Překvapení v pozitivním slova smyslu ve mně zanechala patologie v Uherskohradišťské nemocnici.

Když vstoupíte malými dveřmi, které by klidně mohly vést do soukromého bytu, a vystoupáte několik schodů, objeví se před vámi prosklené mléčné dveře s nápisem pitevní trakt. To je asi jeden z prvních, ale zároveň také posledních negativních pocitů, které vás na místě přepadnou. Stačí několik dalších schodů a jste v jiném světě.

Na více méně barevně vymalovaném oddělení vás „vítá" usměvavý personál. Při procházení po chodbách si říkám, že naše představy až neuvěřitelně ovlivňuje televize. Dnes velmi populární kriminálky v nás často budí pocity, že patologie musí být něco nepříjemného.

V patologii hraje velkou roli zkušenost nabytá léty praxe

Neblahý vliv filmů a seriálů mi potvrzuje i primář hradišťské patologie Antonín Večeřa.

„Tak deset procent z děje se blíží skutečnosti, zbytek je fabulace. Hlavní věc, která vás upozorní, že něco není v pořádku, je fakt, že nejstarší lékař má třicet let, což je naprostý nesmysl. V našem oboru je nejdůležitější zkušenost," popisuje léta praxe primář patologie.

Celé oddělení vlastně tvoří jen několik kanceláří a laboratoří a už jmenovaný pitevní trakt. Tam se bohužel či bohudík nedostanu. Právo vstoupit má jen zdravotnický personál kvůli zvýšeným požadavkům na hygienu a hlavně riziko. Stát se totiž může cokoli.

Navíc pitvy se v Uherském Hradišti prý už nedělají tak často jako dříve. V devadesátých letech údajně lékaři pitvali každé tělo, které se k nim dostalo. Dnes to už tak není. Práce tří lékařů na patologickém oddělení spočívá spíš ve zkoumání pod mikroskopem, čtení knih a konzultacích. Protože, jak říká sám primář, patologie začíná teprve tam, kde vás něco překvapí, a to se stává velmi často.

Strach má velké oči

Když jsem na patologii šla, čekala jsem orgány v láku nebo aspoň něco, co by nasvědčovalo tomu, že jsme na oddělení, kam má mnoho lidí zábrany jít. Opak je ale pravdou, připadám si jako v laboratoři na střední škole. Mozek, srdce, játra… nikde nic.

Vzorky, které se na patologii dostávají ke zkoumání, doputují v kyblících ve speciálním roztoku. Ten sice vidím na vlastní oči, ale otevřít ho samozřejmě nesmíme, což je na jednu stranu asi dobře.

Mnoho procesů je dnes už automatizovaných, takže personál se často dostává jen k milimetrovým řezům, které dále zpracovává. Skříňky ve dvou laboratořích jsou plné různých chemikálií, roztoků a co mě překvapuje, mnoho z nich má označení zkoumadlo.

Asi největší zážitek z patologie si tak odnáším z kanceláře tamního primáře. Člověk si tam totiž připadá jako doma v obývacím pokoji. Na stěnách sbírka motýlů a brouků, na poličkách čajové servisy a skulptury, velké akvárium. „Trávím tu půl dne, musím se tu cítit jako doma," odpovídá na nevyřčenou otázku Antonín Večeřa. Ne všechno, co se na první pohled může zdát odpudivé, třeba podle názvu, takové nakonec je.