„Jdu se umýt, vyvětrám si v pokoji, ustelu postel a pak už jen poslouchám rádio,“ popisuje svůj režim Demlová, kerá už několik žije v Domově pro seniory Loučka.

Celkem v něm svůj lidově řečený podzim života tráví sto patnáct penzistů. V zařízení by se prý nenašel žádný, který by tam nepobýval rád a měl tisíce výhrad.

„Líbí se mi tu. Kdyby ne, dávno bych tu nebyla a žila doma u svého syna jako dříve. Já jsem obývala přízemí, on první patro,“ říká Demlová a zhruba patnáct minut po sedmé hodině se vydává do jídelny v přízemí na snídani.

Každý tam má své pevně dané místo. Po jídle se hned neodebírá do svého pokoje, ale společně s několika dalšími seniorkami pomáhají personálu kuchyně. Berou do rukou kbelík a hadr a pouštějí se do utírání stolů.

„Jsme na to tři a střídáme se,“ směje se Demlová. Poté v pokoji opět nelení, nýbrž tříbí mysl: čte či luští osmisměrky.

Vyráběli kytičky s jarními motivy

Před polednem se pak necelá desítka klientů domova, překvapivě tam nefiguruje žádný muž, schází ve společenské místnosti. Čeká je kreativní práce. Jelikož bylo zrovna před Velikonocemi a hlavně začínalo jaro, vyrábějí ze špejlí a papíru kytičky, kterými pak vyzdobí celý domov. V jídelně, na chodbách, všude už svými výtvory vnesli jaro.

„Není to nic jednoduchého, ale aspoň si procvičíme prsty. Podebatujeme tady nad čajem či kafíčkem,“ říká jedna z dalších důchodkyň a nůžkami obratně vystřihuje dle obrysu papírovou kytku, že by jí šikovnost mohlo závidět leckteré dítě.

Hodinka věnovaná kreativní práci ubíhá rychle. Občas se dámy v letech také zasní a vzpomínají na časy dávno minulé.

„Vyrůstala jsem na samotě, žili jsme totiž na myslivně. Poté, co jsem vystudovala obchodní akademii, jsem většinu života pracovala pro lesy, kde jsem také poznala svého budoucího manžela. Protože žil tady na Zlínsku, přestěhovala jsem se za ním sem z Vysočiny,“ povídá Zdenka Obdržálková a po očku přitom sleduje práci ostatních.

„Měla jsem dvě děti, dceru a syna. Teď mám pět vnoučat, osm pravnoučat a další v rodině právě čekáme,“ chlubí se hrdá prababička, která vloni v domově oslavila osmdesátiny. „Rodina za mnou jezdí sem, to je pro mě nejlepší. Chtěli by si mě sice vzít občas i domů, ale já jsem tady spokojená,“ tvrdí Obdržálková.

Do domova přišla před pěti roky. Žádost si prý podala sama a tajně, aby to její rodina nevěděla.

Chtěli by si mě spíše nechat doma, odrazovali by mě od toho, jak je znám. Tak jsem je po smrti své maminky postavila před hotovou věc. Potvrzení z domova jsem měla, tak jsem jim řekla: zavezte mě tam. Samozřejmě pak padaly otázky, proč jsem jim to udělala, že oni dochovali mou maminku doma,“ vzpomíná Obdržálková a svého rozhodnutí prý ani nikdy nelitovala.

Vaří se velmi dobře

Sotva ve společenské místnosti uklidí po výrobě kytiček, je už čas vydat se do jídelny na oběd. Podává se chutná brokolicová polévka a hranolky s kuřecím plátkem na broskvi a k tomu tatarka.

„Tady se vaří dobře. Já osobně jsem alespoň spokojená,“ pochutnávala si nad pokrmem jedna ze seniorek, která je v domově sedmým rokem a už brzy oslaví sedmaosmdesát let. Sotva dojedla, zamířila do svého pokoje číst a luštit křížovky.

„Spát nepůjdu, pak bych neusnula v noci. Večer se odebírám do postele po hlavním programu, tak po deváté hodině,“ prozradila svůj každodenní večerní program.

V domově je maximálně spokojená a nic by tam nechtěla změnit.

„Žádný spěch, jen odpočinek tu máme. Když se u nás koná nějaká akce, ráda si na ni zajdu. Ven ale chodit nemůžu, mám po operaci nohy,“ vysvětluje důvod, proč se zdržuje jen v zařízení.

Po poledni volno

„Kdyby tu zrušili kuřárnu, hlavně v noci, udělali by dobře,“ mumlá si zase nespokojeně jedna z dalších obyvatelek domova vycházející z jídelny.

Po obědě se všichni rozejdou do svých pokojů a dle libosti si užívají volného času. Jednou z výjimek je skupina dam scházejících se dennodenně v jedné z kuchyněk.

„Je nás šest a povídáme si tu spolem až do půl páté,“ hlásí a všichni teď mají jedno společné: až bude pěkné počasí, budou moci chodit besedovat ven.

Po večerních zprávách, ale spíše až po hlavním večerním televizním programu život v zařízení utichá. Všichni pomaličku usínají…

V Domově pro seniory Loučka nyní žije devětasedmdesát žen a šestatřicet mužů. Nejstarší z pánů má sedmadevadesát let, jedna z klientek je pak o rok starší.

Ředitel Domova pro seniory Loučka František Anders v rozhovoru pro Deník říká: Péče o klienty je především o přístupu

Domov pro seniory Loučka vede už od roku 2000 František Anders. Jeho práce zrovna jednoduchá není, a to kvůli neustále zhoršující se situaci ve financování sociálních služeb či narůstající administrativě.

Jak hodnotíte uplynulých dvanáct let?

V porovnání s těmi předchozími roky je vedení a provoz domova pro seniory stále náročnější. I přes velmi obtížnou situaci současného období se nám však za poslední roky podařilo vybudovat, co jsme považovali za nezbytné v rámci zvyšování kvality péče o seniory.

Co byste rád do budoucna v domově změnil, vylepšil? Máte nějaké investiční plány?

V současné době a do budoucna nás plně zaměstnává přestavba sousední budovy, která bude sloužit jako domov se zvláštním režimem.

Ještě letos chceme provést úpravu stávající prádelny tak, aby mohla sloužit oběma objektům, a provést stavební úpravy v budově „B“ Domova pro seniory Loučka, která není přizpůsobena méně soběstačným klientům.

V čem spočívá kouzlo vašeho zařízení, že všichni Deníkem oslovení klienti si pobyt u vás pochvalují?

Především bych jej viděl ve snaze o lidský přístup, ve vzájemné komunikaci při prováděných činnostech s klienty, dodržování tradic i zvyklostí a neustálé snaze o zlepšování úrovně poskytovaných služeb. Neméně důležitá je pro naše klienty možnost duchovního vyžití, poněvadž převážná většina klientů je nábožensky založena.

Může za to i lákavě vypadající lokalita, ve které se domov nachází?

Určitě je ještě více aspektů. Všechny však zapadají do krásné přírody v okolí domova a se zapojením do aktivit obce Loučka, se kterou máme velice dobrou spolupráci.

Z vyjádření našich klientů by čtenář mohl usoudit, že v domově vládne přísný režim a řád. Vše je ale založeno na vzájemné spolupráci, dobrovolnosti a vychází i z reakcí na závěry výboru obyvatel.

A jenom krátce k historii domova. V kterém roce domov vznikl a co se v zařízení od té doby změnilo?

Domov vznikl přestavbou objektu JZD Loučka a v roce 1995 byl slavnostně otevřen jako Domov důchodců Loučka. Myslím si, že se od té doby hodně změnilo, a to nejen po nutných stavebních úpravách, ale přibyly i akce realizované na žádosti či připomínky klientů.

Stavební úpravy a změny interiéru si vyžádaly legislativní opatření, požární a hygienické předpisy a v neposlední řadě i standardy kvality sociálních služeb.

Byly však i činnosti, ke kterým jsme dospěli po diskusích a ve spolupráci s klienty. Jedná se především o sochu svatého Václava, kterou jsme vybudovali na popud klientů k desátému výročí založení domova.

Vysvěcena je arcibiskupem Graubnerem a je doménou našeho domova a zahrady. Dále jsme na přání klientů vybudovali krb ve společenské místnosti, zahradní jezírko a funkční studnu na užitkovou vodu.