Lucie Bílá na Zlínsku

25. 5. Kroměříž, kulturní dům od 19 hodin
24. 6. Rožnov pod Radhoštěm, amfiteátr, čas zatím neupřesněn

Doprovodí ji klavírista Petr Malásek. Diváci se mohou těšit na večer plný známých hitů, historek a vtípků. „Když se lidé smějí, je to pro mě to největší ocenění,“ řekla Bílá.

„Budu se snažit dát lidem to, pro co si přijdou. Repertoár máme barevný, veselý, dojemný, vybraný především z lásky k hudbě, ale i k divákům,“ slibuje zlatá slavice.

Už druhým rokem dává před velkými stadiony Bílá přednost koncertům v menších sálech. „Jsem blíž publiku a užívám si uvolněnou atmosféru, kdy do poslední chvíle netuším, o čem budu divákům vyprávět,“ doplnila.

S pianistou Petrem Maláskem i jeho kapelou se při koncertu krásně doplňují. „Nechávám tomu volný průběh a i já se pak často divím. S Petrem se na jevišti cítím báječně, na piano hraje fantasticky,“ pochvaluje si zpěvačka.

Bílá: Odnaučila jsem se používat slovo „nikdy“

Lucie Bílá zažívá velmi rušný a především úspěšný začátek roku. Zahrála si ve 3D pohádce, která bude mít brzy premiéru. Získala dvě ceny Akademie populární hudby. Stala se zpěvačkou roku i dvacetiletí. Má také nové album plné duetů a knihu fotografií, která mapuje její uplynulý rok. Navíc vznikl i televizní dokument o jejích posledních třech letech.

Událo se v posledních třech letech něco, co byste nejraději vymazala?
Nemám ráda lítost. Raději ať mi někdo vyčítá paličatost. Celý loňský rok byl pro mě ve znamení splněných přání, uzavírání kruhů, a to v práci i soukromém životě. Když se podívám zpět na těch osmnáct „slavičích“ let, zažila jsem toho tolik, že by bylo nemožné, aby v tom seznamu nebyly i pády a prohry. Jediné, co bych nechtěla, je prožít to znovu. Ale měnit bych to nechtěla. I když mám v obličeji o pár vrásek víc, jsem to já a vše, co bylo, ke mně patří.

Na co se těšíte v příštích třech letech?
Před třemi lety jsem stála znovu na začátku a říkala si: „Už prosím žádné změny.“ Ale změnám se člověk neubrání a já jsem za ně vlastně ráda. Už mám na očích dioptrické brýle, a připadám si tak moudřejší. (Smích.) Mám novou lásku a cítím se šťastnější. V mé rodné vsi přibude satelitní bezbariérové městečko a já jej s láskou podpořím přesto, že jsem si u všech těch věcí vždycky říkala, že se nikdy nestanou. Takže teď už neříkám „nikdy“ a těším se na další změny, které přijdou.

S komorními koncerty za doprovodu Petra Maláska vyprodáváte sály po celé zemi. Není pro vás několikahodinové cestování za koncertem vyčerpávající?
Využívám každé volné chvilky k odpočinku. V autě se dívám na detektivky nebo háčkuji. Mám taky ráda sudoku, jsem jím úplně posedlá. Když nemůžu přijít na správné řešení, odkládám i spánek. (Smích.)

Na pódiu vyprávíte vtipy a různé historky. Máte je dopředu připravené?
Nechávám tomu volný průběh. I já se pak divím, co to někdy melu. (Smích.)

Během jediného roku se počet fanoušků vašich facebookových stránek zvedl o více než pětašedesát tisíc lidí. Stala jste se tak nejoblíbenější českou zpěvačkou na této sociální síti. Uměla byste po letech v showbyznysu říct, kde je hranice, za kterou novináře ani zvědavce nepustíte?
Když jsem začínala, připadalo mi logické rozdat se úplně a nenechávat si žádné rezervy, ale tenhle talent jsem časem ztratila. Chvála bohu za to. Není lehké udržet si svá tajemství a hranici, kam nikdo nesmí. Na to mám příliš veřejné povolání a příliš známé jméno. Ale bojuji statečně. Není to v žádném případě o tom, že bych ztrácela lásku k lidem, ale je to nutnost, abych měla ještě dlouho co nabízet.

Malásek: Jednou pode mnou praskla židle

Klavírista Petr Malásek doprovází Lucii Bílou během jejích recitálů po celé republice. Znají se řadu let. Jsou hudebně i lidsky naladěni na stejnou notu. Petr bývá na pódiu často terčem vtipů, které Lucie divákům s oblibou vypráví.

S Lucií Bílou hrajete už deset let…
My se známe strašně dlouho. Poprvé jsme se setkali při nahrávání Neposlušných tenisek, což byl její první hit. Tenkrát jsem byl člen orchestru, se kterým nahrávala. Pak jsme se střídavě setkávali a naopak nás život zase rozděloval, ale teď už spolu hrajeme opravdu dlouho. S Lucií se dobře známe a při vystoupení máme možnost se ještě více poznávat.

Lucie během recitálu často žertuje na vaši adresu. Dostala vás už někdy svým vtipem, že jste se úplně odboural?
Obvykle nevím, co říct, protože Lucka je hrozně rychlá. (Smích.) Nejhorší, co se nám stalo, bylo, když jsem hrál a praskla pode mnou židle u piana. To jsme se oba tak smáli, že jsme nemohli skoro pokračovat. Lucka má dokonce tu ulomenou nohu někde schovanou jako suvenýr.

Na čem závisí výběr písniček během recitálu? Vybíráte je společně? Prosadíte si občas svou?
Byť mají koncerty svoji pevnou „kostru“, čas od času k proměnám dochází. Saháme společně do repertoáru z minulosti, do tvorby různých zahraničních písničkářek či do melodií z oblasti filmu či klasické hudby. Pokud ale písnička není „oblíbená“ u nás obou, nemá vůbec smysl ji zařazovat.

Můžete během koncertu zaimprovizovat?
Dokonce musím! Každý koncert je originál, ovlivněný atmosférou v sále. A situace, které přicházejí nečekaně a vyžadují improvizaci, na našich vystoupeních miluji úplně nejvíc.

Skládáte taky písničky?
Ano, i když ne tak často jako jiné hudební počiny. Ale připravujeme na podzim nové autorské CD, tam bude určitě příležitost nejen pro mne, rýsuje se také pár docela překvapivých autorů.

Jaký je rozdíl, když jste na pódiu sami dva během recitálu a když hrajete s kapelou?
Když je víc lidí, tak je větší legrace. Na druhou stranu recitály mají zvláštní atmosféru. To je, jako když si uděláte táborák a sedíte u něj s velkou partou a smějete se. Recitál je, jako když se sami dva díváte do plamenů, povídáte si a užíváte si ty chvíle.