho dne právě takový obrovský bouřkový mrak vytvořil. Současně však panovalo horké počasí. Od země ohřátý vzduch začal stoupat, a když narazil na vrstvu studeného vlhkého vzduchu v mraku, okamžitě se ochladil a spadl zpět na zem. Právě to je princip mikroburstu, který je tak nebezpečný letadlům.

Nehoda letu 191 vedla následně k vybavení letišť speciálními dopplerovskými radary, jež dokáží mikrobursty odhalit. Katastrofa nešťastného Lockheedu tak byla až dosud poslední, kterou tento atmosférický jev způsobil.