„Počkejte, kolega se vám hned bude věnovat," vítá mě správkyně, které později bude říkat můj průvodce „teta". Zleva slyším hlasitý zvuk střelby. Jak to ti správci mohou vydržet celý den?

Rozhlížím se. Je tady kulečníkový stůl. Víc mě ale zaujmou pistole a revolvery skryté pod proskleným pultem a také pušky pověšené na stěně. Některé mi připomínají lovecké zbraně, jiné spíš pušky sniperů se zaměřovači.

Když se mě správce, který si říká Pepíček, po chvíli ujme, ukáže mi jejich sbírku, tedy téměř všechny dostupné zbraně. Jsou mezi nimi pistole i revolvery od devítky po pětačtyřicítku.

Ilustrační foto.„Tenhle typ má ve filmech Clint Eastwood, tuhle zase Tackleberry v Policejní akademii," ukazuje na dva typy revolverů. Z nich však skoro nikdo nestřílí. Složitě se s nimi manipuluje. Mezi zbraněmi je i jedna replika, kterou jsem už určitě někde viděla. „Stejným typem zabili Abrahama Lincolna," napoví mi Pepa a nechápe, jak může mít někdo takovou zásadní mezeru ve vzdělání.

Kdo má peníze, může zkoušet víc

Dokonce si s vzácnou zbraní můžu i zkusit zamířit. Super! Pak můj zrak ale spočine na malé stříbrné pistolce. Připomíná scény z filmů, ve kterých měly pistolnice zbraně ukryté v podvazcích nebo v botě. Má prý jedinou vadu. Nepříteli by ublížila jen přitisknutá těsně na spánek. Doufám, že si to nikdy neověřím.

Jen tak ze zvědavosti se zeptám, kolik by stála. „Čtyři a půl tisíce," zní odpověď. Patří přitom k těm levnějším. S velikostí, výkonem a ráží rostou ceny poměrně rychle. Stejně tak je tomu i u střeliva. Zatímco náboje do Lugru ráže 9 mm stojí jen pět korun, u plně automatické zbraně se dá za čtyři vteřiny utratit tisícovka. I tady platí, že kdo má peníze, může si dovolit vyzkoušet víc zbraní.

Žádné peníze však nepomůžou u rázného správce Pepy. Pokud se kdokoliv neumí na střelnici chovat, bude vykázán do patřičných mezí. A klidně i násilím. Disciplína je totiž na střelnici doslova životně důležitá. Stačí jedna malá nepozornost a můžete lehce někoho i zastřelit. „Ať sem přijde primář, právník nebo podnikatel, pokud se chová jako idiot, budu k němu tvrdý," potvrzuje Pepa. Že jsou opatrnost a pozornost na střelnici důležité, dokazují i miniaturní kamery, které sledují střelce na každém kroku. Svoji bezpečnost si musí zajistit i sami správci, proto u pasu vždycky nosí nabité pistole. „Nikdy nevíte, jaký magor do střelnice přijde. Jelikož fungujeme navíc jako prodejna zbraní, je takové opatření nutné," vysvětluje Pepa. Nedivím se.

Devítka je prý ženská pistole

Po seznámení s provozem střelnice a povídání o zbraních začíná ta více vzrušující část celé prohlídky. Opravdová střelba. Nejdřív se však musí vybrat ta správná zbraň. „Takže devítku? To je taková ženská pistole," trochu si mě dobírá správce. Já ale radši pětačtyřicítku. S pozvednutým obočím značícím lehkou nedůvěru mi tedy Pepa dává vybranou zbraň a můžu vyrazit chladnou stometrovou chodbou směrem ke střelišti.

Jsem natěšená jako malé dítě na svou první zmrzlinu a zároveň lehce nervózní. Přece jen už je to přes dva roky, co jsem naposledy střílela z pistole. Že já se vůbec správci zmiňovala, že mám zbrojní průkaz! Teď už by byl trochu trapas, pokud by terč zůstal zcela bez poskvrny.

Nevadí. Jsem už skoro u cíle a za sebou slyším nějaký podivný zvuk. Otočka čelem vzad a hele! Pepík si to míří rovnou ke střelišti na koloběžce! Se smíchem docupitám ke dvojitým dveřím, za kterými už čeká 50 metrů dlouhý tunel s terči. Tam čeká buď pochvala, nebo rákoska.

Za dveřmi jsou sice dráhy pro 4 střelce, ale zatím jsem tu jediná. Správce nejdřív přímo na terč kreslí, kam mám správně mířit a jak srovnat mířidla zbraně, abych alespoň měla šanci na nějaký ten zásah. Používáme terč určený k výuce s černým středem a bílým okrajem, což znamená, že nákres srovnání mušky a hledí je vespod na přechodu černé a bílé. Ti zkušenější si ale berou na střelbu většinou terč s bílým středem a černým okrajem. „Pokud bys jako začátečník měla jen bílý střed a černé dokola, neviděla bys, kam mířit. Na černé pozadí se totiž míří mnohem hůř," vysvětluje správce. Pak konečně uchycuje terč a posílá ho pryč od pultu, za kterým stojíme. Se slovy „no dneska na tebe budu hodný" zastavuje terč ve vzdálenosti ani ne deseti metrů. Ani jsem si nevšimla, kdy vykání přešlo v tykání. Přijde mi to ale normální. Na střelnici se totiž rozdíly ve věku, pohlaví i zaměstnání stírají. Všichni jsou si tady rovni.

Ze všeho nejdůležitější je postoj. Nevidím nic složitého na vykročení levé nohy dopředu a jejím následném pokrčení. Chyba lávky. „Hele, zapomeň na ten svůj sexy postoj a přesuň váhu do těžiště, jako by ses rozmáchla krumpáčem," říká Pepa, zatímco se vžívá do role dělníka.

Taky to tak zkusím. Ono to vážně funguje! Nohy a tělo jsou už tedy jakž takž postavené. Ještě zbývají ruce. „Proč je máš natažené?" vyčítá mi Pepa. „No přece protože nás to tak učili," kontruju lehce zvýšeným hlasem. Nakonec zvítězí správce a já lehce krčím ruce v loktech. Po první ráně přiznám, že je to lepší.

Teď však musím předvést ještě manipulaci se zbraní před začátkem střelby. Ajaj. Neustále Pepovi radši připomínám, že jsem zbraň nedržela v ruce opravdu hodně dlouho. Na jeho nadávání to však nemá vliv. Největší problém je však ukazováček pravé ruky, který se i při kontrole, jestli je pistole nabitá, neustále dere na spoušť. Pepovo vyhrožování, že dostanu přes zadek, mě však rychle donutí k většímu soustředění. Jakmile se ujistím, že náboje nejsou v zásobníku ani v nábojové komoře, můžu se znova učit mířit na terč podle dřívějšího Pepova popisu.

„Zpevni zápěstí, zamiř a namáčkni spoušť. Nech zbraň, aby se lehce chvěla na rozhraní černého a bílého a plynule spoušť domáčkni. Pak se postav znova rovně, zhluboka dýchej a dej pozor, abys mířila při odpočinku zbraní před sebe, ne do svojí brady," zní Pepova rada. Super! Nanečisto to jde absolutně lehce.

Dostávám pokyn k nabití zbraně, ze začátku jenom třemi náboji. Ještě nasadit sluchátka. Zaujímám postoj, mířím a pal!

„To mělo být plynule?!" rozčiluje se pan správce. Uznávám svoji chybu. Přecházím do rovného postoje a nabírám kyslík. Cítím, jak se mi třepou ruce. Prý to je ale právě kvůli nedostatku kyslíku, který spotřebovávám při výstřelu. Tak znova. Podruhé už je to lepší.

Jako bonus mě sveze na koloběžce

Potřetí jsem podle Pepy možná i něco trefila. Má pravdu! Sice se raduju, ale s velkou rezervou. Nabíjím pistoli nyní už pěti náboji. Do papíru s terčem jdou všechny. Na plynulém zmáčknutí spouště a zpevnění zápěstí však ještě musím podle Pepy hodně zapracovat.

Slyšíme bzučák. Pepa jde otevřít dvěma střelcům a já mám zatím pod dohledem kamery sama trénovat. Nabíjím si šest nábojů. Než přijde Pepík, prolétne pět z nich černým středem a jedna těsně pod ním do bílého okolí. Pepa ani nechce věřit, že jsem fakt střílela já. Příchozí střelci nás vyruší z tréninku a já ke svému úžasu zjišťuji, že jsem na střelnici už tři hodiny. Ještě si ale počkám, jak budou střílet ostatní.

„No nic moc, na to se ani nedívejte," stydí se za svůj výkon jeden z nich, který už má černý terč vypadající jako postava. Chce se mi říct, že bych za takovou mušku i vraždila, ale na střelnici se tohoto komentáře raději zdržím a jen se ušklíbnu. Odcházíme s Pepou ze střeliště. Asi za moje střelecké „umění" mě Pepík jako bonus sveze chodbou na koloběžce.

Nakonec si ještě domlouvám další termín na střelbu. Bylo to sice náročné a občas jsem měla ze správce Pepíka i trochu nahnáno, ale po pravdě jsem se za hodinu střílení naučila víc než za celou přípravu na zkoušku na zbroják.

Autor: Anna Macháčová