„Opravdu nebylo možné rozpoznat na první pohled, že se stromem nebylo něco v nepořádku. Protože se jevil jako vitální, nebylo nutné dělat kořenovou sondu,“ zdůvodnila soudkyně Jitka Macháňová svůj verdikt.

Na lavici obžalovaných tak zavládla velká úleva. „Takový rozsudek jsem prakticky očekával, i když ten případ má fatální následky,“ sdělil jeden z obžalovaných Ivo Divoký. Státní zástupce sdělil, že podá odvolání.

Středečnímu verdiktu předcházela dvouletá anabáze dokazování a výslechů.

Nejprve se případem několik měsíců zabývala policie. Na základě šetření pak padlo obvinění na vedoucího odboru městské zeleně zlínského magistrátu Ivo Divokého a jeho dva podřízené Stanislava Pospíšilíka a Přemysla Vyorala.

Pajasan měl jít dávno k zemi, tvrdil dendrolog

Stěžejním materiálem pro obvinění byl posudek znalce z oboru dendrologie Jaroslava Simona. Podle něj měl být pajasan pokácený již před třiceti lety.

„Životnost těchto stromů je kolem padesáti let. Málokdy tento věk přežívá. Zřícenému stromu chyběly kořenové výběhy. Ty ale zakrývala asi třiceticentimetrová navážka. Kdyby tam nebyla, okamžitě by se zjistilo, že ten strom je v havarijním stavu“ tvrdil již před časem u soudu Simon.

Podle něj se to dalo zjistit i pouhým okem, že s pajasanem něco není v pořádku. „Když jsem porovnal snímky, tak v posledních letech měl rezavé olistění. To sousední pajasan neměl. Navíc stromu vysychaly větve. A to je znak toho, že je něco v nepořádku s kořeny,“ vyjmenoval dále znalec.

Na zdraví stromu se také prý negativně podílela i stresová lokalita, v níž vyrůstal.

„V okolí byla tržnice, stánky s občerstvením, který v jeden čas neměly hygienické zařízení. Stál v lokalitě, kde je hustá doprava, v jeho okolí se dělalo několik stavebních aktivit. Navíc půda byla z části překrytá nepropustnými materiály,“ vyjmenoval opět znalec.

„Kdyby se provedla analýza a odkryly se kořeny, kdyby se udělala sonda nebo tahová zkouška, tak by se to okamžitě zjistilo. Rozklad stromu byl ve finální formě,“ podotkl Simon.

Všechny tyto okolnosti vyjmenoval ve středu ve své závěrečné řeči i státní zástupce Jiří Krob.

„Obžalovaní se však spokojili jen s vizuální kontrolou bez hlubšího zkoumání. Teprve až po této tragické události se najednou všechny stromy ve Zlíně začaly podrobně sledovat a na základě toho bylo ve městě pokáceno stovky dalších dřevin,“ podotkl žalobce.

Nakonec navrhl, aby soud všechny tři muže potrestal tříletým vězením se čtyřletou podmínkou a pětiletým zákazem činnosti.

Divoký, Pospíšilík i Vyoral od počátku svou vinu popírají. Tvrdí, že neštěstí zabránit nemohli. Několikrát však vyjádřili velkou lítost nad tím, co se stalo.

„Opravdovou příčinou byla hniloba v přechodu mezi kmenem a kořeny, která byla hloubková a nebyla vidět. Nemohli jsme ji rozpoznat, ani když jsme dělali ořezy. Já jsem několikrát poklepal kladívkem na kmen. Žádné poškození strom nenasvědčoval,“ hájil se na začátku projednávání Pospíšilík. Strom prý vykazoval obrovskou vitalitu a nebyl prý jediný důvod, proč jej pokácet.

Obhájci mužů proto navrhli zprostit je obžaloby.

„Jediným důkazem je posudek doktora Jaroslava Simona, který považuji za nevěrohodný. Soud měl k dispozici čtyři posudky. Město si nechalo zpracovat dva. A ani v jednom případě nebyl zaznamenán problém s pajasanem. Příčinou byl dlouhodobý, hnilobný proces uvnitř stromu. A ani sondy to nemohly odhalit. Kořeny, i když byly prohnilé, byly tak pevné, že by jimi sonda neprošla,“ vysvětloval obhájce Ivo Divokého Pavel Omelka.

Rozsudek

Předsedkyně senátu Jitka Macháňová si pak po dopoledním projednávání ponechala takřka tři hodiny na to, aby se mohla rozhodnout, jaký nakonec vynese verdikt. Ten krátce po 13. hodině zněl jasně. „Zprošťují se obžaloby, protože se trestný čin nestal,“ sdělila každému obžalovanému zvlášť soudkyně.

„Podle znalců vizuální kontrolou není možné zjistit poškození kořenů. Nikdo z občanů si ani na magistrátu nestěžoval, že by se stromem bylo něco v nepořádku. Naopak. Byl vitální. Neštěstím bylo to, že když má tato dřevina nemocné kořeny, tak vypustí náhradní. Ty mu zajišťují výživu, ale už nemají možnost kotvící. A to je vidět i z dokumentace,“ vysvětlovala Macháňová.

Podle ní navíc neexistuje právní předpis, který by určoval městům, jakým způsobem mají kontrolovat své stromy.

„Šlo o případ, kde není žádný takový právní předpis. A proto by měl takový zákon být do budoucna přijat,“ poznamenala soudkyně.

Případ však zdaleka není uzavřený. Putuje ke krajskému soudu, a to na základě odvolání státního zástupce. Naopak obhájci i obžalovaní muži odcházeli ze síně se spokojeným výrazem ve tváři.

Zajímavostí je, že tento případ je historicky první podobnou kauzou v české justici. „Zjišťovala jsem to, nikdo něco podobného zatím u nás neřešil,“ podotkla soudkyně Macháňová.

NA OKRAJ: Stále nevím…

Byla jsem u toho. Prakticky již od začátku. Na místo jsem doběhla pár minut po pádu. Dodnes se mi z toho svírá srdce, určitě nejen mně. Stále mám celý ten hrozný obraz před sebou.

Případ jsem celé dva roky pečlivě sledovala a sama byla v očekávání, jaký verdikt nejprve řekne policie a pak i soud. Na něj jsem pak byla zvědavá nejvíc.

Bylo jasné, že takový případ v české justici ještě nemá obdoby. A rozhodně to byl případ velmi složitý. U vraždy je to vždy jasné. Na jedné straně je pachatel, na druhé oběť. A pak řada důkazů, jako otisky, pachové stopy, atd. Tady se pořád operovalo se slovem kdyby. Kdyby se udělaly sondy, kdyby se udělaly různé zkoušky, kdyby se ten strom velmi podrobně sledoval. Pořád to kdyby.

Proto také při každém stání se ve mně samotné převažovaly misky vah z jedné strany na druhou. Když vypovídali všichni tři obžalovaní, říkala jsem si, něčemu takovému opravdu nemohli zabránit. Strom vypadal zdravě, a proto skutečně důvod pro drahé a nákladné sondy nebyl. Když ale předstoupil dendrolog Jaroslav Simon, jeho argumenty mě zase převážily na tu druhou stranu. Byly tak pádné, že jsem si říkala, tohle bylo opravdu vážné pochybení odboru zeleně.

Roli jsem soudkyně nezáviděla. Je tu spousta věcí, které hovoří ve prospěch obžalovaných, ale jsou tu i věci, které naopak až tak příznivé nejsou. A evidentně měli podobné úvahy i mí kolegové, kteří se mnou stáli na chodbě a čekali na rozsudek. Jedni tvrdili, odsoudí je a ti druzí zase, že ne, další krčili rameny.

Já sama ani po těch dvou letech nemám utvořený názor na to, zda za to mohli či ne.

Šárka Šarmanová