Divokej Bill se po několika letech chystá vydat další desku, která má podle frontmana kapely velký potenciál. „Nejsme totiž v takovém stresu jako dříve,“ říká v rozhovoru pro Deník Václav Bláha.

Jak si zatím užíváte letošní turné?

Popravdě jsme ani nečekali, že se nakonec nějaké pojede. Měl jsem už vymyšlený trochu jiný plán, ale pak přišli kluci, že naplánujeme nějaké koncerty. Druhý den se pak dívám do kalendáře a je jich tam přes třicet. (směje se)

Zmínil jste, že už jste měl vymyšlený jiný plán. Můžete ho přiblížit?

Měl jsem plán nedělat vůbec nic. Muzika má jednu velkou nevýhodu, a sice že když hrajete s kapelou, tak přijdete o všechny pátky a soboty. Tak jsem si chtěl prostě s kamarády normálně užít právě ty jejich pátky a soboty, jak jsme to dělali za mlada. Strávit léto jako dřív.

Jak jste naložili s tou pauzou během pandemie?

Často se lidé ptají, jestli jsme nějak moc nezkoušeli, nebo nedávali dohromady něco nového. My jsme ale letos oslavili 23 let naší kapely. Takže jsme si od sebe rádi na chvíli oddechli. Tím nechci říct, že jsme za tu pauzu byli rádi, ale netlačili jsme tolik na pilu. Někdo začal třeba pracovat jinde, jiní se zase připravovali na koncertování.

V Hulíně oslavili Mezinárodní den rumu ve velkém stylu.
Mezinárodní den rumu ve velkém stylu. Takhle ho slavili v Hulíně

Přinesla vám ta pauza něco pozitivního?

Každý jsme si šli vlastním směrem, užili jsme si trochu vlastního života. Bylo to ale v uvozovkách, protože jinak by se dalo alespoň chodit mezi lidi. To mě na tom mrzí. Kdybychom měli pauzu a mohli cestovat, tak bych objel svět, jenže takhle jsem byl zavřený na chalupě. Mám ale tři malé děti, takže jsem měl o zábavu postaráno. Užil jsem si naplno jejich dětství.

Divokej Bill oslavil 23 let. Přichází po těch letech někdy ponorka?

Přichází, ale paradoxně v tom je výhoda velké kapely. Když vidíte, že někdo nemá náladu, nebo ji nemáte vy sám, tak jdete za někým, kdo ji má a trochu se od něj odšťouchnete. Všichni chceme, aby kapela fungovala co nejlíp a co nejdéle, takže za ty roky už tohle všechno umíme přejít.

Za dva roky vás čekají půlkulatiny. Oslavíte je ve velkém stylu?

Už začínáme plánovat. Pokud to bude podle našich představ, tak uděláme nějaké větší koncerty. Před tím ale chceme nahrát další desku, protože teď už máme docela velkou pauzu. Máme připravených asi třicet písníček, takže budeme nějaké vyhazovat, aby na té desce zůstalo jen to nejlepší. Bude to osmá studiovka a doufám, že nás vystřelí dopředu. Mám pocit, že má velký potenciál.

Podle čeho usuzujete?

Nejsme totiž v tom stresu jako dříve, kdy jsme vydávali desky každé tři roky. Většinou se totiž stalo, že jsme byli v presu, neměli jsme písničky, nebo jsme tam dali něco, s čím jsme nebyli úplně spokojení. To se teď asi nestane, protože máme více skladeb. Natočíme ji přes zimu, původně jsme chtěli v létě, ale zjistili jsme, že to nejde, protože pořád někde hrajeme.

Který letošní koncert vám nejvíce utkvěl v paměti?

Každý rok bývá parádní zážitek z města se sympatickým jménem Hulín. Minulý týden jsme hráli taky bezvadný koncert v Třeboni. Bohužel ale přišla bouřka a museli jsme ho předčasně ukončit. Už jsme ale byli vyšťavení, protože to byl čtvrtý koncert v řadě, takže nám to vlastně přišlo vhod. Nějaká vyšší síla se nad námi slitovala.

Letošní turné má 35 zastávek. Nemáte toho někdy plné zuby?

Bavili jsme se s kolegy, že my máme tu výhodu, že nás zpívá sedm a není to závislé jen na jednom člověku. Nejtěžší a nejdůležitější je totiž hlas, na kytaru se to dá vždycky nějak zahrát. Když jsme jezdili o víkendech festivaly, tak jsme hráli za víkend asi dvě hodiny. Teď máme čtyři samostatný koncerty po dvou hodinách. To už je velký rozdíl. Je to osm hodin řvaní a hlasivky dostávají zabrat.

Míváte strach, že přijdete o hlas?

My se pečlivě připravujeme. Kloktáme vincentku, cucáme bonbóny. Navíc nejsme žádní Slavíci, takže u nás to není zase tak důležité. Nějak se to zvládne. Jedeme prostě na plný pecky. (směje se)