Byla chladná listopadová noc roku 1953, když manažer newyorského hotelu Statler Hilton vyběhl z budovy na ulici, kde jej čekala nejděsivější podívaná v životě. Na chodníku ležel těžce zraněný muž. Ještě chvíli vydával zvuky podobné mumlání, jakoby chtěl něco říct, ale zemřel dřív, než přijeli záchranáři. Jen o chvíli dříve se ztichlou velkoměstskou třídou ozval cinkot rozbíjejícího se skla a pak zvuk pádu. A když se manažer hotelu podíval nahoru, z pokoje v desátém patře vlály ven záclony, které vítr vytahoval z rozbitého okna. Sebevrah, pomysleli si všichni, včetně vyslaných policistů.
Objevilo se sice několik podezřelých okolností, nepůsobily ale natolik divně, aby se jimi někdo hlouběji zabýval. „Za všechna ta léta v hotelovém byznysu jsem nikdy nezažil případ, kdy by se někdo uprostřed noci vzbudil, proběhl celým tmavým pokojem jen ve spodním prádle, vyhnul se dvěma postelím a proskočil zavřeným oknem se zataženými závěsy,“ vzpomínal později hotelový manažer, který byl svědkem mužovy smrti. V osudnou chvíli také se skokanem sdílel pokoj jeho kolega, ten ale tvrdil, že spal, a vzbudilo ho, až když přítel prorazil sklo.
Následné policejní vyšetřování případ každopádně vyhodnotilo jako sebevraždu, lidskou tragédii 43letého vědce jménem Frank Olson. Podle patologa Olson zemřel na následky pádu. Jeho manželka si sice nedokázala vysvětlit, proč by chtěl takhle brutálním způsobem její muž umřít, vyšetřování ale bylo ukončeno a mimo Olsonovy příbuzné případ postupně upadl v zapomnění.
Co ale nikdo v tu chvíli netušil, bylo, že doslova do pár minut poté, co Olson prorazil sklo hotelového pokoje číslo 1018A a následně umřel na chodníku pod ním, se rozezněly telefony několika nejvýše postavených důstojníků a spolupracovníků americké tajné služby CIA, kteří v následujících dnech prožili velmi krušné chvíle. Měli co dělat, aby se v Olsonově případu nikdo příliš nevrtal. Olson totiž nebyl jen tak nějakým "obyčejným sebevrahem", ale spolupracovníkem CIA, jehož smrt právě ohrozila jeden z nejutajovanějších programů dané doby.
Onen program se jmenoval MK-Ultra, a jeho cílem bylo zjistit, jak by se lidem dalo vymývat mozky, vytvářet "superagenty" bez vzpomínek, nebo vytáhnout z kohokoliv absolutně jakékoliv informace či přiznání. Oficiálně byl spuštěn 13. dubna přesně před 70 lety. Navzdory Olsonově smrti, která mohla všechno prozradit, nakonec fungoval skoro dvacet let. CIA za tu dobu k nelegálním pokusům na lidech zneužila tisíce většinou nicnetušících obětí. Mnohé z nich měly doživotní následky a po provalení se program MK-Ultra stal jednou z největších poskvrn v dějinách amerických tajných služeb.
Inspirace z koncentráků
Pokud by se dala jedním slovem popsat atmosféra v amerických tajných službách počátkem 50. let minulého století, byl by oním výrazem "strach". Tehdejší zpravodajci a agenti se více než kdy dříve obávali rozpínání Sovětského svazu a nepřátelských asijských režimů - a také metod, které mohly podle nich tyto státy používat. „Vláda Spojených států se obávala, že sovětští, čínští a severokorejští agenti používají na zajaté Američany nějaké prostředky kontroly mysli a vymývání mozků,“ připomíná server History.
Tyto obavy podpořilo, když americké úřady viděly, v jakém stavu se vracejí domů Američané zajatí v tehdejší korejské válce. Většinou se domů vrátili jako psychické trosky s posttraumatickým stresovým syndromem, a to byly ještě ten "lepší" případy. Ke zděšení úřadů mnozí po návratu velebili komunismus. „Zdáli se, jakoby měli vymyté mozky a šířili komunistickou propagandu,“ nastiňuje BBC.
A tak se CIA rozhodla konat. „Jako protiúder tehdejší ředitel Ústřední zpravodajské služby (CIA) Allan Dulles povolil v dubnu 1953 spuštění Projektu MK-Ultra. Cílem tajné operace bylo vyvinutí technik, které následně mohou být použity vůči nepřátelům ze sovětského bloku, přičemž měly umožnit řídit lidské chování pomocí drog a dalších psychologických manipulací,“ shrnuje server History.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, CIA photo, volné dílo
zoom_in
Průkaz ředitele CIA Allena Dullese. Právě Dulles v roce 1953 schválil spuštění tajného programu MKUltra. V čele CIA stál v letech 1951 až 1961.
Pro inspiraci Američané nemuseli jít daleko do historie. Nápad manipulovat s lidskou myslí nebyl nový, o vyvinutí podobných technik se snažili už nacisté při hrůzných pokusech na vězních z koncentračních táborů, případně Japonci ve svých táborech. „Projekt MK-Ultra nejenže stavěl na jejich experimentech, ale CIA dokonce přímo najala nacisty z koncentráků.
Například lékaři v táboře Dachau vykonávali experimenty s meskalinem (psychoaktivní droga, pozn. red.) a CIA zajímalo, zda by právě tato látka nemohla být klíčovou při ovládání mysli. Najala proto právě ty konkrétní nacistické lékaře, aby se stali poradci projektu MK-Ultra. Stejně tak od nich CIA chtěla informace o jedovatých plynech, a tak nacisté přijeli do Fort Detrick v Marylandu, který byl ústředím tajného projektu, aby vyškolili agenty CIA v tom, jak dlouho trvá, než někdo umře na sarin,“ tvrdil v rozhovoru pro NPR americký novinář Stephen Kinzer, který o projektu MK-Ultra napsal knihu.
Už samotná spolupráce s lidmi, kteří v koncentračních táborech mučili a zabíjeli nevinné oběti, ukázala, že projekt MK-Ultra bude daleko za hranou myslitelného a legálního. CIA měla velmi dobrý důvod, proč o něm vědělo opravdu jen pár zasvěcených jedinců. Pokusy s různými drogami, léky, hypnózou či mučením, jež měly vést k vytvoření techniky pro vymývání mozků, totiž v dalších letech podstoupily tisíce většinou nicnetušících lidí, a to jak ze zahraničí, tak přímo Američanů (často válečných veteránů), čímž byl program nejen protizákonný, ale vysloveně protiústavní.
Zdrogovaná Amerika
A jak to CIA vůbec dokázala? Program MK-Ultra byl rozdroben do různých subprojektů, které vykonávaly desítky různých institucí. V nich skoro nikdo netušil, do čeho jsou zataženi, o utajení se starali nasazení agenti či spolupracovníci CIA.
„Program zahrnoval více než 150 různých druhů experimentů na lidech, včetně používání psychedelik, jiných drog či elektrošokové terapie. Někdy testovaní lidé věděli, že se účastní nějaké studie - ale ve většině případů o tom neměli ani ponětí. A to ani poté, co halucinogeny začaly účinkovat,“ shrnuje web History.
Testy se odehrávaly v nemocnicích, věznicích, na univerzitách i v amerických ulicích. „Byl to nejutajovanější program v dějinách CIA. Bez souhlasu a vědomí, dostávali různé drogy a další látky pacienti v psychiatrických nemocnicích, vězni ve federálních věznicích a dokonce i běžní Američané z ulice,“ vysvětlil pro BBC historik Tom O'neill.
Hlavou projektu MK-Ultra byl chemik a dlouholetý agent CIA Simon Gottlieb. „Uvědomil si, že aby mohl dokázat kontrolovat lidskou mysl, jde o proces se dvěma částmi. Nejdříve musíte u člověka vymazat existující vědomí. A pak musíte najít způsob, jak do výsledného prázdna vložit novou mysl. U bodu číslo dva se daleko nedostal, ale ohledně vymazání existujícího vědomí postoupil daleko,“ konstatoval Kinzer. Mimochodem, Gottlieb měl po celou dobu programu prakticky volnou ruku, jeho nadřízení od něj nevyžadovali žádné zprávy a v ničem jej neomezovali. A tak byly mnohé metody testování opravdu brutální.
MK-Ultra: Znepokojivý program CIA, který ohrozil mozky milionů
Přestože CIA za léta projektu MK-Ultra vyzkoušela celou řadu způsobů, jak dosáhnout kýžených výsledků, vůbec nejvýrazněji pracovala s drogou LSD. Prosazoval ji právě Gottlieb. „Můžeme ho vnímat jako muže, který přinesl LSD do Ameriky, čímž se nechtěně stal tvůrcem celé kultury LSD uživatelů. Zajistil, že počátkem 50. let CIA zaplatila čtvrt miliardy dolarů, za kterou prostřednictvím nastrčených subjektů koupila světové zásoby LSD. Následně droga putovala do nemocnic, vězení a dalších institucí, které měly začít vykonávat výzkumné projekty a sledovat, jak lidé na drogu reagují a zda se dá používat jako prostředek ke kontrole mysli,“ shrnuje server NPR.
Bordely a večírky
Většina testovaných subjektů ovšem samozřejmě netušila, že se z nich instituce chystají udělat psychické trosky pod vlivem drogy. Například vězni se mohli přihlásit k testům, které měly údajně směřovat k vyléčení schizofrenie. Místo toho dostávali desítky i stovky dní každý den LSD. CIA stála také za tím, že se v různých komunitách mezi mladými začaly konat LSD párty, přičemž nastrčení agenti sledovali, co to s lidmi dělá.
Jednou ze součástí projektu MK-Ultra byla také Operace Midnight Climax. CIA při ní v několika domech v amerických městech jako San Francisco a New York zřídila nevěstince. „Prostitutky lákaly běžné muže z ulice do svých apartmánů. A když sem klienti přišli, byli bez souhlasu nadrogováni LSD (třeba v pití). V pokojích byla neprůhledná zrcadla, za nimiž seděli agenti CIA a pozorně sledovali, co zdrogovaní muži provádí,“ popsal operaci historik O'neill.
Tato část projektu se ale začala pořádně zvrhávat. „Agenti CIA většinou při sledování zdrogovaných mužů popíjeli koktejly. Operaci nikdo pořádně nedozoroval a později se zapojení agenti přiznali, že při ní převažovala volná atmosféra připomínající párty. „Byla to sranda, sranda, sranda. Kde jinde může americký chlapec lhát, zabíjet, podvádět, krást, znásilňovat s požehnáním Nejvyššího?“ napsal do zprávy vedoucímu Gottliebovi agent podepsaný jako George White,“ připomíná server History.
Projekt MK-Ultra a populární kultura
- Odkazy na projekt MK-Ultra lze najít v celé řadě filmů a seriálů, kde se pracuje s motivem vymytí mozku u nějaké postavy (ať už nepřítele či agenta tajné služby), případně vytvoření "superagenta" bez vzpomínek.
- Z nejnovějších počinů se projektem MK-Ultra částečně inspirovali tvůrci seriálu Stranger Things. Například jedna z hlavních postav Eleven byla testovaným subjektem v laboratořích CIA.
- Podle pozdějších zjištění o programu MK-Ultra byl jedním z testovaných i autor knihy Přelet na kukaččím hnízdem Ken Kessey. Ten právě v nemocnici pro veterány, která ho inspirovala i ke slavnému románu, dostal jako jeden z testovaných subjektů drogu LSD.
- V roce 2022 vznikl hraný film MK-Ultra.
Trosky s prázdnýma očima
Při projektu MK-Ultra se ale děla i mnohem větší zvěrstva. „Gottlieb a CIA například v Evropě a východní Asii - zejména v Japonsku, Německu a na Filipínách - vybudovali síť vězení pro zadržené nepřátelské agenty,“ uvádí server NPR.
Nacházela se na Američany kontrolovaných územích, a jelikož zde byli zadrženi nepřátelé, Gottlieb se nemusel "omezovat" jako v případě testovaných amerických občanů, u kterých to většinou skončilo "jen" zdrogováním. „Tyto lidi agenti CIA hodili do cel a zkoušeli na nich celou plejádu věcí - elektrošoky, vystavení extrémním teplotám, dlouhodobé izolaci, přičemž je po celý čas vyslýchali, aby zjistili, zda mohou zcela zlomit lidské ego,“ uvádí server NPR. To, co vězni prožili, bylo v podstatě mučení.
Jedním z míst největších hrůz se stala také soukromá klinika Allan Memorial Institute v kanadském Montrealu. Vedl ji spolupracovník CIA, doktor Ewan Cameron. Jeho pacienti - úplně obyčejní lidé, třeba matky s poporodní depresí, kteří se k němu přišli léčit, se z kliniky vraceli jako bytosti bez duše. Cameron si z nich udělal pokusné králíky, kterým podával nebezpečné drogy či dával elektrošoky.
Jedním z pacientů kliniky se stal i tehdy sedmadvacetiletý sportovec, otec Lany Sowchukové, která jeho příběh řekla BBC. Měl astma a na doporučení zamířil na léčbu ke Cameronovi. Psychiatr se při experimentech snažil vymazat dosavadní mysl pacientů a podsunout jim nové vědomí dle své vůle. „Otce uvedli do inzulínového kómatu (stav hlubokého bezvědomí, pozn. red.) a udržovali jej v něm 36 dní. Po celou dobu, co v něm byl, byla vedle něj puštěná nahrávka, která dokola opakovala: Tvá matka tě nenávidí,“ vylíčila Sowchuková.
Dále Cameron pacienty podrobil extrémní elektrošokové terapií - šoky, které dostávali, byly mimořádně silné, měly lidem opravdu vymazat paměť. „Otci dali 54 takových šoků,“ zmínila Sowchuková.
Cameronovi se ale ani po těchto procedurách nepovedlo pacienty "přeprogramovat" dle přání, a tak je po čase propustil domů. Původně vlastně zdraví lidé se k blízkým vrátili jako doživotně poznačené trosky. „Když mě rodiče vyzvedli, byla jsem zombie. Ani jsem je nepoznávala,“ vzpomínala pro BBC oběť testů programu MK-Ultra Lana Pontingová. Ke Cameronovi se dostala jako šestnáctiletá, protože ji rodiče považovali za problémovou puberťačku.
Podobně dopadl i otec Sowchukové. Po veselém sportovci nezbylo nic. „Měl v očích úplné prázdno. Nevěděl, kdo jsme, že jsme jeho dcery. Přišel o práci a žili jsme v chudobě,“ řekla.
Zničte důkazy
Cameronovy testy na bezbranných pacientech byly stejným fiaskem, jako nakonec celý program MK-Ultra. Gottlieb totiž ani po nejdrsnějších testech nezjistil, jak by mohl lidskou mysl zcela vymýt nebo přeprogramovat. Lidští "pokusní králíci" buď zemřeli, nebo byl jejich stav takový, že byli pro jakékoliv další plány nepoužitelní. Jen někteří se vzepřeli. „Úředníci agentury zjistili, že by mohli vytvářet „pomatence“ (doslova „zeleninu“) bez jakéhokoliv provozního využití,“ shrnul ve své knize The Search for the Manchurian Candidate o programu MK-Ultra publicista John Marks.
Program ve své ostré fázi pokračoval do 60. let, kdy už výsledky jasně ukazovaly, že cíle nesplní, formálně pak skončil v roce 1973. O jeho ukončení rozhodl tehdejší ředitel CIA Richard Helms, který mimochodem stál i u zrodu projektu jako Gottliebův spolupracovník. Přispěla k tomu aféra Watergate, po níž se vyšetřovací komise začaly důsledněji zajímat o činnost tajných služeb.
Helms ovšem projekt nejenže ukončil, ale jelikož si uvědomoval, co všechno by jeho odhalení spustilo, nařídil zničení veškerých záznamů a materiálů. Naštěstí se zachovalo asi 20 tisíc dokumentů, které byly zcela odtajněny před zhruba 20 lety a využity také při následném vyšetřování.
To začalo v roce 1974, když vyšly první knihy a články na základě několika uniklých informací a svědectví o testování Američanů CIA. „Tehdejší nově zvolený prezident Gerald Ford, v době vzrůstající nedůvěry vůči americké vládě, ustavil vyšetřovací komisi, která měla prověřit nelegální činnost CIA včetně projektu MK-Ultra. Komise vstoupila do dějin pod názvem Rockefellerova. Zároveň s ní působila Churchova komise, která vedla širší vyšetřování agentur CIA, FBI a dalších. Právě Churchova komise, která vyšetřovala třeba plánované atentáty na Fidela Castra, dokázala objevit zachovaných 20 tisíc dokumentů o MK-Ultra,“ uvádí web History.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, CIA, volné dílo
zoom_in
Zbývající složky z tajnému programu CIA MKUltra se povedlo odtajnit až před zhruba dvaceti lety.
Následovala řada slyšení v Kongresu, až vedení CIA konečně projekt MK-Ultra přiznalo. Byl to obří skandál. „Oběti přesto nikdy nedostaly žádné odškodnění ani formální omluvu,“ upozornil historik O'neill.
Stejně tak se vzhledem ke zničení stěžejní části důkazů na Helmsův rozkaz nikdy nepovedlo zjistit jména všech obětí a projekt MK-Ultra rozkrýt do nejmenšího detailu. I po letech tak mnohé věci zůstávají zamlžené a jen v rovině konspirací. Sem patří třeba to, že CIA brutálně vyhrožovala lidem, kteří zjistili, že jsou jim podávány drogy, a že některých těchto nepohodlných svědků se zbavila.
A přesně do této roviny spadá i příběh smrti Franka Olsona. Olson pro CIA pracoval a stál u zrodu projektu MK-Ultra. „Po desetiletích vyšlo najevo, že Olson mluvil o odchodu ze CIA, a své ženě jednou řekl, že udělal "hroznou chybu",“ připomíná list The Guardian.
Podle rozšířené teorie se nedokázal smířit s tím, na čem by se měl podílet, a tak se pro CIA stal bezpečnostním rizikem. Již dříve byl svědkem brutálních výslechů zajatých nepřátel pod taktovkou CIA. Představa, že bude nyní pomáhat při testování tisíců nicnetušících lidí, nadto Američanů, už ale na něj zřejmě byla moc.
Podle konspirací ho proto agenti CIA zabili a vraždu maskovali jako sebevraždu. K tomu se nikdy nikdo nepřiznal, a pravděpodobnější je tak spíše druhá verze - že si CIA z nespolupracujícího Olsona udělala jednoho z prvních pokusných králíků při testech s LSD. „CIA přiznala, že krátce před Olsonovou smrtí jej jeho kolegové nalákali na chatu, kde ho bez jeho vědomí a souhlasu naládovali LSD,“ píše The Guardian.
V následujících dnech se podle výpovědí Olson choval podivně a zmateně. Jeho kolega a přítel jej později přesvědčil, aby raději nebyl s rodinou, a oba se přesunuli do newyorského hotelu, odkud Olson vyrážel na setkání s jedním z lékařů CIA. Večer před svou smrtí se prý ale choval už téměř normálně. „Byl to skoro ten samý doktor Olson, jakého jsem znal předtím, než se stal součástí experimentu,“ vyjádřil se jeho kolega a hotelový spolubydlící Lashbrook. O pár hodin později však Olson prorazil sklo okna, a v bolestech zemřel na newyorské ulici. Za jakých konkrétních okolností k tomu došlo, a zda vyskočil sám pod náporem drogy, nebo ho někdo shodil, už zřejmě navždy zůstane tajemstvím.
