Kliknutím zvětšítePříběhy několika lidí z různých míst Evropy, kterým se pandemie podepsala na životě zejména tím, že u nich buď vyvolala nebo prohloubila negativní duševní stav, představila v obsáhlém materiálu britská BBC.
Třicátnice Susan Kempová žijící nedaleko Stockholmu žila až do vypuknutí koronavirové nákazy aktivním společenským životem spojeným s navštěvováním knižních klubů s přáteli i společným stolováním v restauracích s partnerem a příbuznými. Od dubna opustila svůj byt pouze pětkrát a začala pociťovat obrovský nárůst sociální úzkosti a obsedantně kompulzivního chování, tedy propadání vtíravým úzkostným myšlenkám založeným zejména na panické obavě z choroboplodných zárodků (germafobii).
"Bylo to, jako by mě ten mimořádný stres donutil projít bodem zlomu, kdy už jsem nebyla schopna zvládat to, co předtím," uvedla Kempová. Podle svých slov se začala bát nastoupit do veřejné dopravy, začala kontrolovat čistotu příborů i sklenic a před očima jí naskakovaly vidiny množících se koronavirových buněk.
"Hlavním příznakem je to, že propadám pláči. Intenzivně pociťuji, že umřu, a pak se z toho rozpláču. Je to takový výkřik, ze kterého vás bolí tělo i plíce," popisuje. S její úzkostí se navíc pojí i silný pocit zklamání z toho, že se jí tyto stavy vracejí, a obava, že potrvá roky, než se vrátí k normálnímu prožívání běžného života.
Zkušenost Susan Kempové potvrzuje, že pandemie u některých lidí vyvolala nebo prohloubila vážné problémy v oblasti duševního zdraví. A psychologové se podle BBC stále více obávají toho, že tyto problémy přetrvají i dlouho poté, co sama nákaza vymizí.
Steven Taylor, profesor psychiatrie na Univerzitě Britské Kolumbie a autor knihy o psychologii pandemie, prohlásil, že existuje určitá menšina lidí (asi 10 až 15 procent), jejichž život již se bohužel "do normálu nevrátí", a to kvůli dopadům pandemie na jejich duševní pohodu.
Také v Británii varovala skupina předních zdravotnických odborníků v British Medical Journal před tím, že "dopad pandemie na duševní zdraví bude pravděpodobně mnohem dlouhodobější než dopad na zdraví fyzické".
Poučení z historie
Jedním z důvodů, proč se psychologové možného dlouhodobého dopadu obávají, jsou dosavadní zkušenosti z předchozích pandemií nebo mimořádných událostí celonárodního dosahu.
Například globální propuknutí nákazy SARS v roce 2003 bylo spojeno s třicetiprocentním nárůstem sebevražd u lidí starších než 65 let. Také finanční problémy a ztráta pracovních míst při mezinárodní hospodářské krizi, která začala v roce 2007, se pojily s dlouhodobým zhoršením duševního zdraví.
Negativní psychologický dopad mohou mít i obranné strategie proti šíření infekce, jako je karanténa. Dlouhodobější izolace lidí může vyvolat například posttraumatické stresové příznaky, depresi a nespavost.
"Historicky mají katastrofy na duševní zdraví lidí horší dopad, než na zdraví fyzické. Po psychické stránce zasahují větší počet lidí a duševní následky odeznívají mnohem později než fyzické. Budeme-li tedy brát dějiny jako určitého předpovídatele, můžeme očekávat, že až zmizí hlavní ohnisko infekce, potáhne se za ním ještě dlouhý ocas problémů spojených s psychikou," vysvětlil BBC Joshua C. Morganstein, zástupce ředitele v Centru pro studium traumatického stresu v Marylandu v USA.
Jedním z klíčových výzkumů, na něž v této souvislosti poukázal, byla pětadvacetiletá retrospektiva dopadu havárie jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986. Vědci zjistili, že ještě o dvacet let později zažívali dotazovaní účastníci studie zvýšenou měrou deprese a posttraumatické poruchy. Závěr výzkumu zněl, že účinky na duševní zdraví byly nejvýznamnějším dopadem katastrofy, byť za sebou nechala i řadu mrtvých a velmi vážně poškozenou ekonomiku regionu.
Dlouhodobé duševní problémy přetrvávaly podle jiného výzkumu také u lidí, kteří přišli o domov při řádění hurikánu Katrina, jenž se v roce 2005 přehnal přes New Orleans. Ještě pět let po této katastrofě se řada lidí potýkala s posttraumatickým syndromem a psychickými potížemi, které byly zvlášť těžké u těch, kdo už před hurikánem trpěli špatnými duševními stavy nebo patřili k nízkopříjmovým skupinám.
Dopad Covidu? Úzkostné poruchy
A jaké dlouhodobé problémy nejspíše vyvolá pandemie covid-19? Podle psychologů je nejpravděpodobnějším kandidátem obsedantně-kompulzivní porucha, tedy úzkostná porucha provázená vtíravými myšlenkami, jež člověka ponoukají k určitému druhu konání. Typický je třeba strach ze špíny a nutkavá potřeba věci kolem sebe neustále omývat a dezinfikovat.
Podle psychiatra Taylora vzniká tato porucha interakcí mezi geny a vnějšími faktory prostředí, proto se dá očekávat, že současná situace ji zhorší. "U lidí s genetickou predispozicí k některým formám této poruchy, například právě k posedlosti znečištěním a obsedantnímu umývání všeho kolem, je pravděpodobné, že stres vyvolaný covidem tuto poruchu vyvolá nebo zhorší. Někteří z nich se mohou stát i chronickými germafoby, pokud se nezačnou včas odpovídajícím způsobem léčit," uvedl Taylor.
Dalším problémem, na nějž je potřeba dávat pozor, je obecně úzkost jako taková, vysvětluje psychoterapeutka Yuko Nippodaová, mluvčí britské rady pro psychoterapii.
"Mnoho lidí v moderní společnosti trpí úzkostí, ale kvůli této nemoci se může jejich stav ještě zhoršit. I když pandemie skončí, mohou někteří lidé dál trpět úzkostlivými stavy třeba kvůli hrozbě, že se objeví nový virový kmen," uvedla psychoterapeutka.
Dalším velkým problém je podle ní chronická osamělost způsobená sociální izolací a také nedostatkem podnětů, jež dávají životu smysl. Někteří lidé se nedobrovolně dostali do sociální izolace a s některými vzdálenějšími příbuznými a známými ztratili kontakt. Znovu navázat zpřetrhané společenské sítě může být pro ně obtížné. Jiní lidé se zase z vnějšího světa záměrně stáhli, aby získali větší "pocit bezpečí", což může vést v budoucnosti k tomu, že se budou většího sociálního kontaktu stranit.
"Zažívají-li lidé ve vnějším světě stres, mohou se od něj odříznout, ale jakmile to prodělají, může být pro ně náročné do tohoto světa znovu vyjít a stýkat se s ostatními," konstatuje Nippodaová.
Vyšší daň v podobě dlouhodobých duševních problémů si může stres spojený s infekcí covid-19 vybrat dále u lidí, kteří už dříve prožili nějakou bolestnou životní zkušenost. "Mohl by vědomě i nevědomě vyvolat vzpomínky na toto trauma. Následků se v takovém případě můžete zbavovat dlouhou dobu, protože se otevřela stará duševní rána," vysvětlila psychoterapeutka.
Na duševním stavu se mohou podepsat také finanční problémy, protože řada lidí přišla v souvislosti s nákazou o svůj příjem, což může dlouhodobě ovlivnit jejich životní standard. Tyto faktory spojují mnohé studie, jež vznikly ještě před pandemií, s prohlubujícím se stresem, s depresí a se sebevražednými myšlenkami. Nedávná volební data z USA udávala, že více než polovina lidí, kteří přišli během pandemie o práci nebo o část příjmů, pocítila negativní dopad i na duševní zdraví, což se silněji týkalo lidí s nízkými platy.
Nebývalý rozsah a charakter koronavirové krize navíc ve srovnání s předchozími finančními krizemi znejišťuje lidi ještě více, zdůrazňují psychologové. Dokud totiž nebudou lidé globálně proočkováni, panuje velká nejistota ohledně toho, kdy či dokonce zda vůbec se některá nejzasaženější odvětví jako cestovní ruch a zábavní průmysl opět zotaví.
"Žijeme momentálně v nejisté době, někteří lidé se bojí další nejistoty a neznáma a tento strach se může prohloubit," říká Nippodaová.
Naděje existuje
Je otázka, kolik z těchto varovných předpovědí se naplní. Různé orgány na celém světě se každopádně snaží daný problém řešit. Světová zdravotnická organizace zveřejnila začátkem letošního roku doporučení týkající se ochrany duševního zdraví a podobné pokyny vydaly i ministerstva zdravotnictví a státní zdravotnické instituce v řadě zemí. Americká psychologická asociace zveřejnila svou zprávu o dlouhodobých dopadech pandemie na lidský stres tento měsíc, současně v ní uvedla doporučované kroky, jak se mohou lidé s tímto obdobím nejistoty lépe vyrovnat.
Vědci také shromažďují empirická data, která by jim měla poskytnout lepší přehled o dlouhodobých vedlejších dopadech této výjimečné krize na duševní zdraví, a tedy i o tom, jak je zvládnout. Tyto projekty by pak měly sloužit jak zdravotnickým institucím, tak vládám.
Psychiatři také opakovaně upozorňují, že i nyní existují některé pozitivní vyhlídky. Pandemie podle Taylora například ukázala, že v širší populaci existuje vůči stresu vysoká odolnost a že se lidé dokážou po katastrofické události znovu "odrazit ode dna".
Například v čínském Wu-Chanu, kde globální nákaza začala a kde panovala po 76 dní přísná karanténa spojená s hromadným nuceným testováním, uspořádali lidé v srpnu obrovský hudební festival ve vodním parku. Bok po boku zde slavily tisíce lidí, bez masek a s nulovými rozestupy. Velké koncerty se po potlačení komunitního přenášení viru vrátily také na Nový Zéland.
"K těmto událostem došlo navzdory fatalistické náladě z počátku roku 2020, kdy mnoho lidí pochybovalo o tom, že se život do normálu vůbec někdy vrátí, a někteří propadali pochmurným vizím o postpandemickém světě," uvedl Taylor a dodal, že věří, že podobné události se po odeznění pandemie uskuteční i jinde ve světě.
Podle psychoterapeutky Nippodaové se u některých lidí projevila pandemie na duševním zdraví i "pozoruhodně pozitivním dopadem". Pomohla například zastavit panické záchvaty u těch, kteří se ve vnějším světě cítili hodně stresováni. Bylo tomu tak proto, že s možností trávit více času doma získali větší pocit bezpečí a svobody. Vynucený domácí pobyt povzbudil také některé lidi k tomu, aby si do budoucna lépe vyvážili čas pro práci a pro svůj soukromý život a zvolili "vlastní životní tempo". Jiní zase využili tuto dobu k tomu, aby si svůj domov nově uspořádali, což se pozitivně odrazilo na jejich mysli. "Téměř jakoby si uklidili i zmatky v hlavě," popisuje psychoterapeutka.
Někteří to budou mít těžké
Pro lidi jako germafobka Susan Kempová ve Stockholmu však zní tyto zkušenosti stále jen jako nedosažitelný sen. "Vím, že je potřeba najít určitou vyváženost mezi tím, aby člověk byl na jedné straně opatrný, a na druhé se z něj nestal úplný poustevník," říká. "Ale mně to nejde. Nemůžu prostě překonat svůj strach. V dnešní době je velmi těžké určit, kdy je iracionální a kdy k němu mám důvod."
"Vyrovnat se s něčím takovým je velmi obtížné," potvrzuje Američanka Lindsey Higginsová, rovněž trpící obsedantně-kompulzivní poruchou. Dodává, že si není jistá zlepšením ani poté, co se očkuje.
"Distribuce vakcín nějakou dobu trvá a ještě déle potrvá přesvědčit lidi, aby očkovat opravdu nechali. Upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli se ještě někdy budu cítit bezpečně."
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
