Oba tábory se ocitají v přímém konfliktu. Konzervativci volí ochranu individuální svobody. Liberálové volí rovnost bohatých s chudými před budoucími škodami a přišli s temrínem “klimatická spravedlnost”, který konzervativce tak dráždí. Vidí v něm posílení role státu a institucí na úkor jejich svobody. A v podstatě mají pravdu! Konzervativec z principu nesnáší změny, lze mu klidně říkat pan “změnofob”. Osa, o kolo níž se otáčí jeho život, se jmenuje čistota–úcta–loajalita–poctivost–poslušnost– vychovanost–dobré mravy.

Z pohledu pana změnofoba obchází svět strašidlo. To strašidlo má název klimatismus. Ideologii klimatismu šíří “greténisté” či také “klimaspratci”. Tito novodobí svazáci nežádají od bohabojného občana žádnou menší oběť, než aby se v budoucnu výrazně uskrovnil, omezil cesty autem a letadlem, přestal topit, platil více za elektřinu, nakupoval horší a dražší jídlo, dražší a méně kvalitní textil; to vše výměnou za perspektivu, že tím zpomalí skleníkový efekt o několik málo procent za 50 let, kdy už budou bydlet v jeho domě klimatičtí uprchlíci z Afriky (která se dnes vůbec omezovat nehodlá).

Něco takového může od pana změnofoba chtít jen šílenec! Klimatista. Příznivec totalitní ideologie, jež hrozí ovládnout svět podobně jako komunismus, vyvolat konflikty a “panu Novákovi z Pelhřimova” ukrást zem, aby ji věnovala nějakému lachtanovi z Arktidy. Typický klimatista je v očích prekariátu i katolického elektorátu snobem, jenž si ze všech voličských skupin nejčastěji kupuje letenky, bojkotuje atomové elektrárny a má další podivné koníčky, které ho usvědčují z pokrytectví. Není jeho vztek vlastně oprávněný?

Argumenty popírače

Mnoho liberálů a libertariánů si probíhající změny ve skutečnosti skoro užívá. Na klasickém pětifaktorovém modelu osobnosti zvaném “Big Five” dosahuje liberál vysokého skóre v kategorii “otevřenost vůči zkušenosti”, konzervativec nízkého. Liberálova mysl je změnám tak nějak “ušita na míru” – změna, to je život.

Konzervativní mysl si je naopak bolestně vědoma, že většina změn vede k horšímu, přičemž klimatická změna bude jednou nekončící změnou. Konzervativec ji musí odmítnout – z mravních důvodů. Aby nezradil sám sebe. Klimatická kampaň až na výjimky “přesvědčuje přesvědčené” – ze svobodných mladých žen dělá “lesany” a pecivály ve středním věku utvrzuje, že změny je třeba vysedět.

Nezáleží na vzdělání. V případě popíračů klimatických změn dokonce platí, že čím erudovanější v problematice klimatické změny jsou, tím konzistentněji si v popírání její závažnosti počínají. Když jsou konfrontováni s nepříjemnou pravdou, vytvářejí nový referenční rámec, v němž se zdroj takové pravdy ukáže jako nevěrohodný. Soustředí se na geologické cykly, astronomické jevy a metodologii měření, přepočítají hodnoty, extrapolují, korigují a odhalují jednu nesrovnalost za druhou.

Jsou to excentrici, kteří mají pozoruhodný vhled na mikroúrovni – studie IPCC na rozdíl od “lesan” čtou, testují a hledají v nich nesrovnalosti. Pohybují se v jiné mentální krajině: Environmentalismus je podle nich politická ideologie, jejíž agendou je postupné odstavení fosilního průmyslu a přesměrování finančních toků do blízkých oborů – obnovitelných zdrojů, elektromobily, ekologického zemědělství. V rámci vítězného tažení světovými institucemi ovládli progresivisté i IPCC, jehož výstupy kontrolují skrze grantovou politiku a využívají k prosazování vlastních cílů. Činí tak prostřednictvím mainstreamových médií. Takové kontury má tedy mentální krajina popírače antropocénní klimatické změny.