Nepočítal s tím, že i mezi Čechy budou udavači, kteří je přivedou až před soud SS.

„Jiří Týnek, a René Kneifel byli odsouzeni na deset let káznice za organizování poslechu a Martin Kocián na jeden rok," vzpomínal kamarád odsouzených Luboš Johanis. Ostatní dostali po roce vězení.

Trojice jmenovaných, označených jako podněcovatelé, byla na rozdíl od ostatních po krátké době propuštěna.

„Byl to strašný otřes, když nám řekli, že jsme propuštění, a my už jsme brali ostatním motáky, vzkazy domů a tak. Místo toho nás „propustili" do koncentračního tábora, že zbytek trestu si odpykáme po válce," vzpomínal po letech René Kneifel.

První štací byl sice „lehčí" koncentrák v Sachsenhausenu, kde navíc odsouzení měli lepší zacházení, kvůli své službě u „luftšucu".

Pak ale Týnka a Kociána odvezli do Osvětimi. Nakonec utekli v lednu 1945 z transportu smrti.

Dostali se až na Moravu, kde se přidali k partyzánské skupině Olga. Její velitel přezdívaný Pepek byl však násilnický alkoholik a po roztržce s ním odešli Jirka a Martin na svou poslední cestu domů, do Prahy.

U Bunče však narazili na hlídku jagdkommanda SS.

Martin Kocián vystřelil, ale minul. Pak práskla dávka ze samopalu a Jiří Týnek zůstal sám.

V přestřelce ještě smrtelně zranil jednoho Němce, ale nakonec zraněn padl do zajetí.

„Přes kruté mučení Jirka, ten jemný citlivý chlapec, ačkoli sténal bolestí, neprozradil, s kým byli ve spojení, odkud vzali zbraně, kdo jim dal buchty, které měli v batohu, ani kdo je on sám," líčil poslední chvíle svého kamaráda Luboš Johanis.

Týnka nakonec stejně čekala kulka do týla a mělký hrob zakrytý drny.