Kliknutím zvětšíteZablokování Suezského kanálu znovu ukázalo, jak zranitelná umí být v některých situacích námořní doprava. Hospodářské škody plynoucí z dočasného uzamčení této důležité obchodní trasy se ještě sčítají, pozitivem zůstává, že nešlo o nehodu, jež by způsobila ztráty na životech.
Katastrofa, k níž došlo před 60 lety na opačné straně Arabského poloostrova, než kde se nachází tento kanál, však takové pozitivní vyústění neměla. Exploze nastražené bomby v podpalubí britského parníku Dara měla za následek bezmála 250 mrtvých. Mužů, žen i dětí, zejména Arabů a Indů.
V obsáhlé reportáži, kterou před deseti lety, u příležitosti 50. výročí tragédie, věnoval celému případu server N World, vystoupil i její pamětník Ian Tew, jenž v roce 1961 sloužil na parníku Dara coby sedmnáctiletý kadet.
"Je to kus zapomenuté historie, téměř, jako kdyby se to nikdy nestalo. Cítil jsem, že je mou povinností vůči všem, kteří tehdy zemřeli, připomenout jejich památku. Památku lidí, které zabilo teroristické zvěrstvo."
Začalo to jako okružní plavba
Parník Dara vlastnila Britská indická parní navigační společnost, která ho využívala k třítýdenním okružním plavbám z Bombaje po přístavech kolem Zálivu.
Na svou poslední cestu vyplul parník z Bombaje 23. března 1961. Na palubě měl kolem 560 cestujících, převážně obyvatele tehdejší portugalské kolonie Goa, dnes nejmenšího svazového státu Indie. Starala se o ně stodvaatřicetičlenná posádka, včetně dvanácti britských důstojníků a kadetů. Převážně však šlo o námořníky z Indie, Pákistánu a z Goy.
Naprostá většina pasažérů spala přímo na jednotlivých palubách. Kajuty první třídy hostily jen hrstku pasažérů, v kajutách druhé třídy jich mohlo nocovat tak padesát.
Loď se na své plavbě zastavila v přístavech Muscat, Dubaj, Bahrajn, Abadan a Basra, poté se otočila nazpět. Dne 7. dubna přistála opět v Dubaji.
V té době Dubaj ještě nedisponovala žádným přístavním molem, do založení Spojených arabských emirátů zbývalo celých deset let. Loď proto zakotvila v úzkém zálivu, odkud se pasažéři i náklad dopravovali na břeh ve člunech a stejnou cestou se pak vraceli zpátky k parníku. Zbývala už jen poslední část cesty - přes Omán zpátky do Indie.
Práce na lodi přerušila odpoledne náhlá bouře a s parníkem se navíc letmo střetla panamská nákladní loď, která se zachytila za jeho kotvu a odtáhla ji. Kapitán parníku se proto rozhodl vyplout ze zátoky na moře, aby kotvu uvolnil.
Na lodi v té době byli kromě cestujících a posádky ještě desítky lidí z Dubaje, kteří se na člunech připlavili podívat se na její palubu. Jejich přítomnost se měla bohužel již brzy stát jedním z faktorů, proč se nikdy nepodařilo zjistit přesně počet mrtvých při nadcházející katastrofě.
Nad ránem vypukl horor
Zhruba dvacet minut před pátou ráno 9. dubna 1961, krátce poté, co se parník vrátil zpátky do zátoky, rozervala všechny jeho tři paluby strašlivá exploze. Pro všechny na lodi začala děsivá noční můra.
Johna Soarese, tehdy třiadvacetiletého pomocného stevarda na lodi, výbuch vymrštil z palandy v jeho kajutě a odhodil ho na zem. K explozi došlo sotva deset metrů od místa, kde mladý stevard spal.
"Byla tma… Jen jsem popadl kraťasy a košili a vyběhl ven. Na palubě panoval naprostý zmatek; viděl jsem zející díru a plameny," vyprávěl novináři Jonathanu Gornallovi z N World.
Ze svého místa proto začal utíkat na horní palubu, zjistil však, že výbuch zničil i ji. Připojil se k členům posádky, kteří se snažili bojovat s ohněm, ale bylo to beznadějné: "Z hadic žádná voda netekla, protože v nich nebyl vůbec tlak."
Propukla naprostá apokalypsa, cestující začali skákat do vzdouvajícího se moře. "Snažili jsme se je přimět, aby si navlékli záchranné vesty, ale vůbec nás nevnímali. Zavládla strašná a totální panika," vzpomínal Soares.
Jenže ani lidé, kteří si záchranné vesty navlékli, svou naději na záchranu nijak nezvýšili. Nevěděli totiž, že je musí při skoku dole pevně držet, a nárazem na vodu si zlámali vaz. Otřesený Soares se bohužel stal svědkem i hrůzyplných scén, při nichž matky házely do vody své děti v zoufalé snaze zachránit je před plameny.
Sedmnáctiletého Iana Tewa výbuch také vzbudil. Potácel se chodbičkou v podpalubí nasvícenou jen nouzovým osvětlením, když narazil na třetího důstojníka. "V tom slabém světle jsem viděl jeho vyděšenou tvář. Přikázal mi, abych vzal s sebou dalšího kadeta a vyrazil do naší hasičárny."
Rozervanou dolní palubou se proháněl s hlasitým hvízdáním vítr, jenž byl záhy přehlušen děsivým kvílením lidských hlasů, na které Tew již nikdy nezapomněl. "Zacpal jsem si uši, ale bylo to k ničemu. Ten křik mi zůstal v hlavě a pronásledoval mě celý život," napsal v předmluvě ke své profesní autobiografii "Osobní odysea", kterou vydal v roce 2007.
Tragédie záchranného člunu
Oba kadeti se snažili dostat k ovládacímu panelu protipožárního systému, ale plameny jim přehradily cestu. Vydali se proto na člunovou palubu a dostali za úkol spustit jeden z člunů na hladinu. Záhy zjistili, že je přeplněný - byl určen pro 70 osob, nahrnul se jich tam ale zhruba dvojnásobek. Nebylo však zbytí, člun musel na vodu.
Tew se posadil ke kormidlu a jeho kolega, osmnáctiletý kadet Joss Grimwood, s prokázáním nemalé bravury člun opravdu úspěšně spustil (katastrofu přežil a později dostal pochvalu za odvahu).
Pak přišla katastrofa. "Bylo to hrozné," vzpomínal Soares, jenž byl v tu dobu také v tomto člunu. "Prázdná loď se šinula k nám a všichni se panicky snažili zachránit; náš člun se převrhl."
V rozbouřeném moři se bohužel podařilo úspěšně doplavat k jinému člunu jen hrstce trosečníků, většina se utopila. Soares se dostal pod vodu a musel bojovat o život, neměl čas ani možnost všímat si ostatních. Věděl ale, že řada z nich přišla o život. "V tomto člunu bylo hodně žen a dětí," vzpomínal pohnutě po letech.
Také Tew skončil po převržení člunu pod hladinou. Když se vynořil, viděl parník v plamenech, jak rychle mizí ve tmě. Ještě nevěděl, že ho čeká další dvouhodinový boj o přežití. "Bylo to drsné. Vlny se lámaly a valily se mi přes hlavu, ale snažil jsem se šlapat vodu a udržet se nad hladinou."
Na rozdíl od mnoha ostatních členů posádky se mu to podařilo a neutopil se. Krátce před úsvitem ho čekalo další strašidelné leknutí - nedaleko od sebe zahlédl na moři siluetu připomínající žraloka. Vyděsil se k smrti, ale ukázalo se, že je to jen plovoucí veslo, přes nějž visel utopený člověk. Jeho tělo po chvíli sklouzlo do vody a Tew se chytil vesla místo něj. Tak se dočkal svítání.
Svítání přineslo naději
S rozedněním uviděl jeden ze záchranných člunů z parníku a zamířili k němu. Člun byl plný, ale trosečníci jej přesto vtáhli dovnitř. Ukázalo se, že je na člunu jediným členem posádky, a jako takový převzal velení.
"Přiměl jsem ostatní, aby spustili vesla a začali veslovat, což pohyb člunu velmi zpříjemnilo. Také samotný fakt, že můžeme něco dělat, všem značně zvýšil morálku," vzpomínal.
Nakonec je zachránila japonská loď. Když se postupně přesouvali na její palubu, všiml si Tew muže, který ležel na dně člunu a zřejmě spal. "Zatřásl jsem mu ramenem, abych ho vzbudil, ale byl mrtvý. Požádal jsem pak posádku japonské lodi, aby jeho tělo vyzvedla, protože jsem myslel, že je bude chtít jeho rodina."
Soares zůstal ve vodě ještě větší část dne. Přežít mu pomohla dřevěná lavice, které se chytil - zpočátku se jí spolu s ním držel ještě jeden pasažér z lodi, ten však měl méně štěstí. "Snažil jsem se s ním mluvit, abych ho udržel naživu, ale upadal pořád do bezvědomí. Čelili jsme nejen studené vodě, ale i velkým vlnám, které se přes nás valily a opravdu nás hodně zmáhaly." Po nějaké chvíli muž zmizel.
Také Soares začal po nekonečných hodinách strávených v ledové vodě ztrácet vědomí a propadat halucinacím. Byl si téměř jist, že je s ním konec, když se vedle něj objevila loď."
"Vzpomínám si jen, jak někdo řekl: Tenhle je naživu… a pak se mu pokoušel dát do úst cigaretu. Zkusil jsem jenom zamumlat: Já nekouřím… a omdlel jsem."
Pachatel zůstal neznámý
Přesný počet obětí katastrofy se nepodařilo zjistit, protože nebylo jisté, kolik lidí přesně bylo v okamžiku exploze na palubě. Nejčastěji uváděný odhad, vyplývající ze závěrů londýnského vyšetřování, činí 236 mrtvých, podle některých názorů však mohlo zahynout i o deset až dvanáct lidí víc.
Hořící vrak parníku Dara se pokusily uhasit vodou z hadic britské fregaty a americký torpédoborec. Nakonec se jim to podařilo, ale voda současně dokonala zkázu plavidla - po dvou dnech, když byla vodou zaplavená loď tažena ke břehu, se převrátila a potopila.
Viníka ničivé exploze se navzdory rozsáhlému vyšetřování nepodařilo nikdy usvědčit a pohnat před soud. Nikdo nebyl kvůl této tragédii ani zatčen. V Británii však nikdo nepochyboval o tom, že útok spáchali ománští rebelové, vyhnaní v roce 1959 britskými jednotkami ze země.
Ke zničení lodi použili útočníci přibližně deset kilogramů vysoce účinné trhaviny používané do protitankových min, což se později zjistilo při podmořském průzkumu vraku, provedeném potápěči Královského námořnictva.
Časovanou nálož zřejmě na loď donesl v kufru jeden z pasažérů, a při její explozi a následném požáru lodi s největší pravděpodobností sám zahynul - kdyby nedošlo k incidentu s panamskou nákladní lodí a následným vyplutím parníku ze zátoky, byl by se zřejmě na člunu vrátil z lodi zpátky do Dubaje a v okamžiku výbuchu by byl v bezpečí.
"Muži, ženy a děti, kteří přišli na parníku o život, se stali zapomenutými oběťmi zapomenuté tragédie v zapomenuté válce," uzavírá N World. Přinejmenším při výročí dávného zločinu si zaslouží, aby byli opět vzpomenuti.
82
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
