Neúnavná, laskavá, vzdělaná, několika jazyky přednášející dvaadevadesátiletá Doris Grozdanovičová, která za války přežila koncentrační tábor Terezín. Zemřela na odpočívadle na dálnici, vracela se ze své přednášky. V osmadevadesáti letech zemřel Miloslav Nerad, v 50. letech zakladatel protikomunistické odbojové skupiny Moje vlast, agent chodec, který tajně přecházel západní hranice, politický vězeň, odseděl si třináct let.

V devadesáti devíti letech odešel Vojmír Srdečný, poslední český pamětník koncentračního tábora Sachsenhausen, poslední uvězněný student 17. listopadu 1939. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.

Vojmír Srdečný se narodil roku 1919 ve východních Čechách v Albrechticích nad Orlicí. Jeho otec, zaměstnanec pojišťovny, zakladatel místní sokolské jednoty vodil syna na cvičení do hospody U Krbu, kde dvakrát týdně cvičili. Syna vybičoval k vynikající fyzické kondici, která mu pravděpodobně v koncentráku zachránila život.

Skandovali, zpívali, Němci do nich stříleli

V roce 1939 se Vojmír Srdečný přihlásil do Ústavu pro vzdělání profesorů tělesné výchovy. V Praze bydlel na Švehlově koleji. Během studentských protinacistických nepokojů 28. října 1939 v ulicích Prahy protestoval, na klopě trikoloru, zpíval hymnu, Hej Slované, provolával hesla „Ať žije Beneš“, ale držel se zpátky, aby se nedostal do žádné ostré šarvátky. Během těchto protestů byl smrtelně raněn student Jan Opletal.

Smuteční průvod z Albertova na nádraží, odkud se 15. listopadu odvážela rakev s Opletalem, se proměnil v prudké demonstrace. Ozbrojené složky studenty tloukly, zatýkaly. Za dva dny 17. listopadu německá policie vtrhla na koleje. Vojmíra vyvedli spolu s ostatními v pyžamu na chodbu, se slovy „Hände hoch“ je zatkli a odvezli v nákladních autech do ruzyňské jízdárny – stejně jako studenty z Hlávkovy a Masarykovy koleje.

„Přivítání v Ruzyni nebylo zrovna příjemný, byl to sychravý den, po cestě hodně bláta. Občas některé skupině řekli „Hinlegen!“, to znamenalo, že si člověk musel lehnout, a pak se prošli po našich zádech. Vím, že ten dlouhý kabát, co jsem měl, byl při cestě vlakem celý zablácený a mokrý,“ vypráví Vojmír Srdečný pro Paměť národa.

Studenti leželi v pilinách v ruzyňské jízdárně a dostali na provázku číslo. Z Ruzyně mohli odejít jen zahraniční studenti, Slováci (jakožto příslušníci Slovenského štátu) a mladí studenti do dvaceti let. Následující den 18. listopadu je transportovali do koncentračního tábora. Nejeli v hytlákách, seděli v kupé, den a noc, až za Berlín do zastávky Sachsenhausen – Oranienburg. Ten den překročilo brány tábora 1083 českých vysokoškolských studentů. Druhá várka sto třiceti osmi brněnských studentů, kteří jeli přes Vídeň, dorazila až 11. ledna 1940.

Pruhované mundůry s červeným trojúhelníkem

Vystrašení studenti prošli administrativou. Znovu je očíslovali, všechno civilní jim sebrali, ponechali jim jen kapesník a řemen. Po sprchách vyfasovali pruhované oblečení s červeným trojúhelníkem, kterým v táboře označovali politické vězně. Nahnali je do ohromných dřevěných baráku určených pro sto padesát lidí, vězňů se tam tísnilo až sedm set. Na rozdíl od ostatních vězňů v táboře neměli studenti palandy, ale jen slamníky na zemi – na dva takové „štruzuky“ leželo pět lidí a jeden to vždy „vyhrál“, protože spal uprostřed, popisuje Srdečný. Na barácích se netopilo: „Topení nepamatuju. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytí dekou, tak to zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali přimrzlou k podlaze,“ vypráví Srdečný.

Češi obsadili celkem tři baráky s čísly 51, 52 a 53. Na třiapadesátce bydlel Vojmír Srdečný. Kromě studentů třiapadesátku obývali i takzvaní rukojmí z března roku 1939, čeští legionáři a starostové. Vojmír vzpomíná na generála Zmeka z Vysokého Mýta, starostu Poděbrad Josefa Sáňkaře, inspektora Baču z Ostravy nebo Ivana Herbena. Spřátelil se s bývalým starostou Poděbrad Josefem Sáňkařem a Karlem Štanclem, který v táboře založil pěvecký sbor Sing sing boys, na baráku pro ostatní vězně vícehlasně zpívali písně Jaroslava Ježka.

Drazí rodiče, piště dopisy rukou ne strojem

Jednou za měsíc dostávali studenti balíček od rodičů, a přijímali a odesílali jeden dopis: „První korespondenční lístek byl nadiktovaný. ‚Liebe Eltern, ich bin gesund, es geht mir gut,‘ a tak dále, asi tři věty takhle to bylo. Ty další nebyly nadiktované, ale samozřejmě nás upozornili, abychom tam psali jen věci, které projdou,“ říká Srdečný.

V pozůstalosti se některé jeho dopisy zachovaly. Jsou napsané kostrbatou němčinou, v překladu: „Drazí rodiče. Dne 19. 6. nastává další milník v mém životě. Můj pobyt zde trvá přesně půl roku. Myšlenka na to, jak dlouho tu jsem, mi nesmí vzít dobrou náladu. Snažím se to všechno při celotýdenní práci zapomenout a občas se mi to podaří. Minulý týdne jsem dostal od vás pohled, což mě překvapilo, očekával jsem dopis. Moc mě potěší, když mi všichni budete psát dopisy ručně nikoliv na stroji. Vojtěch mi psal o nemoci mojí matky. Napište mi prosím přesně, co jí chybí a jak jí je, doufám, že to bude jen lehké onemocnění. Červnový balík mi pošlete, aby přišel mezi 1. až 5. červencem. Přeji mnoho zdraví a štěstí v našem rodinném okruhu i mezi známými,“ napsal Vojmír Srdečný opatrně, aby text prošel táborovou cenzurou.   

Nepracovali, váleli se ve sněhu

Z počátku nesměli studenti v lágru pracovat. Aby ale nezaháleli, příslušníci SS s nimi v zimních měsících cvičili – pochodovali sem a tam, váleli se ve sněhu. Pět nebo šest měsíců přes den do úmoru pochodovali po apelplacu – dopoledne i odpoledne. Na jaře roku 1940 se dostali na Arbeitskommando (pracovní komando). Pracovali v přístavu – vždycky ve třísetčlenné skupině, ráno vyšli a večer se vraceli zpátky.

Několik studentů, kteří uměli jazyk, pracovalo v kancelářích, ale většina dělala těžkou a často zbytečnou práci: „Většinou se pracovalo na tom Klinkerwerku (továrna na cihly, pozn red.) mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce a někdy zbytečná práce. Stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva. Zpátky jsme šli několik kilometrů po silnici. Znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé,“ vypráví Srdečný.

Za propuštění prosil prezident Hácha

Uvěznění studentů zoufale prožívali jejich rodiče, kteří psali dopisy do kanceláře prezidenta Emila Háchy. Žádali ho, aby znovu jednal ve prospěch studentů s protektorem Konstantinem von Neurathem. Hácha tak opravdu činil. Přimlouval se, žádal, zaručoval se. Němci toho využili a vydírali ho.

Například za blahopřejný telegram Hitlerovi k jeho narozeninám propustili v dubnu 1940 sto osmdesát studentů. Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se vrátil v březnu 1943. Vojmír Srdečného propustili s nejpočetnější skupinou před Vánoci 1940. Odjel domů do Albrechtic.

Vojmír Srdečný se každého prvního v měsíci musel hlásit na gestapu v Pardubicích. Po dvou letech obdržel obsílku na nucené nasazení, ale nakonec nemusel do Říše. Díky svému známému z lágru - Vaškovi Vojtěchů se dostal do Holic do fabriky GMG (Guss-und Metalgesellschaft), německé letecké firmy. Jako pomocný dělník pracoval za šest korun a třicet haléřů na hodinu do konce války.

Seznam všech vězněných studentů

Po válce začal s přítelem Vojtou Janečkem, jakožto předsedou historické skupiny „17. listopad“, tvořit úplnou evidenci deportovaných studentů. Což se mu podařilo. Díky němu známe jména všech zadržených. Vězněných i těch, kteří nepřežili. Z 1200 jich zahynulo pětatřicet. Mezitím také pokračoval ve studiu tělesné výchovy v Praze. Později pracoval jako cvičitel, pečovatel o tělesně postižené v ústavu Kladrubech, Velkých Losinách, učil na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze.

Na závěr nutno dodat, že Vojmír Srdečný je v době normalizace v osmdesátých letech registrován jako agent StB s krycím jménem Chalupa. Vyjadřovat se k tomu odmítal.

Příběhy 20. století
Vzpomínky Vojmíra Srdečného stihli zdokumentovat lidé z obecně prospěšné společnosti Post Bellum. Příběhy zpřístupňují na portále Paměť národa. Tato práce žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

MIKULÁŠ KROUPA, MICHAL HROZA