Novinka Werich přirozeně naváže na úspěšnou inscenaci z předchozích let Meda o další významné obyvatelce Kampy, sběratelce umění Medě Mládkové. Ta několik let bojovala o záchranu vily, v níž Jan Werich žil až do své smrti v roce 1980.

Teprve v roce 2015 se jí podařilo ve veřejné soutěži budovu získat do pronájmu a v jejích prostorech zřídit stálou expozici V+W. A právě v nich se novináři před Vánocemi s tvůrci a herci připravovaného divadelního představení sešli. „Přepadají mě smíšené pocity. V těchto zdech se ocitám po dlouhých letech a najednou vše vidím jinýma očima,“ prohlásil při té příležitosti Václav Kopta.

Vladimír Polívka
Vladimír Polívka schytal ve Slunečné pěknou facku. Skončil s natrženým rtem

Co vás před lety do Werichovy vily přivedlo?
V první polovině sedmdesátých let jsem sem chodil s mým tatínkem (textař Pavel Kopta, pozn. redakce), který tehdy s Janem Werichem a jeho dcerou Janou, výbornou překladatelkou, tvořil písňové texty k muzikálu Loď komediantů. Nechával mě tady žít vlastním životem, ale upřímně řečeno jsem se tu trochu bál, přepadal mě stísněný pocit, protože dům byl poměrně ponurý a moc se v něm netopilo. A taky v něm bylo hodně nakouřeno, ale opravdu hodně… Teď navíc zjišťuji, že jsem jako dítě vnímal jinak i jeho dispozice. Například jsem si myslel, že schody, které vedou vnitřkem vily, jsou dřevěné. A vida, jsou kamenné a zřejmě vždycky byly. Nebo prostor, ve kterém sedíme a který je rozdělen na několik místností, si pamatuji jako jeden velký salon. V části u okna Jan Werich obalen dýmem sedával u stolu a pracoval, na druhém konci byla kuchyně, jíž kralovala paní domu Zdena.

U Werichových se konala tradiční vánoční setkání. I vy jste nějaké zažil?
Ano, chodil k nim každý, kdo v Praze takzvaně něco znamenal. Tedy ne že bych něco znamenal já, ale jednoho takového předvánočního setkání jsem se zúčastnil. A bylo to pro mě spíš trauma. Šlo o to, že v přízemí domu se konal koncert skupiny Plavci, které uváděl sportovní komentátor Jaroslav Suchánek. Otec mě zničehonic vystrčil na pódium a já jsem s nimi musel zpívat Vánoce, Vánoce přicházejí. Strašně jsem se styděl. V podkrovním okénku, kde bydlela Werichova milovaná vnučka Zdenka, přezdívaná Fanča, jsem zahlédl její tvář, která to moje ponížení se smutným výrazem sledovala… Daleko lepší vzpomínku mám na to, jak jsem u Fanči v pokoji poprvé viděl skládačku puzzle velkou mapu Austrálie. Bylo to pro mě něco neuvěřitelně zavánějícího Západem, protože do té doby jsem znal akorát vystřihovánky z časopisů ABC a Sedmička pionýrů.

Váš táta musel určitě doma o panu Werichovi hodně vyprávět…
Samozřejmě, dá se říct, že byli přátelé. Nad psaním písňových textů se setkávali často. Otec byl z generace, která byla odkojená Osvobozeným divadlem. Celý život sedával u piana, a pokud něco hrál, tak Ježkovy písničky. Já jsem na nich vyrostl taky. Dá se říct, že i díky mému více než třicetiletému působení v Semaforu jsem se s tvorbou Osvobozeného divadla setkával celý život.

A když jste tedy dostal nabídku ztvárnit „moudrého klauna“ na jevišti, co jste si pomyslel?
Že je to pro mě symbolické vyústění věci, kruh se uzavřel. Ale prosím pěkně, chraň pánbůh, že bych se cítil nějak předurčen k tomu hrát či hrát si na Wericha! Bylo by to stejně troufalé, jako kdybych předstíral, že jsem svatý Václav. Jana Wericha považuju za výjimečného člověka, obelisk, obrovský pojem, který připomíná spíš instituci nebo něco podobně významného, jako je třeba hora Říp. Ztvárnit jej považuju zkrátka za výzvu. A ty já mám rád minimálně stejně, jako jsem vždy měl a pořád mám rád Jana Wericha. Že se sešel při tvorbě s Jiřím Voskovcem a následně i Jaroslavem Ježkem, považuju za šťastnou hodinu československé kultury. To, co po sobě zanechali, jakým způsobem pohnuli českým divadlem a vůbec kulturou 20. století, nemá obdoby. Změnili styl, byli neuvěřitelně moderní, avantgardní ve všech divadelních postupech. Byli jednoduše geniální.

Rozhovor s Jiřinou Bohdalovou, poutání na magazín Víkend
Jiřina Bohdalová: Chci se nechat očkovat. Ať se zase můžeme objímat

Inscenátorky připravované hry producentka a autorka Daniela Sodomová a režisérka Adéla Stodolová Laštovková věděly, že jste měl s Janem Werichem díky vašemu tátovi něco společného?
Nevěděly. Tu story jsem jim odvyprávěl až v okamžiku, kdy mi nabídly práci. Pochopitelně je to nadchlo. A mě zase potěšilo, že jsem jim zapadl do představy o tomto velikánovi. Moc se na spolupráci s nimi i s celým týmem těším (z dalších herců se divákům představí Jan Nedbal, Jan Vápeník, Berenika Kohoutová, Pavla Beretová, Matouš Ruml, Dan Šváb, Tereza Marečková, Vanda Chaloupková, Jiří Maryško a Jan Vlas).

O čem budete hrát? Lze to říct už teď?
Asi bych to říct uměl. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o autorské představení, které obnáší i předpoklad, že se do procesu tvorby zapojí i samotní protagonisté, je to zatím předčasné. Pokud bych měl nastínit aspoň koncept, tak půjde v mnohém o novátorskou záležitost. Například scénografie, jejímž autorem je Marek Cpin, počítá s výrazným zapojením videomappingu. Co můžu říct jednoznačně prostřednictvím inscenace chceme nahlédnout do uvažování a představ jednoho z největších mužů, které jsme tu kdy měli. Zajímá nás komunikace mladého Jana se zralým Werichem a konfrontace toho, zda se z člověka opravdu stalo to, co si v mládí předsevzal, nebo se jeho cesta vykolejila a on se vlastně nepoznává.

Budete se snažit přijít i s něčím, co může být pro diváka naprosto neznámé?
Spoléhám na zkušenosti autorky a režisérky. Od začátku jsem je upozorňoval na to, že bych byl nerad, kdybychom to téma jakýmkoli způsobem bulvarizovali. Stejně tak si myslím, že bude ideální, když se vyhneme prvoplánovému plakátovému sdělení, to znamená oněm hospodským moudrům a citátům jako „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl“ a tak dále. Protože o jejich autentičnosti se dá v mnoha případech pochybovat. Navíc musíme počítat s tím, že budeme pod přísným dohledem Werichových obdivovatelů, kteří o něm, potažmo o jeho odkazu, vědí úplně všechno. Takže si musíme dávat velký pozor na to, aby nás kvůli nějakým faktickým nesrovnalostem nenachytali už při premiéře.

V létě vám přibydou ještě jiné závazky, budete hrát i na dalších scénách. Jistě zase půjde o velkou logistiku.
Ano, budu hrát ještě na letní scéně Divadla Kalich pod žižkovskou věží. Na druhou stranu se mi rozvázaly ruce po deseti letech nebudu účinkovat na Letních shakespearovských slavnostech, protože Sen noci svatojánské i Večer tříkrálový mají po derniéře. Takže i z tohoto důvodu jsem za nabídku hrát Wericha vděčný, protože už jsem si zvykl na to, že pracuju i v létě. Trošičku bude problém se zkoušením, protože mě v květnu čeká natáčení druhé série Peče celá země. Jak jsem se po odvysílání první řady dozvěděl, je to nejsledovanější pořad, který překonal hranici dvou milionů diváků, tedy víc než StarDance, což je neuvěřitelné. Bábovky zjevně bodují. Jsem rád, že mi tvůrčí tým vyšel vstříc, protože to natáčení bude zase nesmírně náročné člověk je na place opravdu denně, od ráda do večera se peče jen to sviští. Ale hned pak do zkoušek naskočím, navíc mám alternaci. Věřím, že vše krásně zvládneme. Takže ačkoli to trošku vypadá jako harakiri, už jsem zvládl vyluštit větší časové křížovky.

Igor Orozovič sbírá také hudební nástroje, vlastní třeba dudy.
Herec Igor Orozovič o svém bytě: Občas něco seberu i u popelnice

Hlavně se asi těšíte, že budete normálně pracovat, ne?
To bezesporu, protože tohle bezčasí je pro herce opravdu k zešílení. Nemyslím jenom ekonomicky. Je prostě divné, když vezmu do rukou diář a vidím, že od března v něm jenom škrtám a ruším akce. Ale beru to tak, že mí rodičové prožili druhou světovou válku, únor 48 i srpen 68, to byly skutečné otřesy. No a my si holt zažijeme virus. Ale až odezní, všechno bude fungovat. Nic nebude rozbombardované, nebude rozbitá infrastruktura, poteče voda. Ano, některé firmy zkrachují, ale obecně vzato vedly všechny celosvětové krize k restartu. Musíme zůstat optimističtí, tedy já optimista určitě jsem, protože jinak bychom se ze současné situace zbláznili. Nelze to brát tak, že by měl člověk kvůli koronaviru skočit z okna.

Mimochodem, s Josefem Poláškem jste měli v pražském Komorním divadle Kalich čerstvě nazkoušený „western z Bohnic“ Butch Cassidy a Sundance Kid. Dojde na něj vůbec v programu, až se bude moct hrát?
Určitě ano. Problém je v tom, že už si z něj skoro nic nepamatuju. Jakmile nemáte představení obehrané, rychle se z hlavy vytratí. Takže budeme začínat zase od nuly, už potřetí. V návaznosti na to jsme už měli zkoušet jinou hru v komorním Kalichu, ale nedá se nic dělat. Sebrali nám hračky, tak musíme počkat, až nám je zase vrátí.