A nejednomu z přítomných nasadil do hlavy pořádného brouka. Jak totiž upozornil v úvodu svého devadesátiminu­tového povídání, šlo vskutku o téma neuvěřitelné, místy velmi smutné, a pro některé z posluchačů doslova šokující.

„Zlato člověka vzrušuje od nepaměti, zlato z nás dělá chudáky i šťastlivce a každá země se snaží mít jeho zásoby největší. Jako komodita totiž zlato nepodléhá výkyvům a zejména v době krizí má obrovskou hodnotu," upozorňuje Stanislav Motl na vysvětlenou.

Proto podle něj hodně zemí dnes (například Čína a Rusko) nakupuje zlato ve velkém a vlastní jej v řádu tisíců tun, zatímco naše republika má zlata ve svých rezervách něco kolem pouhých 15 tun. To nás v pomyslném žebříčku staví na 65. místo, do skupinky rozvojových zemí, přestože naše zlaté poklady v sejfech České národní banky prý patřily v minulém století k těm největším na světě.

„Naše zlaté poklady začaly vznikat po roce 1918. Tato země měla štěstí na tehdejší politiky. Byli to přesvědčení vlastenci, kteří viděli hlavní cíl své činnosti ve službě státu," naznačuje Motl s tím, že typickým příkladem byl Alois Rašín, tehdejší ministr financí, jenž se řídil hesly Všechno státu a Šetři a pracuj. Ten se prý zhlédl ve způsobu, jakým naši předkové vydělali peníze na naši kapličku – Národní divadlo, rozhodl se proto uspořádat obdobnou sbírku a vytvořit tak základ později vyhlášeného zlatého ručení československé koruny.

„Ta sbírka měla nevídaný ohlas. Během roku po vyhlášení sbírky v roce 1919 se sešlo na 94 tisíc zlatých mincí. Což bylo nevídané," poznamenává reportér Motl. Ve 30. letech se však Československo podle něj čím dál víc dostávalo pod velký tiskový tlak, pomalu se začalo mluvit o tom, že jsme velmi bohatá země a všichni nám záviděli, především Poláci, Rakušané a Němci.

„A zejména němečtí poslanci, tedy čeští Němci v našem Parlamentu vytáhli kartu, že jsme zlato ukradli v Rusku. Proto se rozjela mašinérie pomluv, že naše zásoby zlata jsou tak vysoké proto, že naši legionáři ukradli poklad ruských carů, jehož hodnota byla nevyčíslitelná," snaží se Motl objasnit situaci před II. Světovou válkou. V roce 1920 to byli totiž českoslovenští legionáři, kdo vlak s carským zlatem doprovázel napříč Ruskem.

Stanislav Motl je však přesvědčený o tom, že naši legionáři neměli šanci ruský poklad ukrást, protože osobně doložil dokumenty, které potvrzují jeho oficiální předání bolševikům.

„V letech 1923–1924 jsme měli zlata šedesát tun a v roce 1938 už jej bylo 97 tun. Není proto divu, že naše koruna měla tehdy v Evropě takový zvuk, jako má dnes euro," vysvětluje reportér Motl.

Zásluhou Edvarda Beneše, který už podle Motla od roku 1933 tušil, že dojde ke konfliktu s Hitlerem, a proto chtěl co největší množství zlata deponovat v bankách zemi Československu nejvěrnější, jíž tehdy byla Velká Británie, vedení státu v roce 1937 do sejfů ostrovní mocnosti nechalo tajně převézt a uložit polovinu tuzemského zlatého pokladu, tedy bezmála padesát tun zlata.

Po roku 1939 Němci zbylé zlato z našich bank deponovali do Říšské banky. „Pět dnů poté, co Hitlerova vojska vstoupila na naše území, museli zástupci naší banky napsat oficiální žádost, kterou poslali do Velké Británie s tím, že nám má tamní banka vydat těch zhruba 50 tun zlata, které jsme v ní měli. Což se také nakonec stalo. Z toho množství naštěstí stihli Britové vydat Němcům polovinu, tedy zhruba 24 tun, než byla transakce zastavena. To vše se samozřejmě dělo utajeně, takže Hitler zajásal a v klidu českým zlatem mohl financovat další nákupy zbraní, aby se dobře připravil na svůj útok na Polsko," líčí Motl další peripetie tuzemského zlata. Jeden anglický novinář to ale vypátral, zveřejnil a ve Velké Británii z toho byl pořádný skandál. „Tématu se ujal tehdy ještě opoziční politik Winston Churchill. Jeho projev zněl doslova: „Úspory nešťastného národa jste vydali agresorovi." Proto se vydání druhé poloviny českého zlata do rukou Němců zastavilo.

Tehdy se podle Motla dohodlo, že aby mohli mít Čechoslováci na ostrovech vládu, úředníky a sestavovat armádu, dostali od Angličanů válečný úvěr ve výši sedm a půl milionu liber šterlinků.

„Financovali jsme odboj z vlastních prostředků a ručili za něj naším zlatem. A jaká byla cesta toho zlata? Po dvanácti letech pátrání jsem zjistil, že to zbylé zlato skončilo někde v Kanadě v jedné nejmenované, ale velmi prominentní bance. A tam jsem stopu ztratil. Chci věřit tomu, že to zlato pomohlo k nákupu zbraní proti Německu a ne nějakým vysokým bankovním kruhům ke spekulacím," poznamenává Stanislav Motl.

Čas plynul a po válce, v roce 1946, jsme z Velké Británie dostali zpět šest tun toho našeho zlata. „Pak ale přišel rok 1948, spadla železná opona a Britové nám zbylé zlato odmítli vydat, dokud je i Američany, kteří doplatili na naše znárodnění, neodškodníme. Po roce 1950 s námi navíc Velká Británie odmítla dál spolupracovat po stránce ekonomické, což byla katastrofa, protože jsme do té doby měli nastavenou ekonomiku na Západ. Takže nám v té době hrozil kolaps.

Nakonec na ostrovech vyjednal náměstek ministra financí splátkový kalendář s tím, že my jim budeme znárodnění splácet a oni nám pak zruší embargo na dodávky surovin. My jsme pak celá 50. léta Velké Británii i Spojeným státům tvrdě spláceli s tím, že až tento úvěr splatíme, tak že budeme pokračovat ve splácení dalšího úvěru – za působení našich armádních složek a vlády v Británii. Poté nám měli Angličané část zlata vydat, " popisuje Stanislav Motl poválečné peripetie komunistiského státu.

V roce 1959, po splacení úvěru, ale zbývající zlato bylo Československu odmítnuto vydat. „Oni cenu za jeho vydání zvýšili a chtěli tím zaplatit úplně všechno, co se týká působení naší armády za druhé světové války ve Velké Británii. Šlo o další složku, která měla zůstat utajená. Naúčtovali si úplně všechno, počínaje uniformami našich vojáků, přes spodní prádlo až po tkaničky do bot.

Když jsem o tom napsal knihu, tak jsem ještě netušil, že Britové si nechali zaplatit každou bombu, kterou ti naši stateční letci vyhodili na Německo, každý náboj, kteří naši vojáci vystřelili u Tobruku. To všechno jsme jim museli zaplatit. Tehdy ale naše vláda od jednání odstoupila, protože podle naší diplomacie to byla nehoráznost," tvrdí Stanislav Motl.

Následovalo handrkování, které mělo trvat několik dalších roků. Začátkem 80. let minulého století ovlivnilo situaci kolem zadržovaného československého zlata špatné ekonomické rozpoložení naší země.

„Křídlo mladých komunistů se proto rozhodlo, že půjdou do jednání, na rozdíl od těch starších, kteří nechtěli jednat, ale naopak byli rozhodnuti všechny požadavky Britů zveřejnit," pokračuje Motl.

Jednání podle něj vyvrcholilo v roce 1982, kdy na naše území tajně přiletěla letadla, která nám po zaplacení 24 milionů liber šterlinků Velké Británii a více než 80 milionů dolarů USA, vrátila 18 tun zlata. „Šlo o deset tun v mincích a osm tun ve zlatých cihlách. Nešlo ale o lecjaké mince. Byly to svatováclavské tolary, guldeny obrovské hodnoty," vypočítává Motl.

O deset let později, v roce 1992, už Československo podle něj vlastnilo 106 tun zlata a 16 tun zlatých mincí, z čehož při následném dělení republiky v roce 1993 měli Slováci dostat 45 tun zlata a zbytek zůstal v České republice. Pokud by příběh zlatého pokladu skončil v této chvíli, mohli bychom mluvit o šťastně zlaté tečce. Ona však nepřijde.

Stanislav Motl totiž v roce 1999 při natáčení reportáže o zlatém pokladu v pořadu Na vlastní oči odhaluje šokující skutečnost.

„Z vysokých bankovních kruhů jsem zjistil, že už žádné zlato vlastně nemáme. V roce 1997 je totiž všechno prodali, přesněji řečeno, náš zlatý poklad jsme vyměnili v Německu za dluhopisy. Z toho jsem zůstal jako zkoprnělý a nechtěl jsem tomu věřit. Skutečnost je taková, že v roce 2011 jsme aktuálně měli pět tun zlatých mincí," říká smutně na závěr s tím, že veškeré podrobnosti o peripetiích československých zlatých rezerv uvedl ve své knize Kam zmizel zlatý poklad republiky.