Kliknutím zvětšíteV rozlišování toho, zda nějaká nákaza dosáhla hranic epidemie, nebo zda jde dokonce o pandemii, se vědci i lékaři liší. Většinou platí, že za pandemii se považuje epidemie obrovského rozsahu, zasahující několik kontinentů. Všichni se také shodují na tom, že toto strašidelné slovo popisuje šíření nemoci nad rámec toho, co by se za normálních okolností dalo v daných zeměpisných oblastech očekávat.
Čína a vedle ní i další země včetně Austrálie nyní bojují o to, aby nákaza novým koronavirem takový drtivý dopad neměla. Úsilí lékařů i vědců sleduje s napětím i celý svět. Existuje bohužel historická zkušenost s nemocemi, jež se před jejich masovým rozšířením zastavit nepodařilo.
Mezi nejbrutálnější "zabijáky" lidských dějin patří cholera, mor, neštovice a chřipka, jejichž epidemie hubily lidi napříč světadíly a psaly černé kapitoly historie mnoha zemí. Platí to zejména o neštovicích, které během 12 tisíc let své existence zahubily 300 až 500 milionů lidí, přičemž se neohlížely na rasu, pohlaví ani národnost. V následujícím textu si některé z nejhorších pandemií smrtelných onemocnění připomeneme. Přehled před časem sestavil mezinárodní zdravotnický server MPH online.
AIDS jako největší zabiják druhé poloviny 20. století
Počet obětí nejhorší pandemie: 36 milionů
Virus HIV vyvolávající smrtelnou nemoc AIDS byl poprvé identifikován v Demokratické republice Kongo v roce 1976. Nemoc se začala masově šířit od roku 1981 a stala se skutečnou globální pandemií druhé poloviny 20. století, která zabila víc než 36 milionů lidí.
V současnosti žije s HIV 31 až 35 milionů lidí, povětšinou obyvatel subsaharské Afriky, kde je nakaženo pět procent populace, tedy zhruba 21 milionů lidí. Díky vývoji nových způsobů léčby je už dnes AIDS mnohem zvladatelnější a řada nakažených může i přes přítomnost viru ve svém těle vést produktivní život. Mezi lety 2005 a 2012 se roční počet úmrtí na tuto chorobu globálně snížil z 2,2 milionu na 1,6 milionu.
Černá smrt byla největším strašákem středověku
Počet obětí nejhorší pandemie: 75 milionů až 200 milionů
Dýmějový nebo také bubonický mor udeřil na svět opakovaně a patřil k nejtemnějším symbolům středověkého období. Jedna z nejhorších pandemií moru udeřila na Evropu, Afriku a Asii v letech 1346 až 1353, kdy zabila 75 milionů až 200 milionů lidí.
Mor se rozšířil z Asie z nakažených blech hostujících na krysách a potkanech, které přežívaly na palubách a v podpalubích obchodních lodí. Středověké přístavy představovaly pro tyto hlodavce prostřené stoly, a byly navíc městskými křižovatkami obchodních cest, kam se sjížděli lidé z celého světadílu. Nemoc se díky tomu mohla doslova lavinovitě šířit. K počtu přímých obětí, jež podlehly nákaze, lze bohužel ještě připočíst další tisíce mrtvých (zejména Židů) při pogromech, k nimž docházelo v důsledku paniky a davové hysterie vyvolané nákazou.
Nemoc přezdívaná černá smrt však neudeřila ve 14. století na lidstvo zdaleka poprvé, znal ji už starověk. Takzvaný justiniánský mor zabil v letech 541 a 542 asi 25 milionů lidí. Šlo o pandemii dýmějového moru, jež zasáhla byzantskou říši i středomořská přístavní města, zlikvidovala až čtvrtinu populace východního Středomoří a zničila město Konstantinopoli, kde umíralo až pět tisíc lidí denně (nákaza nakonec stála život 40 procent obyvatel města).
Tato pandemie se obecně považuje za první historicky doložený masový výskyt dýmějového moru, jenž se v dalších epochách opakovaně vracel.
Španělská chřipka zabíjela víc než zákopy
Počet obětí největší pandemie: 20 až 50 milionů
Záhy po skončení první světové války, mezi lety 1918 a 1920, se po celém světě rozšířila smrtelná pandemie španělské chřipky, jež infikovala třetinu tehdejší světové populace. Z 500 milionů lidí nakažených chřipkou v roce 1918 umíralo 10 až 20 procent, přičemž po prvních 25 týdnech zemřelo až 25 milionů lidí. Celkový odhad počtu úmrtí v důsledku této nákazy činí 20 až 50 milionů. Epidemie zasáhla i nově vzniklý československý stát: koncem října 1918, kdy Pražané nadšeně oslavovali vznik samostatné republiky, bylo v Praze zaznamenáno kolem tisíce zemřelých na tuto chorobu (673 civilních osob, 108 vojáků a 112 cizinců).
Pandemie z let 1918 až 1920 se však od předchozích chřipkových epidemií nelišila jen daleko větším množstvím obětí, ale také jejich populačním složením - zatímco dříve chřipka zabíjela spíš oslabené populační skupiny, jako jsou děti nebo naopak staří lidé, v tomto případě smrtka úřadovala zejména mezi mladými a zcela zdravými lidmi. Děti a lidé s oslabenými imunitními systémy zůstávali naopak naživu. Důvodem byl pravděpodobně tzv. efekt cytokinové bouře – virus vyvolával přehnanou reakci imunitního systému, takže více umírali lidé, jejichž imunitní systém byl silnější, tedy především dospělí mezi 20 a 40 lety.
Na lidi se španělská chřipka přenesla zřejmě z ptáků, podobně jako H5N1 – podtyp viru ptačí chřipky, jehož rozšíření ve světových ptačích populacích je známo od 30. let 20. století.
Epidemie Antoninus decimovala starověký Řím
Počet obětí nejhorší pandemie: až pět milionů
Jako epidemie Antoninus či epidemie Galénova (pojmenovaná podle císaře Marka Aurelia Antonia, za jehož vlády se rozšířila, a podle starověkého lékaře Galéna, který se ji snažil léčit) se označuje neznámá nákaza, která postihla Malou Asii, Egypt, Řecko a Itálii v letech 165 až 168 našeho letopočtu.
V současnosti se má za to, že šlo pravděpodobně buď o neštovice, nebo o spalničky, ale skutečná příčina infekce je stále neznámá. Nemoc přivezli do starověkého Říma vojáci římských legií, kteří se kolem roku 165 vrátili z tažení do Mezopotámie. Nákaza nakonec zabila víc než pět milionů lidí a zdecimovala římskou armádu.
Cholera byla postrach 19. století
Počet obětí nejhorší pandemie: jeden milion
Infekční průjmové onemocnění cholera se podobně jako mor během lidských věků opakovaně vracelo a jeho nákaza tak zasáhla světovou populaci hned několikrát.
Za nejvražednější ze sedmi největších pandemií cholery bývá obvykle považována třetí, která vypukla v polovině 19. století a trvala od roku 1852 do roku 1860. Stejně jako první (datovaná do let 1816 až 1826) a druhá pandemie (z let 1828 až 1851) se i třetí rozšířila do světa z Asie. Poprvé se objevila v deltě indické řeky Ganga, odkud rychle postupovala přes Asii a Rusko do Evropy a dále do Severní Ameriky i Afriky. Během osmi let svého trvání si vyžádala životy více než milionu lidí.
S šířením nemoci je spojován také začátek datového výzkumu a datové analýzy, kterou provedl britský lékař John Snow, jenž pomáhal nemocným v chudých oblastech Londýna. Ten se snažil důsledně mapovat výskyt jednotlivých případů nemoci, aby přišel na to, jak se nemoc šíří, a nakonec identifikoval jako hlavní zdroj nákazy kontaminovanou vodu ve studních, odkud nemocní čerpali. Bohužel týž rok, kdy Snow svůj objev udělal, tedy 1854, se zapsal do britských dějin jako vůbec nejhorší rok pandemie, kdy na choleru zemřelo jen ve Velké Británii 23 tisíc lidí.
Cholera bohužel patří mezi ty choroby, jež se dodnes nepodařilo vymýtit. Ke zmíněným sedmi největším pandemiím tak přibyly od 90. let 20. století další tři: za osmou se považuje epidemie, jež v roce 1991 zasáhla Bengál, za devátou nákaza, která se v roce 2010 objevila na Haiti a desátou je ta, co od roku 2015 řádí v Iráku.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
