Kliknutím zvětšíte"Odevzdejte klíče od bytu, potravinové lístky, zbylé peníze, cenné papíry, nechte tu pojistky, vkladní knížky, šperky a prohlášení o majetku. Podepište, že zde veškerý svůj majetek zanecháváte ve prospěch Fondu."
Zhruba takové věty slyšeli židovští obyvatelé Brna, kteří začali po 10. listopadu 1941 přicházet do budovy brněnské školy v Merhautově ulici číslo 37, která byla začátkem měsíce urychleně vyklizena a přeměněna na shromaždiště. Zmíněným "Fondem" byl míněn tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu, základní složka Ústředny pro židovské vystěhovalectví, která byla zřízena v Praze. Šlo o Němci zřízené organizace, jejichž účelem bylo zorganizovat a řídit transporty Židů z Protektorátu Čechy a Morava.
Konečné řešení
Deportace Židů na východ do vyhlazovacích táborů představovaly druhou fázi tzv. "konečného řešení židovské otázky", jíž předcházela židovská registrace a zabavování židovského majetku. Hitler chtěl Německo i všechna jím okupovaná území "zbavit Židů" jednou provždy, proto je hodlal deportovat na okupovaná polská a sovětská území, tam je uzavřít do koncentračních táborů a postupně zlikvidovat.
Židy z protektorátu hodlal původně sprovodit tímto způsobem ze světa již do konce roku 1941, tento záměr se však brzy ukázal jako nerealizovatelný. Což ale neznamená, že nezačal být uskutečňován.
Vůbec první transporty směřovaly z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku do Niska nad Sanem, což bylo prázdné neobydlené místo v tzv. Generálním gouvernamentu neboli na území Němci okupovaného Polska, kam odjelo téměř 1300 mužů, kteří museli v Nisku za krutých podmínek koncentrační tábor teprve vybudovat.
Dalších pět transportů bylo vypraveno od 14. října do 4. listopadu 1941 z Prahy a směřovalo do lodžského ghetta v Polsku. V každém z nich bylo odesláno tisíc Židů.
V polovině listopadu však byla Lodž již přeplněna, a tak první transport z Brna, pojmenovaný jako transport "F", zamířil do běloruského Minsku.
Cesta do Minsku
Podle Zpravodaje pro členy Židovské obce Brno Kachol velavan byli do tohoto transportu zařazeni především lidé bez placeného zaměstnání a bez prostředků - osamělí nezaměstnaní muži, osamělé ženy v domácnosti, svobodné matky s dětmi, Židé bez státní příslušnosti (většinou z Polska), senioři a Židé, které již dříve zajistilo gestapo a drželo je ve vazbě na Špilberku.
"Základem transportu byly osoby nevýdělečně činné, protože původní profese již nemohly vykonávat. V transportu se sešli úředníci, účetní, zaměstnanci, obchodníci, zástupci firem, učitelky, švadleny, modistky, fotografové, kadeřníci a holiči, řezníci, pekaři i kuchaři," napsal Kachol velavan.
Ze známých osob nastoupili podle tohoto zpravodaje do transportu advokáti, kteří museli zavřít své kanceláře, a lékaři, kteří nedostali povolení vykonávat lékařskou praxi, ale třeba také akademický malíř Salomon Zorn, člen Sdružení německých malířů Moravy a Slezska, malířka a ilustrátorka knih Ida Berischová, keramik Ludwig Schönfeld, učitelka konzervatoře Stefanie Zeiselová a také výstřední rakouský klavírista Gejza Ledofsky, světový rekordman v nepřetržité hře na klavír.
Všichni lidé zařazení do prvního transportu dostali od židovské náboženské obce předvolání týden před jeho vypravením (obec se musela podílet na jeho organizaci). Součástí doručeného předvolání bylo i přidělené transportní číslo a řada dotazníků a formulářů, které měli vyplnit a vzít s sebou. Se všemi dokumenty se pak dostavili do již zmíněné vyklizené školy v Merhautově ulici, odkud si směli vzít na další cestu pouze jedno zavazadlo s hmotností do 50 kilogramů. Přítomní esesáci přitom prováděli namátkové osobní prohlídky, aby se přesvědčili, že se nikdo nepokouší propašovat nic nepovoleného.
V brzkých ranních hodinách 16. listopadu 1941 vyrazil průvod tisíce Židů v doprovodu německých stráží ze školy k zastávce speciálně přistavené tramvaje, která všechny postupně převážela na Hlavní nádraží v Brně.
Transport do Minsku byl vypraven od pátého nástupiště. Protože německé úřady chtěly přesunu dodat zdání "normálnosti", šlo o normální osobní vlak, v němž bylo všech tisíc lidí rozesazeno podle deportačních čísel. Samotná cesta už ale normální nebyla. Všichni byli pod neustálým dohledem německé pořádkové policie a pod hrozbou zastřelení nesměli vyhlížet z oken. Takto dojeli do Brestu Litevského, kde je teprve Němci nechali přestoupit do tzv. "dobytčáků", neboli nákladních vagonů určených původně pro přepravu hovězího dobytka, které se staly symbolem židovských vlakových transportů. Celá cesta z Brna až do Minsku zabrala celkem pět dnů, protože transport musel dávat přednost vlakům vezoucím vojáky na frontu, zásobování a podobně.
Oběšenci po cestě a zvonivý zvuk
Ghetto v Minsku bylo zřízeno v červenci 1941 poté, co tuto běloruskou metropoli obsadila německá armáda postupující na Moskvu. I v minském ghettu vytvořili Němci stejně jako na všech ostatních jimi okupovaných místech s židovskou komunitou tzv. židovskou samosprávu - ta měla vyvolávat iluzi, že Židé si budou moci na určitém území spravovat věci sami, ve skutečnosti však musela poslouchat příkazy SS a de facto spolupracovala na přípravě genocidy vlastního národa.
Ghetto se nacházelo v nejchudší části Minsku a tvořily je dřevěné domky bez kanalizace a bez zpevněných cest. Celý prostor byl obehnán ostnatým drátem.
Stejně jako jinde na sovětském území, i tady záhy po zřízení ghetta začalo probíhat masové vraždění Židů, které se často odehrávalo přímo na ulicích. Když přijel brněnský transport, procházeli noví obyvatelé po cestě z nádraží do ghetta ponurou alejí plnou zmrzlých oběšenců. Uvítala je také pořádná zima - z Brna vyjeli za teploty blížící se ke čtyřem stupňům nad nulou, ale v Minsku bylo něco mezi minus dvaceti až minus třiceti stupni. Ti, kdo přežili, si později vzpomínali podle Encyklopedie Brna na to, že při cestě pod oběšenými lidskými těly slyšeli ve větru zvláštní zvonivý zvuk.
Masové vraždění v Minsku
Češi z minského ghetta začali na pokyn židovské samosprávy pracovat v automobilových dílnách, které zde zřídila německá firma Mercedes-Benz a jež měly za úkol udržet provozuschopnou automobilovou techniku určenou pro ruskou frontu. Někteří také pracovali na odklízení sněhu a na údržbě komunikačních cest, zejména železničních tratí, které opět potřebovala německá armáda.
Židé zařazení do práce dostávali trochu větší příděly jídla a mohli provádět směnný obchod, přesto však většina lidí zařazených do prvního transportu v Minsku zahynula. Pokud je nezabil hlad, mráz, nemoci a infekce, zemřeli při masových popravách, které prováděly vraždící esesácké jednotky Einsatzgruppen. Na masových vraždách spolupracovali s esesáky nejen příslušníci wehrmachtu a německé pořádkové policie, ale i běloruské pomocné prapory, policejní sbory z Litvy a Lotyšska a prapor ukrajinských dobrovolníků.
Židé byli buď hromadně stříleni do týla na okrajích vykopaných jam, do nichž napadala jejich těla, nebo byli nalákáni do skříňových nákladních vozů označených klamavě znakem Červeného kříže, a v nich pak udušeni výfukovými plyny, zavedenými speciálně upraveným potrubím do uzavřené nákladní plochy. Během roku 1943 zahynula v minském ghettu většina lidí z transportu "F", celou válku jich přežilo jen 13.
O strašných poměrech v minském ghettu přitom svědčí fakt, že jde o nejvíc přeživších ze všech protektorátních deportací do Minsku. Z celkem sedmi transportů po tisíci osobách, které byly z protektorátu do Minsku vypraveny, se konce války dožilo jen 22 lidí.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
