Na smlouvání mám talent. Blondýna je ale pevná jako skála. „Jsou tu i jiné kempy," měří si mě vyzývavým pohledem. Vzdávám to.

Míříme se zeptat jinam. V blízkém autokempu jsou levnější. Chtějí pouze stovku za noc na osobu. Nakonec ale dáváme přednost neplacenému kempu a hledáme si místo mezi ostatními volně stojícími stany.

Stánky jsou přesně tam, kde vloni

Trvá nám to asi hodinu, ale nakonec najdeme místo, které jakž takž odpovídá našim představám. Je blízko festivalového areálu, kde probíhá populární Masters Of Rock, a má dobrou akustiku. Je pod stromy, takže zde ráno bude stín, abychom se mohli déle vyspat. Kousek od nás jsou Toi Toiky a improvizovaný bar, kam můžeme chodit na jídlo a pití. Sešlapávám kopřivy, které mi sahají do půli lýtek, abychom mohli postavit stan. Kopřivy jsou fajn. Doufáme, že v budoucnu odradí případné zloděje od nezvané návštěvy našeho stanu. Po hodinovém boji se stanem vítězíme a konečně vyrážíme na festival.

S mírně pocuchanými nervy, ale neochvějným přesvědčením, že to nejhorší už je za námi. Atmosféra je výborná a pivo taky. Je nádherné vrátit se po roce na festival a vidět, že se téměř nic nezměnilo.

Ulička smrti, jak se přezdívá ulici s plastovými toi toi, je tam, kde vloni. Kupodivu ani nic nesmrdí jako vloni. A co víc, je tu čisto a největší radost mám z toho, že všichni stánkaři jsou na stejných místech jako vloni.

Nemusím se tedy strachovat, jestli tu najdu své oblíbené langoše, na které jsem si v předchozích letech vytvořila téměř návyk. Prodávají je na stejném místě a dokonce i za stejnou cenu. Kapely hrají famózně. Jediným zklamáním jsou pro mě Finové The 69 Eyes. Zpěvák Jyrki očividně nemá svůj den. Jeho charizmatický chraplák stále přeskakuje do vyšších tónů, místy není slyšet vůbec.

Po pár panácích už líbá zem

Spousta fanoušků kapely od pódia zklamaně odchází. Následující kapela Rage, která na Masters Of Rock letos hraje se symfonickým orchestrem, mnohým spraví chuť. Můj přítel je příliš unaven výbornou atmosférou festivalu a nezvykle chutným pivem, proto si odchází odpočinout do stanu. Je mi jasné, že už ho po zbytek večera neuvidím.

Nacházím zbytek svých kamarádů a pozvání na panáka nelze odmítnout. Můj první festivalový večer se pomalu chýlí k závěru. Většina kamarádů je unavená a odchází spát. Nakonec zbýváme pouze dva.

Hraje poslední kapela pátečního dne. Jmenují se Certain Death (Určitá smrt) a jsou výborní. Nadšeně poslouchám, když tu si najednou všímám, že kamarád, který stihl vypít více panáků než já, se právě důvěrně seznamuje s betonem. Je mi jasné, že se nechystá samou radostí líbat zem, ale zachytit už ho nestihnu.

Kamarád má odřené čelo. Zranění vyhodnocuji jako povrchová. „To chvíli vydržíš," říkám mu. Po skončení setu Certain Death odcházíme najít pomoc zdravotníků. Přestože je téměř půl třetí ráno, záchranáři trpělivě sedí v pojízdné ambulanci.

Před námi ošetřují nějakou slečnu. Kamarád dostává na ránu dezinfekci. Bude v pořádku. Odcházíme najít jeho stan. Nevím sice, kolik váží, ale po chvíli mám pocit, jako bych vlekla slona. Nabízím dvěma kolemjdoucím klukům pivo za to, že mi pomohou odtáhnout ho do stanu. Souhlasí. Přicházíme ke stanu, o kterém kamarád tvrdí, že je jeho.

„Tady rozhodně nebydlí," ozývá se zevnitř. Zkoušíme to kousek vedle. „My nikoho nepostrádáme," tvrdí osazenstvo stanu. Po několika marných pokusech ukládáme kamaráda pod plátěnou stříšku.

Ráno, až vystřízliví, svůj stan určitě najde. Kolem čtvrté hodiny ráno jdu konečně spát. Svůj vlastní stan, i přesto, že jsme ho za světla postavili na místě, o kterém jsem si myslela, že ho stoprocentně nelze minout, hledám dvacet minut.