Dusí se mladí i sportovci. Je to boží dopuštění, popisují lékaři z první linie

Jedna sanitka střídá druhou. Záchranáři stále přivážejí další a další covidové pacienty. Mnozí z nich už nezvládají sami dýchat, a tak mají nasazenou kyslíkovou masku. Personál Domažlické nemocnice zažívá v posledních dnech nebývalý nápor. Rychle docházejí lůžka i síly. „Tohle je boží dopuštění,“ prohlašuje třiatřicetiletá lékařka Barbora Špičková, s níž jsme strávili část víkendové služby na jednotce intenzivní péče a příjmové ambulanci.

Koronavirus je smrtící. Každý den bez očkování je ztrátou, říká primářka

Epidemiologická situace v Plzeňském kraji je stále kritická. Kvůli velkému počtu lidí vyžadujících hospitalizaci se Domažlická nemocnice proměnila na covidové zařízení, mimochodem včera tady leželo 126 osob. Transformace musela být rychlejší, než se předpokládalo. Kromě porodnice už jsou všechna ostatní oddělení určená pouze pro covidové pacienty.

Šedesát litrů kyslíku za minutu

Nejinak je tomu na původní chirurgii B, z níž se improvizovaně stala jednotka intenzivní péče. Už v sobotu je stanice plná. Všech dvacet pacientů je napojených na vysokoprůtokový oxygenátor. Jedná se o speciální přístroj, díky němuž dostávají nemocní velké množství kyslíku do plic. Za minutu jde až o 60 litrů. „Přijedou k nám extrémně dušní, takže takhle podpora jim výrazně uleví. Bez ní by jen těžko dýchali sami. Tohle je maximum, co pro ně můžeme udělat. Když se jejich stav zhorší, přebírají si je kolegové na ARO. Tam je napojí na plicní ventilaci a uvedou do umělého spánku,“ vysvětluje internistka Špičková.

Na oddělení nastoupila teprve před týdnem. Prostředí pro ni ale není úplně cizí, od podzimu sem z Říčan jezdila pomáhat alespoň na víkendové služby, protože nemocnici už tehdy chyběli doktoři. A když se teď Domažlice ocitly personálně na hraně svých kapacit, protože epidemie stále sílí a zařízení se stalo spádovým také pro Tachovsko, Klatovsko a jižní Plzeňsko, požádaly o pomoc vojáky. V pátek dorazili dva armádní lékaři, na chirurgii B tak přišel Tomáš Rejda. Na povídání ovšem nezbývá moc času, oba vyrážejí na vizitu. Procházejí kolem postele, na níž nad ránem zemřel zhruba osmdesátiletý muž.

Vyčerpané a zasažené plíce

Dorozumět se s pacienty není vždy snadné, někteří přerývaně dýchají, každé slovo je stojí spoustu námahy. Tělo je často vyčerpané. Postižené jsou hlavně plíce, někdy tak silně, že v nich nezbývá příliš částí zdravé tkáně. Lékařka kromě jiného zkontroluje saturaci, což je zjednodušeně řečeno nasycení krve kyslíkem. Zdravý člověk má hodnotu přibližně 95 až 98 procent. Zatímco u covidových pacientů, kteří přijíždí do nemocnice, klesne číslo mnohdy až k 60 procentům.

Na převoz do zahraničí se chystá sedm pacientů. Z Německa dorazí i rychlotesty

„Saturace je úplně parádní,“ říká nahlas doktorka Špičková a sedmdesátiletého seniora hladí po ruce. Ten se jí vzápětí pochlubí, že bez pomoci poprvé došel do koupelny, vzdálené asi čtyři metry od postele. „To už je na dobré cestě,“ chytne ho za ruku a zpoza respirátoru a ochranného obleku vykukují její smějící se oči. Každý pokrok, byť sebemenší, je tady důvodem k radosti.

Zlepšení pozoruje také u pětačtyřicetileté Martiny Strnadové, která už v nemocnici leží desátým dnema dostává remdesivir.

Nejdřív s koronavirem bojovala doma, pak se jí přitížilo. Horečky neustupovaly, přidaly se malátnost, a především problémy s dýcháním. „Doktorka mě poslala na rentgen a odtud už mě vezla sanitka rovnou sem,“ popisuje žena z Plané na Tachovsku. Právě tento okres je v současnosti nejvíce zasaženým v republice.

Demonstranty ještě nepotkalo nic zlého

Pacientka byla nejdříve na standardním lůžku, ale pak musela na jednotku intenzivní péče. Zprvu nemohla mluvit ani jíst. Po jakémkoliv soustu se silně rozkašlala. „Tady se mi hodně ulevilo. Zaměstnanci se k nám chovají úžasně. Povzbuzují nás. Jsou navlečení v hábitech, ve kterých se potí. Za den se kolikrát ani nezastaví, přesto se nám tolik věnují. Každý den si to uvědomuji víc a víc, jak jsou skvělí,“ rozpláče se dojetím.

Zaplněná lůžka a volání o pomoc. Situace v nemocnicích je kritická

Nejvíc se těší za rodinou, s níž je ve spojení alespoň telefonicky. Až se vrátí domů a úplně se zotaví, uspořádá dodatečnou oslavu svých únorových narozenin, kterou kvůli koronaviru musela odložit. „I když jsou v televizi vidět záběry z jipek, na vlastní kůži je to úplně něco jiného. A lidi, kteří demonstrují nebo nechtějí nosit roušky, nepotkalo ještě nic zlého,“ myslí si pětačtyřicetiletá žena.

Za závěsem vedle ní leží stejně starý Ladislav Junek z Kladrub. Ten se dostal do Domažlic teprve minulý pátek. „Starají se o nás opravdu dobře,“ přidává se k hovoru, i když vyslovovat mu jde zatím jen ztěžka.

Nikdy není vyhráno

Rozšíření britské mutace viru se odrazilo ve věkovém složení pacientů. Běžně se na jednotku intenzivní péče dostávají padesátníci, šedesátníci. „Většina z nich je silnějších, ale máme tady i zdravé lidi, sportovce. Někdy zažíváme beznaděj. Protože covid je nevyzpytatelný. A nikdy není úplně vyhráno,“ přiznává internistka, když vyplňuje údaje z vizity do počítače. Se smrtí se teď setkává častěji než kdykoliv předtím.

Stejnou zkušenost má staniční sestra Šárka Němcová, která na chirurgii pracuje už dvanáct let. Mezitím, co připravuje léky, infuze, injekce a vše, co je potřeba, ukazuje na statistiku vyvěšenou na dveřích. Únor byl co do počtu hospitalizovaných rekordním měsícem. Na chirurgii B, z níž vznikla jednotka intenzivní péče, leželo 106 lidí. Dvaadevadesát z nich bylo pozitivních a osm zemřelo.

Ministr Blatný nechce lék ivermektin používat plošně, sám by si ho nevzal

Někteří byli přeloženi na ARO, kde jsou pacienti s nejtěžším průběhem onemocnění. U nich se šance na přežití výrazně snižuje. „První vlna byl jen slabý odvar. Když vidíte pořád jezdit sanitky, pro nové pacienty už nemáte místo, do toho je potřeba zabezpečit ty stávající, to je neskutečný nápor na psychiku,“ líčí Němcová. Ještě minulý týden totiž fungovala nová covidová JIP na chirurgii B zároveň jako příjmová ambulance. Nyní už jsou obě části oddělené.

Staniční sestru někteří oslovují mami

Každá sestra má takzvaně svoje hnízdo pacientů, o které se stará. Hodinu co hodinu nemocnému kontroluje saturaci, pravidelně také dohlíží na jeho tlak a puls. Podává mu léky, infuze a vyměňuje kyslíkové bomby. Pokud je potřeba, udělá krevní odběry, odveze ho na vyšetření. Během dvanáctihodinové směny se téměř nezastaví. Někdy ani nenají a nenapije. „Specifické je, že jsme ušití z celé nemocnice, takže jsou tady lidé z různých oddělení. Naštěstí už se tým stabilizoval,“ oddechuje si.

V náročných chvílích, které na nemocnici doléhají, je ráda také za studenty a dobrovolníky. Ti uklízejí, rozdávají jídlo, přivážejí a třídí prádlo, umývají a povlékají postele nebo vynášejí odpad. Na směně zrovna pomáhá absolventka policejní akademie Rozálie Strenková. „Chtěla jsem být užitečná. Dala jsem dceru do školky a od listopadu sem chodím,“ uvádí. Opodál si prozpěvuje student třetího ročníku střední zdravotnické školy Matěj Čermák a vtipkuje s ostatními. „Neměli bychom se na sebe mračit,“ je přesvědčený.

Také staniční sestra se snaží náročnou službu týmu zpříjemnit. A pokud to situace dovolí, společně se zasmát. „Pro mladé jsem zavedla kasičku. Za každé sprosté slovo zaplatí pětikorunu,“ vtipkuje staniční sestra, kterou někteří z legrace oslovují mami.

Jeden příjem za druhým

Doktorka Špičková zrovna přijímá novou pacientku a vyšetřuje ji. Nikdo další už se ale na oddělení nevejde. Sotva usedá na židli, už volají z příjmové ambulance. Do nemocnice míří jedna záchranka za druhou. Ona i armádní lékař Rejda proto rychle odcházejí na chirurgii A, aby kolegům pomohli. Ve vestibulu čekají dvě posádky. Další jsou venku. Zpoza otevřeného okna vyšetřovny je téměř neustále slyšet houkání sirén. Drnčící telefon předznamenává další příjem. „Kam všechny ty lidi dáme? Vždyť je teprve začátek víkendu,“ zoufá si lékařka.

Průlomová léčba covidu v Brně: nemocný muž se uzdravuje a brzy půjde domů

Sestry pracují v neskutečném tempu. Po oddělení téměř běhají. Musejí se postarat o covidové pacienty, kteří leží na standardních lůžkách, do toho asistují při každém příjmu. „Od rána jsme tady měli devatenáct sanitek. A pořád to nebere konce,“ vypočítává kolem čtvrté hodiny odpoledne jedna z nich.

Na chodbu právě vcházejí další záchranáři a přivážejí nemocné napojené na kyslíkovou podporu. Scénář se co chvíli opakuje. Někteří pacienti jsou sedmdesátníci, osmdesátníci a mají onkologické, kardiologické či jiné vážné onemocnění, jiní jsou čerství padesátníci bez větších zdravotních komplikací. Do situace vstupuje ředitel nemocnice Petr Hubáček. Vymýšlí, kam pacienty ještě uložit. I když některé postele jsou stále volné, naráží na personální nedostatek. A přetížení zaměstnanců je v posledních týdnech extrémní.

Boj o život

Lékařka Špičková se vrací na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Spěchá k šedesátiletému muži, jehož zdravotní stav se výrazně zhoršil. Vysokoprůtokový oxygenátor už mu nestačí. Kolegové vás převezou na ARO, aby vám pomohli. Dají vás na ventilátor, uleví se vám,“ uklidňuje vystrašeného muže. Když ho zanedlouho odvážejí na vedlejší oddělení, ona i zbytek personálu ho ještě povzbuzují pohledy. A společně doufají, že svůj životní boj vyhraje.