Dvě hezké mladé dámy přijdou do zlínského svatebního studia si vybrat šaty. „Tak která z vás se vdává?," ptají se.

„Obě"

„No tak, nedělejte si legraci."

„Vážně, obě"

„Milé, když mají dvě kamarádky svatbu ve stejné době"

„No, ale my se bereme spolu."

Nastává na chvíli hrobové ticho. A pak další rozpačitá reakce. „No, to je hezké…"

Typická ukázka, jak česká společnost zatím reagujena registrované partnerství mezi homosexuálními páry. Třiadvacetiletá Monika Horáková ze Zlína a o tři roky starší Jana Borková z Uherského Hradiště se k tomuto kroku odhodlaly minulou sobotu.

„A jsme na to pyšné, jsme spolu šťastné," vysvětlují.

Po uveřejnění vaší neoficiální svatební fotky na našem Facebooku jste se dočkaly velkých gratulací i podpory. Jaký je to pocit?

Monika: Hlavně nás to hodně překvapilo, Česko jsme měly zafixované spíše jako zemi homofobů se zastaralými názory. Ale na facebooku byly reakce z 99 procent pozitivních, lidé nám na internetu přáli. Na druhou stranu se ale i trochu divíme, že to vyvolalo takový ohlas . Žijeme ve Velké Británii, tam je registrované partnerství úplně běžné. Třeba tam se nikdo nepozastaví nad tím, když dva muži vezou kočárek a dají si pusu.

Toto by třeba ve Zlíně asi vyvolalo nemalé rozpaky.

Monika: Stejně tak, když se vedeme ve Zlíně za ruku, tak nás lidé pozorují a mají nejrůznější komentáře. A puberťáci pokřikují: Jéé, lesby. Ale nevšímáme si toho. Ještě nenastala ta doba, aby se tady nad tím nikdo nepozastavil. Třeba ve Velké Británii je i slovní urážka trestný čin, tam s homofobními názory nemáte šanci. Ty si můžete říkat tak maximálně doma v obýváku.

I při vašem focení při sobotní svatbě jste byly centrem pozornosti.

M: To jsme docela hleděly. (Úsměv.)

Co vás přimělo do toho „praštit"?

M: Chceme cestovat, žijeme spolu. Stát se může cokoliv,
a chtěly jsme, aby nám podali například informace o zdravotním stavu té druhé. Braly jsme se na čtvrté výročí, co jsme spolu.

Lze říci, že když mají sňatek spolu dvě dámy je příprava jednodušší? Chlapi se přece jen o to zpravidla moc nestarají.

M: Hlavně je to dražší. Dvoje šaty, dvoje kytice, dvoje česání… Jinak je to ale stejné. Svatbu jsme měly jako tradiční páry. Obřad, oběd, focení, večer ve sklípku.

Jak jste se potkaly?

M: Před pěti lety v zaměstnání.

A jak jste poznaly, že k sobě můžete patřit?

M: To bylo docela komplikované. (Úsměv.)

V čem?

M: Já jsem věděla, že jsem na holky, ale Jana měla přítele. Usilovala jsem o ni 10 měsíců. Pořád jsem to zkoušela
a nakonec to vyšlo.

Jana: A já jsem to prostě
 s Monikou zkusila.

Co na to váš přítel?

J: Stejně jako by byl každý jiný, nebyl nadšený. Ale už nějakou dobu tušil, že jsem zamilovaná do Jany. Nakonec to musel zvládnout.

Co se vám na vás navzájem líbilo?

M: Tak mě Jana imponovala tím, jaký byla dominantní, autoritativní typ. A taky se mi líbila vzhledově.

J: Mě imponovalo, jak se celou dobu snažila. Ví, co se holkám se líbí. Třeba mi nechala květinu. Monika mi dávala hodně najevo, že mne má ráda.

M: Pak už to bylo automatické. Patříme k sobě. Přes to nejede vlak.

Jak na to reagovali kolegové
v za­městnání? Zvlášť, když jste spolu pracovaly?

M: Za začátku to bylo v pohodě, pak to ale začalo vadit novému šéfovi. Jana byla moje nadřízená.

J: Dostalo se mi varování, abych se svými „podřízenými" nenavazovala nějaké velké přátelské kontakty. Pak Monika povýšila, takže jsme pracovaly na podobné vedoucí pozici. Tím pádem jsme nemohly mít ve stejnou dobu volno ani dovolenou. I to byl důvod, proč jsme odtamtud odešly.

M: A protože jsem tady nemohla najít práci, odjely jsme pracovat jako au-pair do Velké Británie.

J: Také nám už pak kolegové dávali trochu najevo, že jim vadí, že jsme spolu šťastné. To se u nás prostě závidí.

Jak holka lidově řečeno balí holku? Máte to jednodušší, protože víte, na co si dát pozor 
a naopak na co takříkajíc holky „slyší" nebo berou? Či je to stejné jako o ostatních párů?

J: Ono záleží, koho balíte. Každý jsme jiní. Specifikum
v tom není. Každá holka se balí různými způsoby.

Jako lesbičky na první pohled prostě nevypadáte, usilují o vás muži?

M: Usilují, ale prostě posléze pochopí, že to nemá smysl.

Kdo koho požádal o ruku?

M: Jednou mne Jana počkala před prací. Byla nádherně oblečená. Šly jsme do restaurace. Krásná večeře, velká květina. A tam mne
 o ruku požádala.

Byla jste, Jano, jako většina žádajících nervózní?

J: Jasně, mohla říct, že ne. (Úsměv.)

A vy jste to Moniko čekala?

M: Nečekala. (Úsměv.)

Kdy jste zjistily, že jste na holky?

M: Já asi v šesti letech, kdy jsem zjistila, že mne přitahuje herečka Natalia Oreiro ze seriálu Divoký anděl nebo Lucie Vondráčková. V pubertě jsem se to snažila potlačit, ale tak
v 17 jsem to už nevydržela
a zamilovala jsem se do holky.

A jak to bylo Jano u vás?

J: Já asi až v té práci.

Jak na to reagovali rodiče?

M: Nevlastní otec to nesl těžce, pochází z věřící rodiny. Mamka to obrečela, ale pak mi řekla, že mne ráda takovou, jaká jsem. Teď už to bere úplně normálně. Nevidí rozdíl, zda jsem s můžem nebo ženou. Navíc Janku zná do detailu.

Jano – co vaši rodiče. Vzpomenete si na okamžik, kdy jste jim řekla, že jste se rozešla s přítelem a že budete s Monikou?

J: Řekli, že si to stejně mysleli, že už jsme spolu. Takže 
v pohodě.

A jak na to přišli?

J: To nevím.

M: To by mne také zajímalo.

Uvažujete, že byste spolu vychovávaly děti?

M: Ano, ale zatím to není aktuální. Navíc je to komplikované. Adopce v ČR v podstatě není možná. Dokonce jsme si říkaly, že bychom dítě adoptovaly ve Velké Británii. A pokud bych se já nechala oplodnit, tak Janka by na dítě stejně neměla právní nárok, pokud by se mi něco stalo. Dítě by pak zřejmě skončilo
 v dětském domově. Takové jsou prostě české zákony. Ale třeba se to během pár let změní.

A jakou máte představu o výchově dětí?

M: Hlavně nebudou rozmazlené a socializované, společenské. Chceme je vést ke sportu. I kdybychom žily s nimi ve Velké Británii, tak když budou zlobit, dostanou na zadek. I když se to tam nesmí. Prostě budou vychovávané tak, jak jsme byly my.

Připravujete se nějak na okamžik, kdy se vás dítě zeptá, proč nemá tatínka?

M: Vysvětlíme mu, že má dvě maminky. Právě ve Velké Británii se tomu nikdo nediví. Nikdo je tam kvůli tomu nešikanuje. A snad to bude jednou také u nás.

Říká se, že lesbičky poznají lesbičku na první pohled. Je to pravda?

M: Já si myslím, že mám gaydar. (Gaydar (spojením „gay" a „radar") je hovorový termín označující předpokládanou schopnost poznat homosexuály na základě stereotypního hodnocení znaků vzhledu či chování – pozn.red.). Třeba u Anety Langerové jsem to věděla hned, když vystupovala v SuperStar.

J: Já ho nemám. Proto když jsme spolu v práci a o někom si to myslím, zeptám se Moniky, zda je lesbička nebo ne. (Úsměv.)

Z toho mi vyplývá, že pro toho, kdo gaydar nemá, může být seznámení složité.

M: Holky ze Zlína jezdí na takzvané freedom night party, které jsou určeny pro lesbičky. Tam se mohou seznámit.

Kde se schází ve Zlíně?

M: Tady nic takového není, snad vyjma jedné kavárny. Ale takové to zlaté jádro asi třiceti holek se tu navzájem zná. Ale teď jsem viděla v jedné restauraci holku, podle mne lesbičku, a říkala si, že nevím, kdo to je. (Úsměv.)

Jaké mýty o homosexuálech jsou podle vás mezi veřejností rozšířené?

M: Například, že homosexuál rovná se pedofil. Jinak 
o lesbách se říká, že jsou mužatky. Tlusté, cigáro 
v hubě, volné kalhoty, vlasy na krátko. A taky že nemůžou mít dlouhé nehty, že by to nešlo… A také že nemohou nosit šaty či podpatky. Nebo, že jeden je ženská a druhý chlap. Tak to prostě není. Jsme dvě ženy.

No a jak to teda chodí u vás?

M: Obě děláme věci spolu. Ale já třeba více vařím, Janka zase ráda pere a žehlí. Žárovku si také umíme vyměnit. Nebo zajet s autem do servisu. Mužskou práci zvládneme.

Co vám na vás navzájem může aspoň trošku vadit?

M: Že Jana není tolik pořádná jako já.

J: A mě zase, že Monika je až přehnaně pořádná.

Setkaly jste se někdy s vyloženě negativní reakcí kvůli tomu, že jste na holky?

M: Dříve ano. Když jsem se v sedmnácti líbala s přítelkyní v jednom zlínském klubu, přišel za mnou jeden holohlavý. Chytnul popelník, a říkal, že jestli ji ještě jednou políbím, tak ho budu mít v hlavě.

Tak to je drsné. Jak jste to řešila?

M: Skončilo to ostrou výměnou názorů, pak už jsem tam přestala chodit. Nebo když jsem měla kratší vlasy
 a šla v klubu na toaletu, tak holky začaly křičet na své přítele. „Je tady chlap, pojď to pořešit." Kdosi mne chytnul a já jsem mu musela ukázat podprsenku, že jsem opravdu holka. Ale smířila jsem se tím
 a naučila se to neřešit.

Drtivou většinu registrovaných partnerství v našem regionu uzavírají muži. Proč tomu tak podle vás je?

M: Toto nevím, samotnou mne to překvapuje. Přitom holky chtějí být více zavázané a mít v partnerovi jistotu.

J: Také nevím, v tradičních párech se spíše chtějí vdávat holky a chlapi naopak z toho vyvlíknout.

Jak se díváte na bisexualitu? Přece jen je to orientace opředená mýty a dohady laické i odborné veřejnosti. Existuje podle vás stejně vrozeně jako homosexualita? Nebo jsou to, zjednodušeně řečeno, ti co ještě „neví" a hledají se?

M: Podle mne je to přechod, experimentování. Člověk je buď heterosexuál nebo homosexuál.

Co byste vzkázaly dívkám, ženám, které právě řeší, jak sdělit blízkým i okolí, že jsou lesbičky?

M: Prostě ať to řeknou. To 
v sobě nepotlačí navždy. 
I když budou s muži, časem jim to stejně přijde nepřirozené. Lépe to sdělit rovnou v pubertě, když mají celý život před sebou. Spousta rodičů je tolerantních, pochopení
 u nich najdou.