Pohádková sudička Daniela Kolářová: O Vánocích dodržuji hned několik zvyků

Jakou pohádku jste měla ráda jako malá?
Rozhodně Pyšnou princeznu. A protože za mého dětství nebyla televize, poslouchala jsem pohádky v neděli odpoledne z rozhlasu. Když už jsem si je pak četla sama, tak to byla a dodnes je Andersenova Sněhová královna.

Vzpomenete si ještě na nejoblíbenější pohádky vašich synů Šimona a Matěje?
V televizi to byly určitě večerníčky, jinak jsme jim před spaním pohádky především četli. Co si vzpomínám, velký úspěch měl Rumcajs nebo Šlo povidlo na vandr a spousta jiných. Nakonec zvítězil Hobit. Pohádky jsou moc důležité, jde v nich o boj dobra se zlem a je třeba si o nich s dětmi povídat.

Dalibor Gondík: Děkuji za každou novou příležitost něco prožít a zažít

Na jakou pohádku, v níž jste hrála, máte nejvíc vzpomínek?
V pár pohádkách v Československé televizi jsem sice hrála, ale nebylo jich mnoho. Abych pravdu řekla, matně si vzpomínám na pohádku z Podkrkonoší, kde se mluvilo tamějším nářečím, a moje postava byla přadlena. A ještě na Paní Lišku. Kdesi v hlavě se mi ještě vybavuje čarodějka v paruce s černými vlasy… A v současné době hraji chůvu v pohádce Šíleně smutná princezna v divadle Studio DVA.

Zahrála jste si někdy i princeznu?
Myslím že ne. Nebo abych to řekla správně, pokud ano, určitě jich nebylo moc… (usmívá se)

O vánočních svátcích se pravidelně reprízují i filmy, v nichž jste si zahrála. Zastavme se u tří z nich, které pojí jméno Zdeňka Svěráka. Co se vám vybaví například z komedie Na samotě u lesa?
Krajina na Sedlčansku, kde jsme natáčeli. Moc se mi tam líbilo, v duchu jsem si přála mít v těchto končinách chatu. Ale to podstatné se odehrávalo „na place“, na místě, kde stála chalupa, kde jsme se potkávali při natáčení a kde byla pohoda. Možná to bylo dáno i tím, že byly letní prázdniny… Všichni, štáb i kolegové, se chovali bezvadně. A ráda vzpomínám také na naše filmové děti a jejich skutečnou maminku.

Když pak řeknu Kulový blesk?
Tehdy jsem byla při čtení scénáře nejzvědavější, jak to složité stěhování bude v realizaci nakonec vypadat. Nejvzorněji se chovala velká romská rodina, zatímco „bezproblémoví“ účastníci dělali problémy. Protože se jednotlivé scény točily odděleně, viděla jsem film až v konečné podobě na premiéře a bavila jsem se… Moc.

Mezinárodní hokej mě dovede rozzuřit doběla, přiznává herečka Jiřina Bohdalová

Třetí komedií jsou Vratné lahve…
Po třiceti letech jsme se stali se Zdeňkem znovu manželským párem. Nekupovali jsme už chalupu, nastal čas řešit život v pokročilejším věku. Vzpomínám si na záběr, kde jsme spolu měli nasadit dveře do pantů. Točili jsme ho snad třicetkrát, než se nám to povedlo. Mám ráda Zdeňkův smysl pro humor, je originální a funguje v „obyčejných situacích“.

Diváci by nám neodpustili, kdybychom se nezmínili o Takové normální rodince. Jaký díl jste natáčela nejraději?
Taková normální rodinka měla být původně jen jedna, ta první. Ale měla tak velký divácký ohlas, že se vedení televize rozhodlo požádat paní Fan Vavřincovou o další díly. Je dost těžké určit, který díl mám nejraději, protože to byla nádherná práce a setkávání se s úžasnými kolegyněmi a kolegy. Vždy týden, deset dní před natáčením jsme ve zkušebně vinohradského divadla odpoledne každý díl zkoušeli, a pak v sobotu a neděli natáčeli. Dodnes na to ráda vzpomínám, byl to velký lidský i profesní zážitek. Jsem ráda, že diváci mají Rodinku rádi dodnes.

Často jste hrála po boku Jaromíra Hanzlíka. Jak jste si vysvětlovali, že vás režiséři obsazovali společně?
To se prostě stalo, žádné racionální vysvětlení pro to nemám. Byli jsme kolegové v Divadle na Vinohradech, kde jsme společně hrávali, a pak začaly chodit nabídky z Československé televize i z Barrandova. Když jste zmínil Rodinku, její režisér Jaroslav Dudek byl kmenovým členem právě režijního vinohradského týmu a je podepsán pod několika televizními seriály, například Nemocnice na kraji města atd… Ale nebyl to pouze on, kdo nám s Jaromírem nabízel práci i mimo divadlo. Když se ohlédnu, jsou to vzpomínky na setkávání s báječnými a chytrými lidmi v době totality, kdy jsem v době zkoušení v divadle nebo na natáčení zažívala přibližně něco jako pocity svobody.

V již zmíněném Studiu DVA hrajete i po boku Marty Vančurové v tragikomedii Odpočívej ve svém pokoji. Jaký vztah máte ke své postavě Marilyn?
Obě naše postavy mají bolavá tajemství, která řeší každá svým způsobem. Marilyn se rozhodla pro pozitivní životní postoj a miluje sázky. Za to ji mám ráda. S Martou se známe už ze studií na DAMU, potkávaly jsme se na chodbách nebo ve studovně, a pak jsme byly každá v jiném divadelním angažmá. Nakonec jsme se po mnoha letech sešly na jevišti vinohradského divadla v inscenaci hry To byla moje písnička. Mimo Marty šlo také o milé setkání s Libuškou Švormovou a Lilian Malkinou.

Lukáš Vaculík: Bál jsem se, co zákaz kouření udělá s mým tělem

Jak slavíte Štědrý den?
Snažím se mít nachystané dárky, abych se mohla věnovat přípravě sváteční večeře, ale ne vždycky se mi to daří bez stresu, abych na něco nezapomněla.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky a tradice?
Sbírám u kádí s kapry šupiny a dávám je pod talíře pro štěstí. Otevírám okno, aby mohl přiletět Ježíšek s dárky, a pak zazvoním zvonečkem, aby všichni přišli ke stromečku.

Vybavujete si nějaké Vánoce z dětství?
Mimo vzpomínek z dětství, kdy jsem prožívala Vánoce intenzivně, vzpomínám hlavně na nadílku v pubertě. Moc jsem toužila po „bílých bruslích“, krasobruslařských. Byla jsem šťastná, když jsem je vybalila. Milovala jsem totiž bruslení na řece Teplá a nejhorší trest byl, když jsem na brusle nesměla.

Zahrála jste si i v nějakém vánočním filmu?
Pokud mě paměť neklame, tak ve vysloveně vánočním ne. Ale jestli máte na mysli poslední film Betlémské světlo, který ještě neměl premiéru, ani ten se nevztahuje obsahově k Vánocům. I v něm ovšem hraji postavu manželky Zdeňka Svěráka. Nevím, jak to má on, ale pokaždé, když se po letech setkáme, já osobně mívám pocit, že můžeme pokračovat v rozhovorech tam, kde jsme před časem skončili. Asi tomu už naštěstí nikdy nebude jinak…