Juraj Čutek pro Deník:

Vaši tvorbu provází motivy býka. Proč tomu tak je?
Trochu se zabývám ezoterikou, znameními a těmito věcmi. Moje máma byla ve znamení býka a líbí se mi zabejčenost a dynamika toho tvora, jeho sošnost a síla… Já jsem jinak ve znamení ryby a ta v mé tvorbě také vyskytuje docela často.

Berete si z těch vlastností býka i něco do vlastního života?
Že bych byl zabejčený? To asi ne (směje se). Já jsem typická ryba - někde v tůni v tichu, tam si přemýšlím a tvořím. Jiná věc je, když sedím na motorce…

Tam sbíráte inspiraci?
Určitě. Obecně ale mám rád všechny stroje. Při studiích v Praze jsem bydlel jsem kolejích nedaleko Technického muzea a tam jsem zjistil, že socha vlastně může být i parní stroj, kolo nebo letadlo.

Zdroj: Dominik Pohludka

Proto do svých dřevěných soch tak rád zakomponováváte kovové předměty?
Rozhodně. V Technickém muzeu jsem zjistil, že existují úžasné stroje, které jsou samy o sobě sochou. Chtěl jsem se také určitým způsobem vymezit, jak už to tak bývá, vůči tvorbě mého otce, známého a úspěšného sochaře. Ostatně je to přirozené, nyní něco podobného vidím na mém synovi, který jde obdobnou cestou.

Aktuálně si vaše díla mohou prohlédnout lidé v Kroměříži. Vystavujete tady poprvé?
Kroměříž pro mě není nové město. Před několika lety jsem tady organizoval sympozium při příležitosti otevření Výstaviště Floria. Byli tam i zahraniční sochaři, se kterými jsme vytvořili několik soch, které tam jsou k vidění - mám tam takovou velkou rybu. V Kroměříži jsem byl jinak hned několikrát, mám to tady moc rád.

Líbí se mi tady ta ucelená a zachovalá památková zóna, kterou my Slováci můžeme jen závidět. My jsme si totiž ta městečka, která byla podobně krásná, socialisticky rozbombardovali. Těch věcí, které se mi na Kroměříži líbí, je celá řada. Nemohu ale opomenout Maxe Švabinského, ke kterému vzhlížím.

Vaše sochy si oblíbili i evropští panovníci. Co to pro vás jako umělce znamená?
Celý život mě provází nějaká energie, nějaký strážný anděl a přihrává mi takové věci. Já to nevyhledávám, mě se to prostě děje samo a to je na tom to úžasné. Jeden sběratel mě a několik dalších umělců oslovil, že chce udělat výstavu v Monaku. Bylo nám řečeno, že se tam možná ukáže i monacký princ, dnes už kníže. Když přišel a uviděl naše díla, byl uchvácen. Moc se mu líbila. Poté s námi ještě dlouho seděl u stolu, pojídal slovenské korbáčiky, a debatoval. Tam vznikly dobré bilaterální vztahy mezi Slovenskem a monackým knížectvím (směje se).

Vytvořil jste sochu i pro královnu Alžbětu II…
S tou jsem strávil asi dvacet minut, dělal jsem ji takový oltář svatého Jiří, což je i patron Anglie. Tehdy to do sebe hezky zapadalo, neboť já jsem také Juraj a ten oltářek jsem ji předával v kostele svatého Jiří ve Spišské Sobotě. Rád se s těmito lidmi setkávám, mívají totiž kolem sebe zajímavou auru a silné charisma.

Mou sochu má také třeba papež, kterému ji při posledním setkání přinesl předseda slovenského parlamentu. Obdobně před několika týdny daroval sochu i vašemu bývalému prezidentovi Zemanovi, když se spolu loučili. Musím však přiznat, že ze všech těchto pomazaných hlav mám já osobě nejraději valašského krále Bolka Polívku (úsměv). Ten je ze všech panovníků můj nejoblíbenější. Vždy s ním rád trávím čas.

Juraj Čutek.Juraj Čutek.Zdroj: se svolením Muzeum KroměřížskaJuraj Čutek (*1957 Žilina) je slovenský sochař, který do svých soch zakomponovává kovové prvky, jež prozrazují jeho nadšení pro vynálezy 19. století.
Zdánlivě nepotřebné předměty, torza, fragmenty strojů či jiných zařízení vdechují dřevěné hmotě nový život. Čutkova tvorba se zalíbila hned několika evropským panovníkům.
V roce 2008 se ve Spišské Sobotě setkal s britskou královnou Alžbětou II., které daroval oltář sv. Jiří. Na výstavě v Monaku si jeho sochu vybral sám monacký kníže Albert II., s nímž umělce dodnes pojí intenzivní vztah.
Jeho dílo vlastní také bývalá nizozemská královna Beatrix.

Alexej Vojtášek pro Deník:

Pane Vojtášku, ve své tvorbě se rád inspirujete symboly a znaky. Co vás k tomu vede?
Symbolika je takové zjednodušené poselství. Symboly vyjadřují určité zákonitosti, které jsou platné. Zajímal jsem se i o takzvanou božskou geometrii, která popisuje co symbolizuje trojúhelník – kupříkladu že otočený směrem nahoru značí mužský princip, naopak trojúhelník špičkou dolů je ženský princip, kruh symbolizuje nekonečnost vesmíru a tak dále. Obecně platí, že každý symbol vyjadřuje nějaký obsah. Já je rád používám do svých maleb, běžný člověk to ale kolikrát ani nepostřehne. Vždy hledám nějaké pozitivní symboly, které údajně vnímáme, ať už chceme nebo ne. Prostě na nás působí.

Kde se ve vás to nadšení pro symboly vzalo?
Zajímají mě odmala. Výtvarníci bývají obecně všímaví, člověk se s tím už tak trochu narodí. Když mi bylo okolo dvaceti, začala mě zajímat také ezoterika. Tehdy okolo toho ale nebylo takové boom, jako tomu je v dnešní době. Studoval jsem tehdy hodně i psychoanalytiku – Sigmunda Freuda a další. To byla témata, která mě zajímala. Postupem času mě to dovedlo i ke studiu třeba duchovních vjemů a dalších věcí.

Zdroj: Dominik Pohludka

Za svůj život jste také ilustroval více než stovku knih. Jak to vlastně prakticky probíhá? Přečtete si knihu a potom malujete?
Já jsem ten typ, který si knihu nejprve opravdu přečte a pak maluju. Ale dá se to dělat i nějak abstraktněji, bez čtení. I to jsem jednou nebo dvakrát udělal. Většinou si knihu ale přečtu a hledám si v tom nějakou symboliku. Nejdu otrocky jen po textu a po obsahu, spíše se tou svou ilustrací snažím tu knihu ještě doplnit.

Jakou knihu jste ilustroval naposledy?
Teď už ilustruji velmi málo. Naposledy to byly asi učebnice literatury a slovenského jazyka.

Ilustrovat učebnice je už asi trochu jiná disciplína…
Musím říct, že jsem se u toho dost trápil. U učebnice literatury to nebylo tak složité, jelikož tam jsou úryvky z některých knih, od toho se dalo odrazit. S učebnicí slovenštiny jsem se však nejprve nedokázal ztotožnit. Museli jsme si sednout s autory a pořádně se o tom pobavit. Až pak jsem se nějak uvolnil a nastartoval. Ono to opravdu není tak jednoduché. Když si potom ten student v učebnici listuje, tak ho vlastně ani nenapadne, jak moc se s tím musí člověk potrápit (úsměv).

S panem Čutkem vystavujete už poněkolikáté společně. Máte doma nějakou jeho sochu a on vaše obrazy?
Samozřejmě že máme. A ne jednu (směje se). My si vždy na narozeniny něco takového dáváme, abychom se navzájem potěšili. A stejně tak obdarováváme i naše manželky. Takže toho doma máme víc.

V Kroměříži však vystavujete úplně poprvé. Už jste tady někdy byl, třeba se jen podívat po městě?
Ano, už dvakrát. Byli jsme na zámku, chtěli jsme tam vidět i ty nádherné sbírky obrazů, bohužel nám to ani ani jednou nevyšlo. Ani do třetice se to teď nepodařilo, ale věřím že příště už to vyjde (úsměv). Kroměříž je nádherné město, je tady překrásné náměstí - Bratislava by mohla závidět, tam žádné takové není. Moc jsem si to tady oblíbil – Kroměříž je klidnější a zároveň si žije svým životem. Jsem taky nesmírně rád, že tady mohu vystavovat, jelikož miluju kroměřížského rodáka Maxe Švabinského. Myslím si, že mu tady snad s našimi díly hanbu neuděláme. On měl ostatně taky rád dámy, stejně jako já, což se v mé tvorbě objevuje poměrně často.

Alexej Vojtášek.Alexej Vojtášek.Zdroj: se svolením Muzeum KroměřížskaAlexej Vojtášek (*1952 Roudnice nad Labem) se mimo komorní malby věnuje kresbě, grafice a knižní ilustraci, přičemž více jak 100 knižních titulů. V jeho tvorbě jsou k vidění odkazy na dávné civilizace. Hlubší duchovní smysl lidské existence hledá zejména ve východních filozofiích. Z jeho díla čiší pozitivní síla, pokoj, energie.